EXPEDICE D2V 29.7. - 5.8. 2011
ÚPRK DO BASECAMPU
V roce 2006 proběhla expedice Velorexů pod názvem D1V. Znamenalo to "Dolomity na jeden válec" a jelo tehdy šest strojů, šest dvěstěpadesátek, vyrobených v období 1954 - 1962. Naplánovanou trasu jsme tehdy neprojeli tak jak jsme chtěli, protože výkon jednoválců se neslučoval s tím, abychom jim dávali "kapky" tolika horskými etapami.
Jeden z tehdejších účastníků Honza Matl mi letos v zimě poslal sms z lyžařské dovolené v Alpách s tím, že ho to zase chytlo, že bychom tu trasu měli projet, tentokrát už s třiapůlkami. Podpořil jsem ho, a tak se zrodila expedice D2V, tedy "Dolomity na dva válce". Z původní sestavy D1V 2006 krom mě mohl opět vyrazit Ivan Kotačka a zmiňovaný Honza. Když se přidali ještě Michal Sedmihradský a Vašek Radimský, byli jsme komplet. Bohužel to na poslední chvíli zatrhli v práci Jirkovi Ježkovi, který bohužel jet nemohl. Trasa byla naladěna večer při srazu v Račicích, po mejlech jsme domluvili společné součástky a mohli jsme vyjet.
Stalo se tak v pátek 29.července. Odpoledne nakládáme s Vaškem na Parníku stroje, Sedma dojel připraven v 15:30. Prokousali jsme se Prahou, před 17 hodinou jsme přibrali v Chuchli Honzu. Jediný můj Fanouš jede ve dvou, protože nechybí moje spolujezdkyně, analogová navigace Líba. Ivan vystartoval z Hluku v 11:00. Dnešní cíl je tábořiště Soumarský Most na Šumavě. Cesta rychle ubíhala. U Volyně jsme řešili hned dvě závadičky naráz. V tom nejprudším kopci ztratil Michal výkon, jeden válec začal stávkovat. Byla to pecka na svíčce. Náhodou přímo v ten samý okamžik najedou Vašek nemohl zařadit. Samovolně se mu trochu povolil seřizovací šroub spojky. Pozlobil jsem ho mojí teorií, že je to tím, že motor až příliš čistil a závit nebyl vůbec zatuhlý. Asi v půl osmé jsme se setkali s Ivanem v Lenoře a hledáme otevřený podnik, kde bychom mohli normálně navečeřet - marně. Na Soumaráku jsme zašli do hospody na klobásu, hermelín a polívku. Za tmy dobrblala ještě zelená žaba Kryštof - Řezňa s Vlastičkou nás přijeli vyprovodit, ráno s námi pojedou kousek Německem. Prší, před půlnocí jdeme na kutě. Usnutí komplikoval jen bujarý zpěv etanolem povzbuzených vodáků, který ustal až v půl třetí ráno. Dnes jsme ujeli 176 km, Ivan o něco více.
Sobotní ráno 30. července vstáváme velmi brzy. Nekompromisní Honza nás budí v šest hodin se slovy: "Hola hola, Haiming volá!" . Vyrážíme za drobného mrholení, před Strážným na benzínce snídáme a tankujeme. Plynule frčíme, Vašek to vede. Jedu na konci, tu a tam mi kluci maličko poodjeli, když jsem byl nucen dříve podřadit do kopce, s ohledem na výrazně jiné kilogramy dvou osob, se kterými si musí Fanouš poradit. Na kruhovém objezdu ve Freilassingu se odděluje Řezňa s Vlastou a vracejí se domů, my ostatní pokračujeme. Při jedné z pauziček mění Michal prasklou pružinu mezi můstkem a pedálem spojky. U Simbachu obědváme, přičemž si ještě já maličko vylepšuji krok spojky a taky jsem trochu zalaboroval s karburací, abych si zkusil zlepšit chod motoru.
Přes Pasov a Branau jsme se dostali na známou křižovatku v Loferu, překračujeme německo-rakouské hranice a odtud svištíme oblíbenou silnicí okolo Innu do Insbrucku a následně kousek za něj na vodácký plácek v Haimingu, ke budeme dnes spát. Čas máme výtečný, je pět hodin. Okolo našeho ležení vylézají na břeh vlnami Innu nasáklí raftaři, kteří si nás se zájmem fotí. Večeříme, Ivan vytáhl z útrob svého Otíka slivovicu, klobásy, bílé, červené a uzený sýr, takže večer hezky plyne a my se soustředíme na zítřek - čeká nás obávané Passo dello Stelvio. Dnes jsme urazili 396 expedičních kilometrů.
VE ZNAMENÍ STELVIA
Neděle 31.července bude slunný den, ač jsme vstávali do mlhavého oparu. Vaříme si dobrou snídani, nakládáme stroje a chystáme se na výjezd. V Haimingu nás chvíli zdržel průvod nějakých místních lidových kapel v krojích, bylo to doopravdy echt tyrolské. Projíždíme Imstem, Landeckem, dále v Pfundsu doplňujeme pohonné hmoty. Silnice začíná zvolna stoupat do Nauders, což je výchozí bod stoupání do hraničního sedla Reschenpass (1504m.n.m.). Je poledne a nás vítá Itálie nádhernou vodní plochou Lago di Reschia. Sjeli jsme trochu do údolí a příhodném plácku se stínem jsme lehce poobědvali. Vaření necháváme na večer, všichni cítíme, že dnes nás ještě čeká perné odpoledne.
Ve Spondigně zahýbáme vpravo a jdeme na to. Máme před sebou výstup na Passo dello Stelvio do nadmořské výšky 2760 metrů. Stoupání začíná už ve vesnici Gomagoi, následně v Trafoi už máme i serpentýny. První jel Michal a Honza s mechanikami, dozadu hydrauliky Vašek a Ivan, Fanouš jede poslední, protože ve dvou pojede nejpomaleji. Počasí je báječné, stoupáme vzhůru, začíná být jedno jestli taková převodovka nebo maková, jedeme za jedna. Tu a tam se ve vysílačkách ozývají nejrůznější informace, ale také klení. Vozidla jedoucí shora totiž musí pochopit, že Velorex potřebuje celou šířku vracečky k tomu, aby se vytočil a zároveň, že při tom nesmí zastavit. Tu a tam to bylo těsné, tu a tam to bylo na hraně dopomoci přes spojku, ale v zásadě jsme měli docela štěstí, až na Honzu. Tři zatáčky před vrcholem ho zazdilo auto a musel zastavit. Rozjezd s mechanikou bez dopomoci je nemožný. Naštěstí pomohl hydraulický Ivan, který zastavil o kus dál na relativně rovnějším prostoru a šel zatlačit, aby se Honza rozjel. Nahoře je nádherně, po cca hodince stoupání jsme tu všichni. Zajeli jsme jako vždy až k Panorama restaurantu úplně nahoru. Jsou tu davy motorkářů, kteří si se zájmem prohlížejí naše stroje a jenom kroutí hlavami.
Po chvíli focení kochání a malém občerstvení jsme zahájili klesání. Musíme stavět chladit brzdy, docela se hřejí. Fotíme a kocháme se. Ještě nejsou ani tři hodiny a my už jsme v Bormiu. Nabrali jsme směr St.Caterina a údolím Val Furva začínáme stoupat do nám zcela neznámého sedla Passo di Gavia (2621 m.n.m.). Stoupání do něj je podstatně příjemnější než na Stelvio, protože tu takřka není provoz a přírodní scenérie jsou svým způsobem hezčí než na Stelviu. Nahoře potkáváme čtyři mladé motorkáře z Hradce Králové, domovského to města výrobního družstva Velorex, které tam léta sídlilo na adrese Gorkého 205. Jsou u vytržení, fotí se s námi a odjíždějí poté, co jsme se jim vysmáli, když jsme zjistili, že si sem motorky přivezli na vozíku a jezdí tu jen nějaké okruhy.
Klesání z Passo di Gavia je nepříjemné v tom, že je prudké a silnice je chvílemi velmi úzká, s bídou na jedno auto. Kdyby tu byl provoz jako na Stelviu a my bychom měli jet nahoru z této strany, mohli bychom mít dost potíže. Dolů to jde, "jen" chladíme brzdy. Začíná se připozdívat, přemýšlíme o spaní, ale nenacházíme zatím vhodné místo. Nedá se nic dělat, dnes si vyjedeme ještě čtvrté sedlo - Passo di Tonale (1883 m.n.m.) . Teplé počasí s mírným provozem umožňuje v klidu pokračovat dále, ve městě Dimaro tankujeme. Máme za sebou několik marných pokusů najít kousek místa na spaní - vše je soukromé, nebo tam přímo spaní zakazují cedule. Nakonec jsme u Dimara skončili ve vodáckém kempu u řeky Noce. Vaříme, popíjíme plechovkové pivko různých značek, které se nacházejí v každém z velorexích čumáčků. Den hodnotíme jako velice výživný, vzhůru dolů jsme dnes nahópali až neskutečných 256 kilometrů.
V SRDCI DOLOMIT
Pondělí 1.srpna je opět docela slunečné, ráno sušíme stany od rosy, v poklidu snídáme. Další plán zní nakouknout do okolí Lago di Garda a následně se posunout do srdce Dolomit, do lyžaři hojně navštěvované oblasti okolo horského masivu Sella. Hned za Dimarem začínáme stoupat do menšího sedla s hezky italským názvem Passo Campo Carlo Magno (2070 m.n.m.). Následoval průjezd městečkem Madonna di Campiglio a po pár kilometrech stavíme v Pinzolu, kde jdou někteří expedičníci dokoupit pečivo či jiné pochutiny.
Dále frčíme přes Tione a Condino stále směr Lago di Garda. Nebe se teď trochu zakabonilo a přišel velký lokální mrak a my byli nuceni dát střechy, protože už to byla docela sprcha. Dostáváme hlad, déšť ustává a my našli v údolí Val d. Ámpola velmi pěkné odpočívadlo s tekoucími kaskádami a jezírkem. Vaříme a odpočíváme, dokonce jsem neodolal a smočil se v jezírku pod jednou z kaskád. Voda byla velice příjemná a v žádném případě ledová. Po zasloužené siestě jsme se vydali dále. Jedeme přes město Riva del Garda a pak kousek podél jezera. Celé okolí Lago di Garda je plné turistů, aut a vůbec tu není ten správný klid jako v horách. Poměrně rychle odtud mizíme pryč. Navíc znatelně stoupla vlhkost vzduchu, všude kam oko expedičníkovo dohlédlo vinuly se vinice, tu a tam stojí nějaký hrad či kostelík. Projeli jsme Rovereto v městečku Vigolo natankovali a pokračovali stále na sever až do podvečerních hodin. Na kraji obce Bedollo jsme se utábořili u jezírka, povečeřeli, poklábosili a nakonec ve stanech usnuli poté, co se poněkud rozpršelo. Ujeli jsme klidných 194 km.
Úterý 2.srpna je opět slunné a krásné. Jsme vzhůru už zase po sedmé hodině. je to tak, my mladší bychom spali o chvíli déle, leč nespaví "dědkové" expedice nás budí svým ranním dialogem. Centrum Dolomit je před námi. Projeli jsme přes Moenu do Canazei, kde místí policisté docílili dopravní zácpy tím, že řídili dopravu, místo aby to nechali na řidičích. Začínáme stoupat do krásného sedla Passo di Fedáia (2047 m.n.m). Všude kolem je možno kochat se dolomitskými štíty nejen masivu Sella. Zastavili jsme nahoře u Lago di Fedáia, fotíme a obdivujeme opravdu krásnou přírodu. Potkali jsme tu také dva krajany, se kterými se fotíme.
Nyní nezbývá než zase kus klesat. Serpentýnami okolo vleků a sjezdovek padáme 16% klesáním dolů. Musíme zastavovat a chladit brzdy, které se všem slušně hřejí. Pod vesnicí Malga Ciapela v městečku Palue jsme se rozhodli okusit italské pohostinství a zašli poobědvat do místní pizzerie. Chutnalo nám, byli jsme spokojeni. Aby těstoviny slehly, prošli jsme si tuto horskou osadu a ještě poseděli v místní cukrárně, ve které se na nás koukal bronzový, mimořádně kýčovitý srnec.
Lepší počasí na průjezdy místními
sedly jsme si snad nemohli přát, máme z toho radost a tak
jedeme dále a zase do kopce. Před námi se tyčí Passo di
Falzárego (2105 m.n.m.) . Nutno říci, že oproti Stelivu jsou
silnice do sedel zde širší a serpentýny se zdolávají
snadněji, ale stoupání je i tady vydatné. Údaje o procentech
v mapách musejí být nějak zprůměrňovány, protože jsou
místečka, kde se před Velorexem naráz "postaví"
střecha snad 18-20%, ale jsou i místa, kde se silnice srovná a
takové "desítečce" lze na chvíli prohnat i
převodová kolečka dvojky. Co by kamenem dohodil z Falzárega
je Passo di Valparola (2192 m.n.m.), na kterém se nachází
muzeum vážící se k bojům za 1. Světové války. Mnohem
více než toto muzeum mě zaujal přímo božský pohled na
hory, který si podle mě v ničem nezadá s výhledy ve
Skalistých horách v USA. Hadrapláni zatím zvládají dobře,
vždy je necháváme vychladnout, jak po cestě vzhůru, tak i
cestou dolů.
Ve středu 3.srpna nás hezké počasí neopouští, naopak je o něco tepleji, než včera. Kousek za naším ležením začíná stoupání na další bod trasy expedice - Passo di Sella (2244 m.n.m.). Dojeli jsme sem hned zrána, slunce začíná osvětlovat štíty hor, je to pastva pro oči. Hlásí se k nám krajané z Ústí nad Orlicí, kteří znalecky okukují Velorexy. Vyhlídkovou jízdou jsme zdolali také Passo di Pordoi (2239 m.n.m.) , čímž jsme v podstatě dokončili poznávací okruh okolo horského masivu Sella. Znovu jsme tentokráte odspodu vjeli do Malga Ciapely, protože dnes pojedeme na výlet lanovkou na Marmoladu do nadmořské výšky 3625 m.n.m. Na lanovce musíme dvakrát přestoupit, než jsme úplně nahoře. Vzduch tu mají řídký, nechybí pochopitelně sníh. Nikdy jsem nebyl tak vysoko naboso v sandálech, doporučuji.Když jsme se zase dostali dolů ke strojům a ušní bubínky srovnaly tlaky, popojeli jsme kousek níž na odpočívadlo uvařit si něco dobrého k obědu.
S Dolomity se rozloučíme nenápadným sedlem Passo di Giau (2575 m.n.m.), abychom nejeli podruhé přes Falzárego. Stoupání je strmé a zase trochu užší, "stelviovského" typu. Nutno říct, že to přes čtyřicet let staré stroje ze Solnice opět zvládly, cestou jsme zastavili i neplánovaně, protože se nám rozpršelo a museli jsme nasadit střechy. Během klesání koukám Vaškovi na jeho zadní kolo a vidím, že se podivně a nezvykle vlní. Zastavujeme a revidujeme stav. To už naštěstí neprší, neplánovanou pauzu na opravu narušují pouze dotěrní komáři. Našli jsme uvolněný výplet a jeden prasklý drát. Vašek dává rezervu a po chvíli pokračujeme dále. V bráně do Dolomit, v Cortina d´Ampezzo máváme horám za námi a ujíždíme směr Toblach, směr Rakousko. Při pauze na kávu u benzínky se za Toblachem spustil liják, silný a výživný, vody všude až až. To nejhorší jsme v suchu a teple přečkali u kafíčka , pak jsme se vydali za drobného deště dál. Pár kilometrů za rakouskými hranicemi, asi 8 km před městem Lienz, jsme našli vhodné místo na táboření. Odpočívadlo se stoly, lavicemi a trávou na stany bylo pro nás ideální. Dokonce přestalo pršet, a tak ještě zvládáme vařit večeři. Jdeme spát, zítra nás čeká Grossglocker. Ujeto 165 km.
POD VELKÝM GLOCKENREM
Čtvrteční ráno 4.srpna neprší, jen mraky se povalují nad horami, skrz které začínají vykukovat první sluneční paprsky. Snídáme, balíme vlhké stany a razíme. V Lienzu dobíráme pohonné hmoty a začínáme mírně stoupat údolím, ze kterého po několika kilometrech nastoupíme na vyhlídkovou silnici Grossglocknerhochalpenstrasse. Ještě než jsme u dorfu Heiligenblut zaplatili poplatek, řeší Ivan palivovou hadici u karburátoru, protože okolo plastového palivového filtru mu začal kapat benzín na výfukové koleno. Problém byl rychle odstraněn, filtr letěl do koše (odpadkového) a nová hadice propojila karburaci a trubku. V kase platíme motocyklovou sazbu 19 euro. A nezbývá než stoupat a stoupat. Počasí se mírně zhoršilo, mrholí, až slabě prší.
Po nějakých pěti kilometrech jsme se dali na křižovatce doleva a vystoupali na parkoviště k ledovci Franze Josefa. V zaplacených 19 eurech jsme měli zdejší prohlídku muzea automobilismu. K vidění byly staré motocykly i auta. Po prohlídce se vracíme zpět na křižovatku, na které pokračujeme tentokrát rovně a stoupáme až na horu na sedlo, kde je třeba projet v nadmořské výšce 2504 m.n.m. Hochtortunel. Honzova teorie, že za tunelem je lepší počasí, se nepotvrdila - je stále stejně hnusně. Poslední atrakcí, která tu je ke zdolání, je výjezd na vyhlídku Edelweisspitze (2577 m.n.m.), kam se Sedmovi a Honzovi už nechtělo. My ostatní jsme po chvíli prudkého stoupání vytvořili vrcholové foto. Co se nestalo, během chvíle se objevil Honza, nedalo mu to, prý síla kolektivu. Klesáme a chladíme brzdy, je to dolů výživné a to solidně. Projeli jsme obec Fusích, kde jsem zavzpomínal na rok 2001, kdy jsem tu půlil motor. Počasí se umoudřilo, projíždíme Zell am See, mají tu téměř šestikilometrový tunel. Přes Saalfelden to pálíme na Salzburg. Díky navigaci jsme se městem bez obtíží protáhli. K večeru jsme se utábořili v kempu u Wallersee, tam kde jsme spali první noc během D1V v roce 2006. Do noci klábosíme a hodnotíme zážitky ze dní minulých, ale také vymýšlíme jak zítra. Ujeli jsme dnes přes Velký zvon 220 km.
Slunečné je páteční ránko 5.srpna. Česká půda je cítit velmi blízko, nikdo už nechce trasu nějak prodlužovat, či komplikovat. Ve finále ale dojde k plánovanému rozdělení na tři skupiny. Společně jsme dojeli okolo Linzu krásnými cestičkami lesem, kde jsme naposled poobědvali na trase, až do Bad Leonfelden. Odtud rovnou na Vyšší Brod a na Prahu jedou Vašek, Sedma a Honza a posádky Fanouše a Otíka pokračují dále na východ Rakouskem společně přes Gmünd a Schrems až do Dobersbergu, odkud Fanouš jede na Slavonie, Dačice a Jihlavu a Ivan s Otíkem dále na východ na Znojmo a Hluk.
Do Jihlavy k Řezňovi jsme dojeli chvíli po osmnácté hodině, Fanouše jsme zaparkovali k Jirkovi do garáže, nepohrdli nabídnutou sprchou a pak společně s částí jihlavského BRKu zašli povečeřet do Dělňáku. Večer volal Sedma, že s objížďkami, ale dobře dojeli, také Ivan se nechal slyšet, že jej Otík dovezl až do Hluku v pořádku. Fanouš má dnes za sebou dalších 334 kilometrů, celkem 1882 km od odjezdu z Prahy minulý pátek. Nemohu se zbavit dojmu, že do neděle ještě něco na tachometru přibude, protože ani z Jihlavy ještě Fanouš rovnou domů nepojede.
(c) Tomáš Jaroň, 2011