Účastníci zájezdu:
Stroj:
posádka: řidič, spolujezdec
Žluťas - 16/350 mechanika r.v. 1968 Petr Kment, Denisa Šimlová
Ludvík - 16/350 mechanika r.v. 1967 Tomáš Hanuš, dřevěné uhlí
Tak už je to
tady. Je pátek 1. července a to je podle našich plánů začátek
letošní hadroletové expedice za hranice všedních dnů a
technických možností našich strojů. Naším cílem je
tentokrát drsný sever, země fjordů - Norsko. Velikost
expedice ovlivnilo několik faktorů, mezi nimi to, že ne každému
se podaří dostat 3 týdny dovolené v kuse. A když původně
třetí posádka začala čtrnáct dní před odjezdem simulovat
sedmý měsíc těhotenství, bylo moc neláká. Naštěstí jsme
si vzpomněli, že každá správná expedice začíná přesunem
do prvního tábora ještě na o rozsahu expedice rozhodnuto.
Nicméně Jindrovi patří náš dík za technicko-materiální
podporu. Neváhal rozebrat svého hadráka, aby nám mohl
poskytnout náhradní díly na cestu (a nebo že by chtěl
propašovat na sever alespoň část svého stroje?).
Pátek 1.7.
Tak tedy je pátek, už mám dovolenou a od rána balím. Dávám na hromadu náhradní díly a provádím poslední předstartovní přípravu a kontrolu Ludvíka. Po obědě převážím Ludvíka z garáže v Kyjích do Motola, odkud chceme večer vyrážet. Zatím se zdá, že počasí nám moc nepřeje. To, co chvílemi padá z oblohy, není obyčejný déšť, ale pořádný slejvák. V podvečer přijíždí Petr s Denisou. Rozdělujeme zásoby jídla a dokončujeme nakládání strojů. Je okolo desáté večer a představa, že tak pozdě a v dešti vyrazíme směr Cínovec nás domácím území. Čili opouštíme Prahu a v 22:30 kotvíme u Jindry s Vlaďkou v Tuchoměřicích. Poslední společný brífink a jdeme spát. Zítra nás čeká dlouhá cesta.
Ujeto: 8km
Sobota 2.7.
Ráno je ještě zamračené, ale neprší. To je dobré znamení. Nakládáme od Jindry ještě poslední náhradní díly a v 10:00 vyrážíme. Jindra s Vlaďkou nás doprovázejí autem. Před Slaným se s námi Jindra loučí, avšak nestihl nás opustit dostatečně rychle, a tak se stal svědkem naší první poruchy. Petr zadřel Žluťase. K tomu se mu teplem rozpadla jedna fajfka a po několika marných pokusech o nastartování vyměňuje zapečené písty a karburátor. Hotovo, Jindra nám ještě pomohl hadráka roztlačit a v 13:00 se s námi loučí podruhé a naposledy. Za skorojasna vyrážíme směr Louny. Vlastně ty tři hodiny jsme neobětovali pouze opravě, ale hlavně čekání na příznivější počasí. Tak tedy valíme - Louny, Bílina, Teplice, Dubí, Cínovec. Před Bílinou jsme jen tak cvičně oba poškádlili odtrh-předstih a jinak bez problémů dorážíme na hranice, které v 17:00 přejíždíme. Tak už jsme opět s hadrákem v cizině.
Míříme na Drážďany. Cestou zastavujeme v třešňové aleji. Něco jsme si natrhali na cestu, a tak si každý něco neseme do hadráka - já a Denisa čerstvé třešně, Petr navíc čerstvé ... na botě. Mažeme dál s krátkou přestávkou na večeři následovanou průjezdem pěkným historickým městečkem Jüterbog . Po desáté večer máme velký problém najít otevřenou pumpu. A nám by se tak hodila. Sláva , v Brandenburgu je jedna otevřená. Sice v protisměru, ale otáčíme a tankujeme. Je to přeci jen lepší pocit s plnou nádrží. Pokračujeme v cestě a míjíme další čtyři otevřené benzínky - taková zbytečná kumulace. V 01:00 odbočujeme do polí na spaní. Za den toho bylo až dost.
Ujeto: 440 km
Neděle 3.7.
Vstáváme
v 7:45 do slunného dne a v 8:15 jsme již opět na cestě. Jízda
probíhá bez problémů, po rovině s větrem v zádech. Cca
80 km před Rostockem zastavujeme trochu zchladit motory. Přestávku
využíváme ke smažení kuřecích kousků, které Denisa naložila
původně na grilování - to znamená, uhlí se zase
nezbavím.Vychlazeni, nasyceni vyrážíme před jednou "nach
Rostock" stále stejně pohodovou krajinou větrných mlýnů
- tedy elektráren. Do Rostocku přijíždíme tak akorát,
abychom ještě natankovali a s předepsanou rezervou 60 minut
se postavili do fronty na trajekt. U okénka pokladny lehce přesvědčujeme
paní pokladní, že stroje před ní jsou motocykly. Úspora 60?
na stroj je příjemná. Proces naloďování trošku
zdramatizoval Žluťas, který celý uhřátý nechtěl
naskočit. Byli jsme poslední naloďující se osobní
motocykly. Zastavuji tedy Ludvíka před branou do útrob lodi a
spěchám žďuchnout Žluťase. Daří se, vjíždíme do lodi a
parkujme mezi návěsy. Na trajektu trávíme necelých 6 hodin.
Střídavě pospáváme, čteme a plánujeme další cestu. Připravuji
podrobný itinerář pro nadcházející přejezd Švédska. Ve
20:45 trajektem zadunělo a otáčíme se zpátky směrem na
Rostock. Ne snad že by kapitán něco zapomněl doma, začíná
zhruba půlhodinový manévr couvání ke švédským břehům. V 21:45
přirážíme k molu, opouštíme loď a posléze i Trelleborg.
Naše další trasa povede přes Lund na pobřeží a dále směr
Göteborg tak daleko, jak to vydržíme. Okolo jedenácté večer,
ještě za soumraku, zastavujeme na odpočívadle, kde si vaříme
čaj a libujeme si, jak to pěkně jede. Po pauze pokračujeme a
přesně podle itineráře projíždíme městečkem Kävlinge.
Zcela mimo plán však Petr najednou do vysílačky hlásí potíže
se Žluťasem. Něco se řazením, 1-2-3 jede krásně, ale po
zařazení čtyřky vydává motor divné škubavé zvuky.
Zastavujeme na benzince. Denisa čepuje vodu do zásoby a já
jedu s Petrem na zkušební jízdu poslechnout si, co to ten
Žluťas dělá. Je to opravdu divné, hadrák jede krásně,
dokud se nezařadí za 4. Po středně dlouhém přemýšlení
jsme rozhodnuti půlit motor. Prostředí je zde k této
činnosti jako stvořené - osvětlená, zastřešená
benzinka, kohoutek s vodou a u každého ze sedmi stojanů zásobník
papírových ubrousků - velmi užitečné. Ve chvíli, kdy
máme motor odstrojený a připravený k vyndání ze stroje,
Petr ještě přemýšlí o možnosti, že závada je jen někde
v elektrice. Takže všechno zpátky. Motor uvádíme do původního
stavu a následuje série testovacích jízd nočním městem.
Petr řídí, já klečím na sedačce s lampou v ruce,
svítím si do motoru, střídavě odpojuji zapalovací cívky a
koukám, co to udělá. Nedělá to nic. Je jedna hodina po půlnoci
a my se podruhé a definitivně pouštíme do vyndávání a půlení
motoru. Jde nám to celkem od ruky, jsme zvědaví, co nás uvnitř
čeká. Jakmile jsme se dostali do převodovky, je nám to jasné
- téměř. Nebudu zde do detailů popisovat, co všechno jsme
viděli, ale několik chyb bylo skutečně v převodovce a
těžko říci, co byla příčina a co důsledek. Naštěstí
jsme tradičně dobře vybaveni, a tak všech sedm součástí,
které nedostaly naší důvěru, vyměňujeme a postupujeme do fáze
skládání motoru. Zatím co nám během práce Denisa vařila
čaj na posilněnou, nyní bude mít benzinový vařič jiné využití.
Vaříme bloky motoru na mírném ohni, až jsou pěkně
propečené, tyto pak skládáme dohromady s ostatními součástmi
a vše servírujeme do motorového prostoru hadráka. V šest
hodin je motor na svém místě a před sedmou vyklízíme místo
mezi čerpacími stojany prvním zákazníkům. Je čas nechat
zatvrdnout silikonové těsnění v motoru. Doufejme, že se dílo
podařilo. Je 7:30 a obě posádky se chystají strávit několik
hodin vynuceného čekání zaslouženým spánkem ve stínu keřů
na čerstvě posekané louce. I já jdu, takže to je pro dnešek
vše. Vlastně pro včerejšek.
Ujeto: 273 km
Pondělí
4.7.
Vstáváme před
polednem, Petr provádí zkušební jízdu. Vše řadí tak, jak
má, zdá se, že jsme byli s opravou úspěšní. Proto
neváháme a vyrážíme směr Göteborg. Na kraji Ängelholmu
krátce svačíme gulášovku a posléze pokračujeme přes
Halmstad a Varberg. Před Varbergem jsme se přiblížili k moři
natolik, že jsme neodolali a šli se nadýchat čerstvého
slaného vzduchu na místní pláž. Bylo tak horko, že se tu
dokonce koupalo několik lidí - asi tři. Na slaném vzduchu
nám vyhládlo, takže o pár kilometrů dále vaříme večeři.
Je krátce před sedmou. O dvě hodiny později již hladce projíždíme
Göteborgem a míříme na Trollhättan. Za Trollhättanem
musíme pro další cestu využít krátký úsek dálnice. V ten
okamžik Žluťas zaprotestoval a vybral nám místo k nocování
za plotem vedle dálnice. Tomu nocování však předcházelo několik
marných oživovacích - roztlačovacích pokusů. Prostě se
opět zadřel. Protože ráno je moudřejší večera, pokud
jedna po půlnoci je ještě večer, pokusy brzy vzdáváme a
jdeme spát. Za 15 vteřin po ulehnutí již nikomu nevadí hluk
projíždějících aut. Máme toho za dnešek až dost.
Ujeto: 401 km
Úterý
5.7.
Probouzíme se
okolo desáté do opravdu parného slunného dne. Místo ranní
rozcvičky tlačíme hadráka střídavě do kopce a z kopce na
trávě vedle dálnice. Tyto cviky prokládáme dvojnásobnou
výměnou karburátoru a periodickou kontrolou svíček - tudy
cesta nevede. Po této, nikoli krátké, rozcvičce, je
rozhodnuto provést inspekci pístů. Málem bych však zapomněl
na snídani. V jedné přestávce během výše zmíněné rozcvičky
jsme si uvařili karburátor v octové vodě. A znovu rozcvička.
Ale zpět. Po sundání válců motoru se nám rýsuje nová
práce. Levý píst je totiž ve válci velmi pěkně zadřený.
Chápeme se náčiní, Petr piluje náhradní, již jednou
zadřený píst, já provádím pilníkový výbrus válce. Tuto
monotónní, nudnou činnost oživuje najednou Petr slovy: Erdo
nehýbej se! Vstaň! Nerozumím tomu, ale provedu a dobře dělám.
Vstal jsem a koukám, co se děje. A už to vidím. Přes místo,
kde jsem dosud seděl, pěkně ve stínu hadráka, se plazí
malý hádek. Jestli se nepletu, tak to byla tak 30 cm dlouhá
zmije. Chvíli se tam motala a pak zalezla do nějaké díry pod
hadrákem. A pak že jsou plaché. Ještě chvilka práce a ve tři
hodiny je oprava dokončena a hadrák úspěšně roztlačen. V
15:15 opouštíme naše nedobrovolné tábořiště "U dálnice".
Pokračujeme přes Uddevalla, Svarteborg. Jedeme pěkně zvolna,
ne více než 70km/h a zhruba každou třičtvrtěhodinu děláme
krátké pauzy na vychladnutí motorů. Byla to dobrá taktika, před
osmou přejíždíme hraniční most mezi Švédskem a Norskem.
Konečně v Norsku! Oslavujeme to večeří - kuskusem
s výbornou kejdou. Po večeři, krátce po deváté, vyrážíme
dál na Stormstad, Sarpsborg, Moss. Máme namířeno do Drobaku,
kde podle mapy má být most přes fjord Oslofjorden. Zkrátíme
si tím cestu a navíc se vyhneme poplatku za jistě náročný
průjezd rušným Oslem. Mimochodem hned za hranicemi už byla
budka na výběr mýtného. My ale opět zdůrazňujeme povahu
našich strojů, na které se zde jakožto na motocykly žádné
mýtné nevztahuje. To jsme na to zase jednou vyzráli. Do
Drobaku přijíždíme již za šera, to znamená kolem půlnoci.
Začíná trošku pršet, takže zastavujeme a nandaváme střechy.
A teď přijde to psychologické drama. Petr přehodil střechu
přes hadráka, sahá do koše pro střešní tyč a ta ..
Nikde! Copak opravdu nemůžeme mít den bez nějakého
problému? ( originální citace zní: "Copak do prdele nemůžem
mít den bez ňákýho průseru?" ). Petr si lehá na silnici,
držíce se za hlavu. Zoufalství, beznaděj. Posledních pár
kilometrů jsme jeli po hodně hrbolaté cestě. Že by se
vyklepala na té roletě? Asi se tam vrátíme podívat. Petr
vytahuje ze zásob kus drátu, přemýšlíme, jak tyč nahradit
nějakým klackem. Tento náhradní díl, jako jeden z mála,
s sebou nevezeme. Mezitím Denisa obchází hadráka a zvedá
nad hlavu střešní tyč položenou na přední kapotě. Heuréka,
jsme zachráněni. Prostě a jednoduše Petr jí vyndal
automaticky hned, jak jsme zastavili a zapomněl na to. Blbneme,
asi toho už bylo za poslední dny moc. Takže pod tíhou
psychické únavy se rozhodujeme nalézt místo na spaní a
hledání mostu přes fjord nechat až na zítra. V průběhu této
scénky přestalo pršet, popojíždíme tedy za obec, stavíme
stan, uléháme, usínáme. Opět jeden náročný den za námi.
Ale už v Norsku.
Ujeto: 260 km
Středa
6.7.
Vstáváme
okolo desáté opět do slunného dne. Krátká snídaně a vyrážíme
na most přes fjord. Trochu nás mate, že ze břehu, kam oko po
fjordu dohlédne, žádný most vidět není. Cíleným dotazem
se od jednoho domorodce dozvídáme, že ten most v mapě není
vlastně most, ale tunel pod vodou. Tak do tunelu a ještě navíc
pod vodu my rozhodně jet nechceme. Zvláště po zkušenostech z předešlých
dní. Takže jedeme zpátky do Mossu na trajekt. Není to tak
daleko, před polednem se naloďujeme. Cesta trvá zhruba ?
hodiny a už jsme na druhé straně v Hortenu. Za Hortenem
uhýbáme na vedlejší silnice, které nás zavedou do vedlejšího
údolí. Končí nudné rovinky, začínají kopce. Jedna výzva
za druhou, v některých stoupáních máme chvílemi obavy,
jestli to ten hadrák vyjede. Vyjede! Projíždíme mezi skalami,
lesy a jezírky. U jednoho rašeliništního jezírka zastavujeme
na oběd. Jsou tu lavičky, u vody močál a v něm masožravé
rosnatky a nějaké malé orchideje - prostě romantika. Neváháme
a skáčeme do vody schladit organismus a konečně po čtyřech
dnech spáchat hygienu. Voda je krásně teplá, rochníme se a
ani se nám nechce ven. Po koupeli vaříme oběd, po obědě máme
siestu. Po dvou hodinách strávených na tak pohodovém místě
je na čase vyrazit dále. Ve 15:45 jsme již opět na cestě.
Jedeme přes Hvittingfoss a Kongsberg. Na kraji posledně
jmenovaného města zastavujeme u místního supermarketu. Denisa
má totiž dnes narozeniny a čím je oslavit lépe než dvěma
litry norské zmrzliny. Vanilková s kousky karamelu a mandlí
- moc dobrá. Po sladké pauze pokračujeme dále na sever
podél řeky Lagen. Projíždíme městečko Rodberg a pomalu
hledáme místo na nocování. Našli jsme pěkné u malého
jezírka. V neuvěřitelných 19:45 zastavujeme dobrovolně
stroje, vaříme polévku a čaj s rumem. Jíme, pijeme čaj s rumem
i rum bez čaje, bilancujeme, troufli jsme si i na partii
scrabbles. Byl to pěkný den a hlavně bez poruchy. Před
půlnocí začíná lehce pršet, tak stavíme stan a jdeme
spát.
Ujeto: 225 km
Čtvrtek
7.7.
Vstáváme opět
okolo desáté do polojasného dne. Snídaně, ranní koupel a
vyrážíme. Ve vesničce Uvdal zastavujeme na obhlídku
místního dřevěného kostelíku.Z údolí Uvdal pokračujeme
do údolí Skurdalen a dále do městečka Geilo. Odtud se již
začínáme šplhat okolo jezer na největší náhorní plošinu
v Evropě jménem Hardangervidda. Cestou nás zastihl vydatný příval
vody shora. Rychle nandaváme střechy a skrze provazy deště
pokračujeme v jízdě. Po výjezdu na náhorní plošinu déšť
ustává a my zastavujeme s úmyslem podniknout naši první pěšárnu,
tedy na poprvé alespoň výlet okolo jezera. Procházka se nám
pěkně vydařila. Po čtyřech hodinách se vracíme plni dojmů
z norských panoramat, z bobování na jednom ze sněhových
jazyků a Petr navíc obohacen o 500NOK, které našel ve
škarpě při návratu z výletu. Kolem sedmé jsme tedy zpátky
u hadráků. V dálce mocně hřmí. Na nic nečekáme, jsme
odhodláni bouřce ujet. Samozřejmě, že jsme si před jízdou
sundali střechy, což se o 10 minut později ukázalo jako holý
nerozum.To, co začalo jako pár kapek na čelním skle, které
jsme ignorovali, se náhle změnilo v průtrž mračen. První
plácek u silnice je náš a bleskově střechy opět nandaváme.
Co na tom, že za dalších 10 minut je po dešti. To už ale
zastavujeme u řeky Bjoreia a fotíme úchvatné peřeje. Pak
pokračujeme údolím Bjoreiadalen až k snad nejznámějšímu
norskému vodopádu Voringsfossen. Je skutečně impozantní.
Hloubka kaňonu a tedy i výška vodopádu je nějakých 300m.
Fotíme ho ze všech stran. Když už jsme dostatečně plni
dojmů, vydáváme se serpentinami dolů k fjordu Eidfjord. Po
necelých dvou kilometrech zastavujeme na příjemném odpočívadle
na vaření. A protože je již krátce před devátou a místo
je to opravdu pěkné, se stolky a velkým dřevěným slunečníkem
(prostě takový altán bez stěn), rozhodli jsme se zůstat zde
až do rána. Vaříme, večeříme, provádíme preventivní
údržbu strojů. Opět den bez poruchy. Po výborné večeři
hrajeme společenskou hru, posloucháme Cimrmana a k tomu
popíjíme čaj s rumem. O půlnoci se stupňujícím se šerem
jdeme spát.
Ujeto: 147 km
Pátek
8.7.
Ráno
vstáváme tradičně okolo desáté, opět do slunného dne.
Hned po snídani v 11:00 vyrážíme. Jenže chyba. V ten okamžik,
podle mně dosud neznámého zvuku od motoru, zjišťuji, že
jsem někde cestou vyklepal jeden ze čtyř šroubů chytu motoru
a chlazení. Takže všechno zpátky, dávám nový šroub ze zásoby
náhradního spojmatu a v 11:30 již definitivně vyrážíme
tunely dolů k fjordu. Jedeme podél fjordu Eidfjorden až do
Brimnes, kde se naloďujeme na krátký trajekt. Po dvaceti
minutách plavby jsme na druhém břehu v Bruraviku a míříme
přes Ulvik do Vossu za průběžného kochání se nesčetnými
vodopády. Zastávku ve Vossu využíváme k nákupu živobytí.
Ke snídani chléb za neuvěřitelných 4,90 NOK - v norské
drahotě to je zadarmo, k obědu dva litry zmrzliny - pistáciová
s kousky čokolády, a k večeři dvou kilového mraženého
lososa. S ohledem na skupenství našeho oběda obědváme okamžitě
po nákupu. Po obědě opouštíme oblast Voss a míříme do
oblasti Vik, opět kolem několika úchvatných vodopádů. Stoupáme
na náhorní plošinu. Sněhu je tu jako v Krkonoších v březnu,
k tomu jezera zpola pokrytá ledovými krami a to vše při
okolní teplotě určitě tak 26°C. U jednoho takového jezera
odbočujeme na vedlejší cestu směrem do kopců. Cesta je místy
lemována až čtyři metry vysokými sněhovými bariérami.
Jedeme asi dva kilometry až k mýtu, kde zastavujeme a jdeme na
krátký výlet. Je před pátou, takž nic dlouhého. Nakonec
jsme dobyli nejvyšší vrchol v okruhu pětiset metrů od
cesty. Jinými slovy bylo tam spousta vyšších kopců. Z jednoho
z nich jsme dokonce viděli spadnout dvě laviny. V šest hodin
jsme z výletu zpátky a máme hlad jak herci. Popojíždíme
pár kilometrů a na konci plošiny, kde již silnice téměř
začíná padat dolů k fjordu, zastavujeme na odpočívadle a
začínáme připravovat rybí hostinu. Oškrábat šupiny,
vykuchat, naporcovat a šup s rybou na gril. My jsme totiž nic
nepodcenili a vezeme s sebou malý skládací gril a pytel dřevěného
uhlí. Po počátečních obtížích, kdy nám uhlí nechtělo
moc hořet ( no co bychom chtěli od uhlí ze Špáru zadarmo),
jsme přeci jen vyvinuli patřičný žár a losos už na roštu
pěkně voní. Zkrátka pochutnali jsme si a nacpali se
k prasknutí. Blíží se desátá hodina a také už se
citelně ochladilo, takže je na čase vše pobalit a najít si
místo na spaní. Sjíždíme serpentinami dolů k fjordu
Sognefjoden do městečka Vik a dále podél vody. Po pár
kilometrech zastavujeme na pěkném odpočívadle a rozbíjíme
ležení. Žádné společenské aktivity dnes nevyvíjíme.
Dopsat deníky a spát. Mimochodem ještě ani nejsme moc na
severu a už nyní je světlo tak dlouho, že tyto řádky píši
v 00:30 bez baterky za jasného nočního světla ( tedy
pološera).
Ujeto: 155 km
Sobota
9.7.
Vstáváme, jak
jinak, okolo desáté. Po krátké snídani vyrážíme na
trajekt přes Sognefjord. Fjord Sognefjorden je nejdelší a
zároveň nejhlubší norský fjord. Do vnitrozemí je zaříznutý
v délce 205 km a jeho maximální hloubka je 1308m. Fjord přeplouváme
mezi vískami Vangsnes a Hella a pokračujeme podél vody směrem
na Sogndal. Cestou jsme dokonce ve fjordu viděli několik delfínů.
Ze Sogndalu nás čeká náročné stoupání od hladiny moře do
výšky 1400mnm. Dnes máme v plánu podívat se k ledovci
Jostedalsbreen a pak uhánět na místo setkání s kamarádem
vodákem Georgem a jeho skupinou, kteří nám vezou část našich
zásob. Přehoupli jsme se úspěšně přes sedlo a spouštíme
se opět dolů k jednomu z ramen Sognefjordu do Gaupne, abychom
odtud opět mohli začít stoupat po vedlejší cestě k ledovci.
V 14:15 zastavujeme na parkovišti informačního centra
Jostedalsbreen. Další jízda po silnici je placená. To nám
ale vůbec nevadí, beztak se potřebujeme protáhnout a
procházka nám jen prospěje.Vyrážíme tedy pěšky po cestě
cca 4km k jezeru před ledovcem. Odtud již skáčeme jak kamzíci
po skalách a balvanech až k čelu ledovce. Ten pohled
rozhodně za tu námahu stál. Čelo ledovce je celé zvrásněné
a zářivě modré, jak se do něj opírá slunce. Z jeskyně v ledovci
vytéká řeka, která se ještě dlouho celá třpytí hroudami
ledu, které uvízly na mělčině a pomalu odtávají. Vydržel
bych se na tu krásu dívat ještě déle, ale čas nás tak
trochu tlačí, máme před sebou ještě asi tak 150km. Vracíme
se tedy zpět na parkoviště a v 17:30 jej opouštíme
s úmyslem co nejdříve najít místo na vaření. Pěkně nám
vyhládlo. Takže asi za dva kilometry zastavujeme u stolků a
obědváme / večeříme. 19:00 - odjezd. Vracíme se dolů do
Gaupne a chvíli jedeme podél fjordu Lustrafjorden, což je ono
rameno Sognefjordu. Následuje stoupání do oblasti Sognefjell.
Nahoře nás čekají panoramata zasněžených hor a zpola
zamrzlých jezer, ve kterých se mezi bílými krami zrcadlí
modrá obloha a ony zasněžené skalní štíty. To jsme vjeli
do národního parku Jotunheimen. Několik kochacích zastávek a
pokračujeme do údolí řeky Bovra, do Lomu a dále podál řeky
Otta až do Skjaku, kde se máme sejít s vodákama. V údolí
ani v Lomu nezastavujeme, máme v plánu se sem vrátit zítra.
Necelé tři kilometry před naším cílem přestávám
dobíjet. Zachovávám ale klid, s výměnou uhlíků jsem počítal
- doufám, že problém není jinde. Do Skjaku na tábořiště
přijíždíme v 23:00 a k naší radosti a všeobecnému
pobavení se tu vážně setkáváme s Georgem a spol. Však také
všemu předcházela několikadenní SMSková výměna s neustálým
upřesňováním místa střetu. Naše radost je nelíčená, vždyť
vezli naše veškeré zásoby piva, o jídlu a motorovém oleji
nemluvě. Vrháme se na náš proviant, popíjíme, klábosíme.
My líčíme naše zážitky s opravami, oni zase své story
s přívěsem. Navíc si stěžují, že je tu všude tolik
vody, že je těžké najít si řeku ke sjetí - a to to
nejsou žádní amatéři. Po půlnoci jdeme spát. Uléháme
vedle hadráků, snad nebude pršet.
Ujeto: 274 km
Neděle
10.7.
Vstáváme
postupně od devíti do jedenácti - vodáci také nejsou žádná
ranní ptáčata. Již od sedmi hodin drobně prší. Dnes to
nevypadá na slunný den, přestože během snídaně chvilkami i
pršet přestává. Alespoň ušetříme naše skrovné zásoby
opalovacího krému. Bereme si od George rozmáčenou krabici od
banánů se zbytkem našich zásob a pokoušíme se toho co
nejvíce, nejlépe vše, umístit do již tak nacpaných
hadraplánů. Úspěšně. Během balení provádím preventivní
údržbu na Ludvíkovi. Napnul jsem řetěz, zapojil ukopnutý
drát od klaksonu a vyměnil opotřebované uhlíky
v dynamostartéru. Zkouška - výborně, dobíjím. Přestože
nové uhlíky nejsou tak úplně nové, jen o něco méně
opotřebované. Samozřejmě, že s sebou vezu i dvě kompletní
fungl nové sady, ale když jsou zrovna potřeba, tak je nemohu
najít. Našel jsem je o několik dní později díky radě naší
vzdálené technické podpory z Tuchoměřic. Nové uhlíky totiž
běžně koupíte od Roberta v krabičce od acylpyrinu. Při
balení krabička od acylpyrinu patří pochopitelně do lékárny.
A když v Norsku potřebuji nové uhlíky, hledal bych je
v lékárně? Jistěže ne. Po poledni vodáci odjíždějí, my
ještě krátce dobalujeme a odjíždíme též. Míříme do
Lomu, který jsme včera jen projeli. V Lomu je známý středověký
dřevěný kostelík, skanzen a obecně celá vesnice je
turistická atrakce. Odpovídají tomu i parkoviště plná
autobusů Mě osobně se více líbil kostelík v Uvdalu. Počasí
je stále stejné, drobné přeháňky. I proto jsme se rozhodli,
že dnešek bude odpočinkový. Jedeme tedy asi 20km zpět
údolím řeky Bovra a kolem půl čtvrté zastavujeme na pěkném
odpočívadle u řeky, se záchody s vyhřívanou podlahou.
Stavíme stan a vaříme.Dnes to na žádnou větší akci
nevypadá. Po jídle relaxujeme. Někdo si čte, někdo spí, někdo
dopisuje deník. K večeru jsme donesli trochu dřeva na oheň.
Vezeme s sebou ďábelskou směs, takže budou topinky. Zatímco
připravuji oheň, vidím, že nám skupinka lidí okukuje
hadráky. Na tom by nebylo nic zvláštního, až na to, že
když jsem se podíval lépe, poznal jsem ve skupince kolegu
z práce Honzu. Věděl jsem, že se chystá také do Norska,
ale že se zde potkáme by mě opravdu nenapadlo. Překvapení je
oboustranné, Honza fotí hadráky, aby měl důkaz do práce.
Zveme je k ohni, ale plánují nocleh ještě dále, takže po
chvíli odjíždějí. My jsme dopekli topinky, dopili čaj bez
rumu a po půlnoci jdeme spát.
Ujeto: 51 km
Pondělí
11.7.
Dnes vstáváme
o něco dříve než obvykle, chceme totiž podniknout nějakou
větší pěšárnu. Vstali jsme tedy po osmé a v 9:30 již vyrážíme
hadrákama směr Sognefjellet. Dnes to vypadá opět na pěkný
slunný den. V 10:30 jsme vystoupali k chatě Krossbu a odtud
se vydáváme již pěšky za hranice národního parku
Jotunheimen. Udělali jsme takové kolečko údolím říčky
Utla, přes několik sedýlek, okolo zamrzlých jezer a zpět.
Jako zajímavost stojí za zmínku, že tu bylo ještě dost
sněhu na to, aby zde měli upravené běžecké stopy, po
kterých se proháněli běžkaři jen v kraťasech a slunečních
brýlích. Po téměř šestihodinovém výletu jsme hladoví jak
vlci. Popojeli jsme trochu výše na odpočívadlo s panoramaty
hor a vaříme. Mimochodem dnes jsem měl první závadu na
Ludvíkovi - zadřel jsem tachometr. Během vařící pauzy
jsem provedl jeho rozborku a sborku, vyčistil, promazal a opět
šlape jako nový. Okolo sedmé opouštíme odpočívadlo a
vracíme se na místo našeho včerejšího táboření. Náš plácek
je stále volný. Stavíme stan. Petr s Denisou hrají
scrabbles, já dopíši deník a pokusím se jít spát ještě
před půlnocí. To není vůbec jednoduché, protože je stále
světlo jako u nás v devět.
Ujeto: 60 km
Úterý
12.7.
Dnes žádná předsevzetí
ohledně vstávání nemáme, takže se budíme standardně okolo
desáté. Máme v plánu nablížit se k Trollstiegenu. Kolem
poledního opouštíme tábořiště a s krátkou zastávkou
v Lomu, kde kupujeme chléb, valíme směr Skjak, Grotli a dále.
U Grotli jsme se rozhodli nepokračovat po hlavní silnici, ale
zahnout na šotolinovou cestu do hor. Krom jiného je to přístupová
cesta k místnímu lyžařskému středisku. Projíždíme
kolem, vleky jezdí, na sjezdovkách se lyžuje. Silnici lemují
pětimetrové vyfrézované bariéry sněhu. Jedeme serpentinami
do údolí a třemi tunely dlouhými 3.5 , 5.5 a 7.5 km se
vracíme na původní trasu. Stoupáme na Geiranger a vzápětí
klesáme ke Geirangerfjordu. Asi v polovině cesty dolů
zastavujeme na parkovišti s vyhlídkou. Je to nádherný pohled
na modrozelený fjord, ve kterém kotví velké zaoceánské lodě.
Plni dojmů se chystáme naplnit i své žaludky, vaříme večeři.
Od jídla nás však neustále někdo vyrušuje dotazy na naše
stroje. A to už se blíží zájezd japonských turistů. Dojídáme,
balíme a sjíždíme dolů k fjordu, abychom se vzápětí
vydali do dalšího sedla a z něj opět dolů k fjordu
Norddals do vísky Eidsdal. Chvíli čekáme na trajekt a za
čtvrt hodiny již plujeme do vesnice Linge. Pomalu se blížíme
k Trollstiegenu, kam chceme dojet ve dne, tedy až zítra. Takže
hledáme místo na spaní a po deváté večer již stavíme
stan.
Ujeto: 215 km
Středa
13.7.
Pršelo celou noc až do rána. Takže nás to opět moc nemotivuje k brzkému vstávání. Vstáváme po desáté, už neprší, ale stále je pošmourno. Vyrážíme na Trollstiegen. Ten nás přivítal mlhou hustou tak, že by se dala krájet. Ta se však během několika minut rozplynula, takže jsme se mohli kochat pohledem na skalní štíty i na serpentiny vedoucí do údolí řeky Raumy - Romsdalen. Následovala krátká zajížďka do Andalsnes, kde jsme v mrazáku místní sámošky ulovili rybu k večeři a vzhůru do údolí Raumy. První zastávka se koná pod stěnou trolů - Trollwegen. Kromě toho, že koukáme na skály, tak se zde také vážíme na zdejší váze. Žluťas i s dvoučlennou posádkou váží 540 kg, Ludvík se mnou a uhlím má 500 kg. Pokračujeme dále údolím, kde se Rauma rozlévá mezi malé skalnaté ostrůvky a tvoří četné peřeje a vodopády. Zastavujeme na parkovišti u řeky nechat trochu odpočinout motorům. Na parkovišti již z dálky vidíme známé auto s loděmi. Narazili jsme na Georgeovi vodáky. Část si jich šla prohlédnout řeku, která má strašně moc vody a část jich leze na nedalekých skalách. Klábosíme s tou druhou skupinou tak dlouho, až si nakonec Petr půjčil lezačky a střihnul si také jeden výstup. Je před šestou a to je nejvyšší čas je opustit - čeká nás grilování. Loučíme se, bereme si igelitku se zbytkem zásob, co nám vezli, a přesouváme se o pár kilometrů dále na ještě hezčí odpočívadlo. Zde se navečeříme a asi i přespíme. Grilujeme rybu a jde nám to mnohem lépe než prvně. Zjevně už máme potřebné know-how. Hrajeme scrabbles, pijeme čaj s rumem. Po večeři jsem neodolal a zkusil jsem opět rybářské štěstí. Nakonec jsem ho měl, protože rybu jsem alespoň viděl a vybojoval jsem zpátky málem ztracenou třpytku.
Ujeto: 85 km
Čtvrtek
14.7.
Ráno je trochu
chladnější, ale neprší, dokonce i sluníčko vyleze co chvíli
zpoza mraků. Po deváté jsme posnídali nespálený pudink, pak
chvíli čelíme nájezdu zvědavých francouzských turistů a o
půl jedenácté už jsme na cestě směr Dombas a hory
Dovrefjell. Kus před Dombasem si chceme udělat výlet v okolí
řeky Jore. Zahýbáme ze silnice na šotolinovou cestu a po asi
sto metrech přijíždíme k mýtu. Platíme každý 10NOK za
moped a peníze házíme v obálce do schránky. Potřebujeme se
dostat do sousedního údolí. Stoupáme po šotolinové roletě,
a když jsme nahoře, tak hurá zase dolů k Jore. A od Jore
hurá nahoru. Jen doufám, že nám ta prašná cesta nezmokne a
nerozmáčí se, až se budeme vracet. To bychom asi měli vážně
problém. Cestou projíždíme pár malých osad, či spíše
farem, všude se pasou ovce. Když jsme usoudili, že už jsme
dost vysoko a daleko, zastavujeme, posilňujeme se olejovkami a
chystáme se na výlet. Když už téměř odcházíme, přichází
domorodý farmář podívat se na naše stroje. Moc se mu líbí,
je unešen. Po chvilce obdivování začal vyprávět o zdejším
kraji a dal nám zajímavé typy jednak na dnešní výlet a
hlavně na zítra námi plánovanou výpravu na Snohettu. Poradil
nám totiž, kde je možno vidět pižmoně. Takže mu děkujeme,
nalézáme zpět do hadráků a přesunujeme se o cca 3 km dále
na doporučený start vycházky. Typ to byl dobrý, za tři
hodiny jsme dobyli kopec Stralsjohoi, ze kterého byl pěkný
výhled na celé pohoří Dovrefjell. Okolní vegetace byla spíše
tundrovitého charakteru, ale i ta trocha zeleně byla příjemnou
změnou oproti kombinaci sněhu, ledu a kamene ze všech
předchozích výprav. Po páté hodině se vracíme k hadrákům.
Naštěstí nesprchlo, takže cesta zpět je možná - zařadit
za jedna a drát to prachem výmol nevýmol. Když jsme se vrátili
na silnici, vypadaly naše stroje jako po průjezdu písečnou
bouří. Naším dnešním cílem bylo nablížit se k Dombasu,
což už jsme splnili. Na prvním vhodném místě tedy
zastavujeme na vaření a táboření. Jsme u spodní části
řeky Jore. Večer začíná drobně pršet.
Ujeto: 89 km
Pátek
15.7.
Celou noc pršelo
a ani ráno nevypadá počasí o mnoho lépe. Je zataženo a chvílemi
poprchává. Vstáváme po desáté hodině, někteří z nás
mají za sebou krásných čtrnáct hodin spánku (a já to
nejsem). Po snídani zvažujeme další program. Plánovali jsme
výstup na Snohettu, což je prý norská národní hora, asi
takový větší Říp, ale počasí k delším výletům zrovna
neláká. Nakonec v okamžiku, kdy zrovna chvíli neprší, přeci
jen vyrážíme s tím, že pak se uvidí. Navíc bychom měli
projíždět oblastí výskytu pižmoňů a to je velké
lákadlo, alespoň pro mě určitě. Cestou se ještě
zastavujeme v Dombasu dokoupit zásoby chleba. Právě když
parkujeme před místním supermarketem, hlásí se k nám nějaký
krajan. A hle, on to kolega velorexář z Humpolce. Jak je ten
svět malý. On na rozdíl od nás zvolil poněkud tradičnější
dopravní prostředky. Chvíli si vykládáme, pak se loučíme,
kupujeme chléb a pokračujeme v cestě. Stále drobně prší.
Za obcí Hjerkinn odbočujeme z hlavní silnice na Snohiem.
Dále cesta pokračuje vojenským prostorem a je placená.
Zastavujeme u informačního střediska = budka, v budce voják
u počítače a halda turistických brožur. První na co se
ptáme je předpověď počasí. Po odpovědi, že zítra bude
stejně hnusně jako dnes, je rozhodnuto nic neodkládat a vyjet
za pižmoněma ještě dnes. Druhý náš dotaz směřuje na
placení mýtného - motocykly to prý mají zadarmo. Po našem
upřesnění, že máme motocykly podle papírů, ale ve
skutečnosti mají tři kola, voják vykoukl z okénka a při
pohledu na velorexy pokrčil rameny, že prý uvidíme sami. A
taky že vidíme. Přijeli jsme k mýtu, což je závora, která
se otevírá po vhození 30 NOK do automatu a motorky se mohou
zdarma protáhnout kolem závory. A protože jsme šikovní a na
motocyklovou slevu přeci máme nárok, tak se kolem závory
s hadráky protahujeme také. Je to těsné, ale vyšlo to.
Takže se projíždíme po terénních cestách norským
vojenským prostorem, který zároveň představuje rezervaci
pižmoňů. A právě pižmoni jsou to, co nás hlavně přitáhlo
do těchto míst. Doufáme, že nějaké uvidíme. Pižmoň je zvíře
žijící v oblastech věčného ledu a sněhu, trochu podobné
buvolu. Počátkem 20. století bylo několik kusů dovezeno z Grónska
právě do těchto míst v oblasti Dovre (mimochodem oblast
Dovre má právě pižmoně ve svém znaku). Tyto kusy však
vyhynuly. Druhý pokus o vysazení pižmoňů se uskutečnil po
druhé světové válce, tentokrát úspěšně. Dnes zde prý
žije kolem 170 kusů těchto zvířat, která byla současníky
mamutů. Takže jedeme pižmoní rezervací rychlostí 20 km/h ,
oči nalepené na přední skla stěží průhledná skrz kapky
padajícího deště. Rada farmáře ze včerejška byla
jednoduchá: když uvidíte stát u cesty auta a lidi otočené
jedním směrem, zastavte také, protože tam asi bude něco k vidění.
Dobrá rada nad zlato. A je to tu. U kraje cesty stojí dvě
auta. Zastavujeme, rozhlížíme se a opravdu, asi tak sto metrů
od cesty se v nízkém březovém porostu pase pižmoň. Jsme
nadšeni. Podařilo se, vidíme ho na vlastní oči. Není však
bohužel dost blízko na to, abychom si ho mohli dobře prohlédnout.
Pokračujeme tedy dále kam až to půjde co nejblíže pod
Snohettu. Uježděná šotolina se už dávno změnila v rozbitou
polňačku samý výmol. Navíc je to takový krpál, že po nás
zůstává vyhrabaná stopa od zadního kola. Když jsme přijeli
k závoře na konci cesty, Snohetta nebyla v mlze a dešti téměř
vidět. Za těchto podmínek nás žádný výstup na norský Říp
neláká. Otáčíme hadráky a pomalu jedeme zpět. Stále
vyhlížíme nějaké další pižmoně. Přestalo pršet a před
námi stojí auto u krajnice. Rozhlížíme se o sto šest, ale
tentokrát si jen řidič potřeboval odskočit. Zato další
zastávka rozhodně nebyla marná. Nádherný kus asi padesát
metrů od cesty. A dá se k němu přijít ještě blíž. Je to
opravdu majestátní kus pižmoně. Vydrželi jsme ho pozorovat
skoro čtvrt hodiny. Opouštíme vojenský prostor a jedeme zpět
přes Dombas do národního parku Rondane. Odbočujeme na
Mysuseter, což je vesnice před hranicí národního parku. Odbočili
jsme moc brzy, tato cesta je placená. Vede ale okolo jedné přírodní
zajímavosti jménem Kvitskriuprestein. Necháváme hadráky před
závorou, uděláme si večerní procházku. Je půl osmé, za půl
hoďky jsme tam. Ona zajímavost jsou jakési obrácené
krápníky s kamennou čepičkou. Vznikly v moréně složené
z měkkých sedimentů v níž byly rozesety větší a tvrdší
kameny. Prudký déšť sedimenty vymlel až na ta místa, která
jako pokličky chránily tvrdé kameny. Po večerním výletu
jedeme ještě pár kilometrů po správné cestě a před vesnicí
Mysuseter nocujeme. Místo je to příjemné, jen kdyby tu nebylo
tolik komárů.
Ujeto: 172 km
Sobota
16.7.
Ráno je oblačné
až zamračené, ale zatím neprší. Po snídani jsme dojeli asi
8 km na hranici národního parku Rondane. Platíme vjezdné 10
NOK s tím, že se hadrákama ještě trochu nablížíme na začátek
pěšárny. Ve 12:00 vyrážíme (pěšky) směr chata
Rondvassbu. V 12:30 se otáčíme, neboť před námi evidentně
prší. Měníme trasu podél řeky Store Ula, dále na chatu
Peer Gynt (takové norské Dvoračky, trochu menší, zato bytelnější
- stěny ze skládaných placáků metr tlusté) a kolečko
uzavíráme těsně kolem Rondvassbu. V závěru cesty jsem se
neudržel a trochu jsem se osvěžil v potoce. Prostě mi skvělá
vibramová podrážka uklouzla po sinici na kameni během
překračování potoka, takže jsem si do něj krásně sedl,
vlastně spíš lehl nazad. Velice osvěžující. Ještě že
parkoviště s hadráky je již na dohled. Ve 20:30 opouštíme
národní park a vracíme se nedaleko místa včerejšího
nocování. Vaříme, večeříme, suším a o půlnoci jdeme spát.
Ujeto: 16 km
Neděle
17.7.
Dnes jsme
vstali dříve, již v 9:00. Chceme se totiž ještě jednou
vydat na pěšárnu do národního parku. Počasí po ránu
vypadá slibně, je slunečno sem tam mráček. Jedeme na stejné
místo jako včera. V 10:30 již šlapeme směr Rondvassbu. Dnes
jsme úspěšní, z Rondvassbu pokračujeme dále do sedla. Počasí
se kazí, fouká silný studený vítr a cestou dokonce začíná
mrholit. Takže jsme si odsouhlasili, že dobytí sedla je
dostatečný výkon. Cestou zpět se počasí zlepšuje, vítr je
menší, chvílemi hřeje slunce, a když už jsme na parkovišti
a ohlédneme se zpět, nad námi zdolaným sedlem je modro. Na
parkovišti se ještě Denisa vydala k českému autobusu
s úmyslem koupit nějaká piva do zásoby. Než stačila
promluvit, tak už na ní autobusák volal: Tak kolik toho
chcete? S pivama k večeři jedeme na stejné místo, jako jsme
byli včera. Je kolem páté.
Ujeto: 16 km
Pondělí
18.7.
Vstáváme
tradičně okolo desáté. Krátká snídaně a vyrážíme. Dnes
opustíme oblast Rondane a pomalu zamíříme zpátky na jih.
Zastavujeme se v Ottě koupit chléb a rybu. A pak již tradá
směr Lillehammer. Abychom nemuseli jet po hlavní silnici, kde
se za námi co chvíli tvořila kolona aut, přejeli jsme na druhý
břeh řeky Lagen na paralelně vedoucí menší silnici. To co
bylo v euroatlasu zakresleno jako silnice II. Třídy, se však
ukázalo jako cesta asfalt - šotolina v poměru tak 30/70 % v neprospěch
asfaltu. Ta šotolina byla samý výmol a místy (skoro všude)
taková roleta, že jsme museli oběma rukama pevně držet
volanty, aby se neuklepaly. Alespoň jsme si tu cestu zpříjemnili
svačinou a koupačkou v řece. Z Lillehammeru jsme se se značným
úsilím promotali na Hamar a pokračovali dále směr Konsvingen
a Švédsko. Okolo sedmé začínáme hledat vhodné místo na
grilování ryby a následné přenocování. Zastavujeme na
parkovišti. Důvodem je i to, že Žluťas nějak nechce jet. Po
prvním pohledu na motor Petr sundavá hlavy a vyměňuje
podfouklé těsnění. Jedno bylo opravdu na cucky. Zřejmě se
na nich podepsalo opakované sundavání hlav na začátku naší
cesty. Po tomto servisním zásahu opět nakládám rybu do
hadráka a přesouváme se o kus dále. Toto parkoviště k večeři
zrovna nelákalo. Zastavujeme na dalším odpočívadle se
stolem, potokem a kadibudkami. Ideál. Grilujeme lososa,
posloucháme Saturnina, prostě pohoda. Jdeme spát opět po
půlnoci.
Ujeto: 251 km
Úterý
19.7.
Dnes jsme si předsevzali
vstát o něco dříve než obvykle. A podařilo se, v 9:00 opouštíme
odpočívadlo a za polojasného počasí vyrážíme ke švédským
hranicím. V Sandu jsme se zastavili na snídani. U pumpy vaříme
polévku. Po snídani, před jedenáctou, pokračujeme dále přes
Kongsvinger a o pár desítek kilometrů dále překračujeme švédskou
hranici. Před druhou hodinou zastavujeme a vaříme oběd. Užíváme
si asi posledního sluníčka ve Švédsku, po obědě jsme
totiž vjeli do deště a už z něj nevyjeli. Valíme na Boras
s krátkou svačinovou zastávkou pod střechou autobusové
budky. Prší a prší. Kus za Borasem na chvilku, zdá se, přestalo,
takže neváháme, zastavujeme na parkovišti u jezera, rychle
stavíme stan a v 21:45 jdeme spát.
Ujeto: 479 km
Středa
20.7.
Dnes vstáváme
opět brzy, abychom toho urazili co nejvíce. Máme ambice ještě
dnes nasednout v Trelleborgu na trajekt. Já, jakožto ranní
ptáče, jsem v osm hodin ještě viděl hřejivé slunce.
V 8:30 se přihnaly mraky, pokud se tak dá říkat souvislé
vrstvě zatažena, a stan již balíme v dešti. Dereme to stále
kupředu. Vlhký vzduch motorům svědčí. Silný déšť je chvílemi
prostřídám slabým deštěm. Několikrát za cestu dokonce na
chvíli pršet přestalo úplně. První takové přestávky využíváme
k vaření gulášové polévky k obědo-snídani. Je poledne.
Druhé dešťové přestávky využíváme o něco později k vaření
karburátoru v octové vodě. Je 15:30 a Žluťas se opět
zadřel. A opět na švédské dálnici, které jsme chtěli
využít jen pár kilometrů, abychom lépe stihli trajekt
v 17:45. Ve vaření jsme již zruční, přesto však celá oživovací
procedura skončila až v 18:15. Ještě jsme vyměnili baterky
Ludvíka a Žluťase, protože čerstvě vyvařený karburátor
nechtěl nasát benzín na nakopávačku a baterku měl Petr
slabou. Nyní máme celkem dost času na trajekt v 22:30. Jsme před
Lundem, asi 60 km od Trelleborgu. Přesto jedeme celkem svižně.
Za Svedalou ještě krátce zastavujeme prohlédnout si větrný
mlýn a v 20:00 jsme již v přístavu. Řadíme se do fronty
na trajekt a čas zbývající do nalodění využíváme vařením
večeře a pudinku na cestu. Před desátou přijel trajekt,
naloďujeme se a v 22:45 vyrážíme na čtyři hodiny trvající
plavbu. Ve tři hodiny ráno vyjíždíme rozespalí na pevninu
v německém Sassnitz. Venku prší. Vyjíždíme alespoň na
kraj města a na první vhodné odbočce z hlavní silnice
stavíme na kraji pole stan a jdeme dospat noc.
Ujeto: 336 km
Čtvrtek
21.7.
Vstáváme po
osmé, venku opět s krátkými přestávkami prší. V jedné
přestávce se nám podařilo zabalit stan a vyrážíme směr
Polsko. Na to, že je čtvrtek dopoledne, je na silnici slušná
zácpa. 51 kilometrů ze Sassnitzu do Stralsundu jedeme přes
čtyři hodiny. Dále pokračujeme přes Greiswald, Anklam,
Pasewalk na Schwedt - polské hranice. Cestou jsme ještě
využili přístřeší dřevěné autobusové budky k uvaření
oběda. Chčije a chčije. Jedeme dál, už ani nemáme chuť
zastavovat. Polské hranice, Chojna, Mysliborz, Gorzow Wlkp. Po
silnici se ve vyjetých kolejích valí potoky vody. V protisměru
projíždějící náklaďáky pro nás znamenají vždy vydatnou
sprchu a nejednou i slušnou koupel skrze netěsnící dveře
nebo okénko. Po desáté hodině už toho máme dost.
Zastavujeme na odbočce do lesa, rychle stavíme stan a jdeme
spát.
Ujeto: 357 km
Pátek
22.7.
Vstáváme před
devátou do oblačného dne. Momentálně neprší, ale na obloze
je vidět, že dešti ani dnes neujdeme. Sbalili jsme stan,
prohodili jsme si zpátky baterky ve strojích, Petr ještě
vylil tři hrnky vody, co mu včera napršelo do kufru a vyrážíme
na cestu k domovu. Cestou jsme se zastavili v městečku
Miedzyrzecz. Petr s Denisou zde vyřizují nějaké úřední věci
ohledně jejich plánované cesty na blízký východ. A když
už jsme tu, tak také posnídáme - čerstvé houstičky, mléko,
jogurt. Zvykáme si na domácí stravu. A jedeme dál,
Swiebodzin, Zielona Gora, Nowa Sol, Kožuchow, Boleslawiec a
Jelenia Gora. V posledně jmenovaném městě se naše cesty
rozdělují. Petr s Denisou pokračují přes hraniční přechod
v Harrachově dále na Prahu, já mám v úmyslu zajet ještě
na chalupu v Orlických horách. Loučíme se, Žluťas vyráží
na Harrachov, já se projedu ještě kus Polskem na přechod
Lubawka a budu pokračovat přes Náchod a Dobrušku do Nedvězí.
Ovšem Jelenia Gora se mi stala osudnou. Po několika pokusech o
výjezd z města (a to jsem prosím jel vždy jiným směrem)
jsem nakonec pokaždé skončil u nějaké směrovky na Sklarska
Poreba / Harrachov. Na čtvrtý pokus jsem se tomu tedy přestal
bránit a vyrazil rovněž na Harrachov. V 19:30 jsem přejel státní
hranice, projel Harrachovem, Rokytnicí a před Poniklou jsem
dojel Žluťase. Petr s Denisou se také trochu zdrželi nabíjením
telefonu. Takže v 20:00 se loučíme podruhé, dnes již
naposledy. Valím to na Vrchlabí, Turnov, Jaroměř, Dobrušku
až na chalupu. Myslím, že jsem jel celkem svižně. V Rokytnici
mě totiž definitivně opustil tachometr, takže dál jsem jel
jen podle sluchu, po třech týdnech v hadráku značně otupělého.
V 21:45 parkuji na zahradě - dnes budu spát pod střechou.
Ujeto: 503 km
Sobota:
23.7.
Vstávám
v jedenáct. Zrovna přijeli rodiče, takže snídám čerstvé
housky a domácí koláč. Provádím drobnou údržbu na hadráku
(výměna prasklé žárovky v pravém předním světle, napnutí
řetězu) a po obědě vyrážím na Prahu, kterou bez problémů
dobývám po šesté hodině. Vybalit, odbahnit a Ludvík už je
opět připraven na příští víkend na Lipnici. Zítra ho ještě
proženu wapkou, aby odbahnění bylo dokonalé.
Ujeto: 162 km
Trocha
statistiky na závěr:
Ujeto celkem: 4973 km
Čerpáno benzínu: 209 l
Průměrné spotřeba: 4,15 l/100km
Náklady na PHM: 7962,- CZK
Jídlo koupené v Česku: 3670,- / 3 =
cca 1225,- CZK
Jídlo koupené za hranicemi: 889,- / 3 =
cca 296,- CZK
Náklady na trajekty: 3952,- CZK
Náklady na jednočlennou posádku
Ludvíka celkem: cca 13500,- CZK
Tomáš Erykson Hanuš, srpen 2005
Další fotografie hledejte v ERDOVĚ GARÁŽI.