EXPEDICE TOUR DE SUISS 15.- 24.8. 2003
Pár slov na úvod
Zase tu máme léto a tudíž se naše myšlenky ubírají směrem k cestování našimi tříkolovými oblíbenci. Letos nebylo tolik času jako loni, a tak trasa musela být časově dostupná. Už loni jsme se lehce domluvili, že to bude okruh malým krásným Švýcarskem, kam jsme sice minulý rok chtěli, ale nemohli, kvůli jednomu blbečkovi, který ztratil v Monaku cestovní doklady. Na letošní expedici vyrazili samí zkušení harcovníci, chyběl Petr a Pepa, ale na druhou stranu si svoji premiéru odbyl nový člen našeho týmu z Hluku. Tak pojďte a shlédněte vyprávění z dob, kdy prabáby našich pradědů byly dávno pod drnem...
Za Velorex tým Praha-Lysice do akce vyrazili:
Ivan KOTAČKA a Lenka KOTAČKOVÁ + OTÍK
Tomáš JAROŇ a Klára NOŽIČKOVÁ (15., 16., 23. a 24.8.) + FANOUŠ
Tomáš Erykson HANUŠ + LUDVÍK
Za Velorex team Orlík do akce vyrazili:
Jindra KYNZL a Vlaďka NOVÁKOVÁ + Velorex 16/350
Luděk BROŽ + Velorex 16/350
Vlasta VÁVRŮ + Katka FIALOVÁ + Velorex 16/350
den první - PÁTEK 15.8., stav tachometru: 19 697 km
A je to tady! S Erdou mám sraz kolem druhé odpoledne v garáži. Postupně nakládáme stroje, přidáváme vše, co se nalézá na našich seznamech, ba i něco navíc. Luděk dojel do Jižné cirka před půl druhou, Jindra s Vlaďkou v sedm, Kotačkovi po deváté. My Pražáci jsme odlétali po páté hodině. Naložené velorexy se přesunuly na Zahradní Město, kde přistoupila moje "dočasná" spolujezdkyně Klára, jejíž pracovní povinnosti jí nedovolily absolvovat celou expedici s námi. U Aralu na Bohdalci Erda tankuje, já mám skoro plnou. Cesta se nám hned od začátku neplánovaně protáhla, protože jsme na D1 popojížděli padesát minut ve frontě. Na 9. a 11.kilometru se maličko bortily plechy. Když se to konečně rozjelo, nasadili jsme tempo a mastili to dál na Tábor. V městě husitů bylo třeba dle plánu navštívit Erdovu sestru, která nás mile pohostila a vybavila koláčem k snídani.
Za tmy pokračujeme dál klasickou trasou. V Plané uhýbáme doleva na Tučapy a přes Červenou Lhotu po zaplátované okresce dobýváme rodnou vísku Vlastíkovu. Přijeli jsme poslední, všichni jsou už v hospůdce. Míříme tam také. Je potřeba probrat vše důležité před startem a dobře se duševně naladit na celou expedici. V tom nás malinko bojkotuje místí paní výčepní, na které je znát, že by raději měla zavřeno. Nicméně sedíme a diskutujeme. Když se Erda slušně zeptal jestli by nebyl nějaký utopenec, probodla ho šéfová pohledem, co si to dovoluje a následně nás napomenula, ať si nepřiťukáváme těmi sklenicemi, jsou prý křehké... Kolem půlnoci se vracíme k Vávrům a zaujímáme polohy ležících střelců.
ujeto 133 km
den druhý - SOBOTA 16.8., stav tachometru 19 830 km
Vstáváme hezky s rezervou kolem osmé. Snídáme a skutečně dle plánu v devět vyrážíme směr zrádný Pluhův Žďár. Jenže oproti loňskému roku, jsme jej tentokráte projeli na poprvé.
Hezkým slunným dnem se přibližujeme k hranicím. V Týně nad Vltavou jsem vysadil Kláru. Je domluvená s tátou, že si pro ni sem dojede, jejich chalupa je totiž nedaleko. Míjíme jadernou elektrárnu Temelín. Ve Vodňanech musím brát benzín. Strážný je stále blíž a blíž. Ve Volarech jsme potkali náhodného kolegu se strojem 16/250 po renovaci. Okoukli jsme mu stroj, úroveň renovace a já jsem mu věnoval chybějící matku k silentbloku chytu motoru. Říkal, že jede na výlet do Německa, ale připadalo nám, že to tam jede zpeněžit. Měl sebou auto jako doprovod. V jednu hodinu ve Strážném naposled obědváme v Čechách. Bereme plné nádrže. Erda zjistil, že se mu chvěje na osce řemenice chlazení a matka visí na posledním závitu. Hned to opravil. Následuje fronta na u německých celníků. Smějí se na nás a chtějí doklady.
Luděk se dozvěděl, že jakéhosi hadroleta vrátili zpět, jelikož neměl v pořádku doklady... Konečně začínají kvalitní silnice. Asi kilometr za hranicemi byl Luděk Vlastou upozorněn, že doutná. Z relé se šinul smrad a kouř.Ulomená kotvička se vesele škvařila a přívodním drátům se roztékala izolace. Bylo třeba kromě relé vyměnit i část drátů. Zvládli jsem to rychle a jedem dál po Německu. Přes Freyung a Grafenau se dostáváme do Deggendorfu. Odtud válíme dál na Landshut. V Dingolfingu je možno spatřit obrovskou továrnu BMW. Velorex Team Orlík má další závadu - Vlasta jede na jeden válec. Po chvíli pátrání jsme se dobrali příčiny - kondenzátor. Pokračujeme na Dachau. Jízda po Německu je plynulá a klidná. Luděk potřeboval vyměnit spojkové lanko a při té příležitosti Ivan objevil povolený šroub na horním úchytu tlumiče. Začíná být nad slunce jasné, že jsem se musel někde pořádně seknout, když jsem vypočítal, že z Jižné do Vaduzu je to asi 440km. Možná jsem to počítal od hranic, co já vím... Každopádně je potřeba dostat se co nejdále. Kolem půlnoci táboříme pod širákem u lesa za Greifenbergem.
ujeto 447 km
den třetí - NEDĚLE 17.8., stav tachometru 20 277 km
Při slunečném ránu snídáme a nakládáme stroje. Postupujeme Německem vpřed, zpátky ni krok. Začíná být poměrně slušné až nechutné vedro. Jedeme kolem jezera Grosser Alpsee, u kterého zastavujeme a koupeme se. Poklidně stolující Němce jsme naším příjezdem na břeh trošku vyrušili ze siesty.Voda je nádherně teplá, skáčeme z mola na všechny způsoby. Po tomto příjemném osvěžení je třeba pokračovat v další jízdě, abychom se pokusili krátit manko, mým výpočtem vzniklé.
A máme tu hranice s Lichnštejnskem. Nedaleko Vaduzu obědváme na odpočívadle u pěkných stolů s lavicemi. Jen stovky metrů nás dělí od vytouženého Švýcarska. Před Churem je nutno brát pohonné hmoty. Ivan si stěžuje, že mu v motoru něco klepe. Revidujeme vzniklý stav. Výsledek není nijak radostný - zdá se, že nezdravé zvuky vycházejí od klikové hřídele. Naštěstí je opodál benzínky prostor pro improvizované táboření. Sundáváme hlavy a válce, ale písty na první pohled vypadají dobře. Rozhodli jsme se pro razantní zásah - součástky máme, stahováky máme, ani know-how myslím nechybí. Čili podobně jako na expedici číslo jedna jdeme na koleni rozházet motor a objevovat problém. V 19:00 začínáme.
Jde to rychle a hladce. Příčina celé nepříjemnosti spočívá v tom, že zámečky pístních kroužků se zasunuly do pístu a ty se pak nekontrolovaně pootočily a rozlámaly o hrany na okýnkách válců. Tvrdý materiál opouštěl prostor jak nahoru (kusy kroužků se zabodly do hlavy vedle vyústění svíčky), tak bohužel i dolů, kde zcela zničil uložení ojnice. Znamená to, že musíme vyměnit klikovku. Postupujeme rychle vpřed. Operatérský tým primáře Sovy by se od nás mohl učit sehranosti. Mimochodem na při této zastávce Luděk zjistil, že má uvolněnou přírubu, co nese stator a Vlasta objevil významnou vůli v uložení zadního kola. Začíná pršet, musíme se posunout pod střechu benzínky. Ve 3:15 jsme provedli zkušební jízdu. Pak jsme ulehli vedle hadráků a usnuli utahaní jako koťata.
ujeto 262 km
den čtvrtý - PONDĚLÍ 18.8., stav tachometru 20 539 km
Po páté hodině ranní nás budí nemilosrdný déšť. Flegmaticky se soukáme do Velorexů. Zbití a zkroucení vstáváme kolem půl osmé. Ivan ještě ladil páčku nakopávání na tisícihranu. Celým servisním zásahem se nějak přihodilo, že mu začal točit dynamostartér bez dopomoci pákou. Nebe je zamračené, kdykoli může začít pršet. Projíždíme Churem až do městečka Tamins, ve kterém snídáme na břehu řeky Vorderrhein, přímo na nám dobře známém výstupním místě u raft centra. Dále pokračujeme pěknou "kančí" stezkou po pravém břehu proti proudu řeky. Je to opravdu pěkný úsek. Zdá se, že Ivanův motor šlape tak, jak má a jak se očekává.
A to už se blížíme k prvnímu většímu průsmyku naší expedice - Oberalppassu (2044mnm, 10%). Slušně leje, použití střechy je nezbytné. Kolem víčka nádrže mi voda kape urputně na pravé koleno, ale já vydržím - nemám totiž jinou možnost. Bez respektu stoupáme serpentýnami vzhůru až do sedla. Na řadě je nezbytné focení, rovněž si pochvalujeme tamní luxusní toalety. Následuje klesání do Andermattu. Oproti loňské praxi vůbec nestavíme na chlazení brzd.
V příjemném prostředí horského odpočívadla obědváme a připravujeme se na výjezd do Furkapassu (2431mnm, 14%). Vlasta dává jiné zadní kolo, neboť jedno z ložisek bylo fakt na vyhození. Způsobilo to špatné vyfutrování prostoru při stažení na osičce. Jestliže při jídle pršelo jen minimálně, tak teď je to docela výživné, navíc s přibývající nadmořskou výškou klesá teplota, houstne mlha a sílí vichr. Ani Rákosníček u Brčálníku neměl tak hustou mlhu jako my. Dokonce když jsme zastavili na samotném vrcholu, Erda projel, protože si nás vůbec u silnice nevšiml! Chtěl jsem fotit, ale nepřemluvil jsem se v krátkých kalhotách a mikině vystoupit z FANOUŠE, a taky mi vichr vytrhl pootevřené dveře z ruky... Kousek pod vrcholem děláme pauzu u výhledu na ledovec.
Nyní je třeba sesunout se do údolí. Nabíráme směr Sion, z něj míříme k nejvýš položené evropské přehradě Lac de Dixance. Stoupáme poměrně výživnými vracečkami k přehradě. Jelikož se už stmívá, rozhodli jsme nechat přehradu na druhý den a na prvním příhodném místě zakládáme tábor. Velmi se ochladilo. Kotačkovi vyvíjí svařené víno, sedíme a klábosíme. Ivan si pořád opakuje, jak je neuvěřitelné, že ještě v noci měl motor na kousky a teď je ještě dál od domova a má za sebou tak náročné pasáže cesty. Kolem půlnoci uléháme a odebíráme se čerpat síly na další den.
ujeto 286 km
den pátý - ÚTERÝ 19.8., stav tachometru 20 825 km
Ráno nás sluníčko ze spacáku zrovna netahá - je totiž za kopcem. Ještě musíme kus intenzivně stoupat, abychom se dostali pod přehradu. Jedeme až jakémusi hotelu, výš už to po silnici nejde. Vlastík vědecky vypočetl, že tu mohlo být stoupání až 20%. Na hráz obdivuhodného vodního díla vede lanovka - platíme v přepočtu 120 Kč. Jen Vlaďka s Jindrou jdou pěšky jako kamzíci. Nahoře fotíme, koukáme na zasněžené vrcholky hor a vůbec se celkově kocháme.
Dolů na parkoviště sestupujeme po svých. Vychutnáváme si nádherný dlouhý sjezd do Sionu. Za solidního vedra jedeme přes Martigny k Lac Lemain. Koupeme se a vaříme. Ženevské jezero je nejzašším bodem naší expedice, dá se říci, že odtud obracíme a míříme zpět. Pokračujeme v jízdě na Vevey a o kousek dál v Chatel St. Denis u tamního supermarketu si kupujeme zmrzlinu. Pobavil mě tu jeden zvědavý švýcarský penzista, který se původně domníval, že se hadrák pohání šlapáním jako kolo. Další naše trasa se ubírá Přes Bulle na Jaunpass (1509mnm, 14%). Malinko jsem znejistěl v navigaci, a proto si naše minikolona k úžasu okolních aut několikrát zakroužila na jednom z kruhových objezdů. Výchozím místem do sedla je vesnička Jaun s poměrně velkým náměstím. Ivan si vyžádal zastavit, protože má dojem, že potřebuje dotáhnout výfukové koleno. Ale ouha, skutečnost je o malinko děsivější. Matka na válci drží jak helvétská víra, nezdravě se chvěje jen koleno. Znamená to jediné - koleno se odlamuje těsně za tím prstencem, snad se to podaří svařit. Celý náš opravářský manévr se zájmem sleduje jedem místní občan. Vidí, o co jde a posílá nás přímo do nejbližšího domu, že tam sídlí mechanik, který si s tím poradí. Máme štěstí, jako by v dílně čekal na nás - ihned se dává do práce a vaří mosazí. Ivana tato legrace přišla na 10 CHF.
Celá oprava včetně demontáže a montáže výfuku a chlazení netrvá déle než 23 min. Jinými slovy, jsme s opravou rychlejší, než si ostatní stihli prohlédnout místní kostelík. Nutno podotknout, že i Erda zjistil povolený výfuk, ale jen trochu. Širokou silnicí stoupáme do sedla, je už trochu šero, ale to nám nevadí. Nahoře se fotíme s OT švýcarské armády. Ivan konstatuje, že je hadrolet přece jenom tank nepřetlačí. S požitkem jsme sjeli sedlo dolů. Jsme v údolí řeky Simme, spíme - opět na díky vodáckým zájezdům - na jistotu na pile za Boltigenem. Až do noci klábosíme, popíjíme svařák a slivovičku.
ujeto 198 km
den šestý - STŘEDA 20.8., stav tachometru 21 023 km
Náš klidný spánek v půl osmé narušuje majitel pozemku. Po pár zdvořilostních frázích se začíná ohánět tím, že jsme na jeho pozemku. Za pomoci psích očí německy vysvětluji jak komplikovaně jsme v noci zdolávali Jaunpass a že nás náhodou osud zavál až sem. Pán pochopil, usmál se při pohledu na naše stroje a odjel. Posnídali jsme raději o kus dál za dvoukilometrovým tunelem kus před Interlaken. Dnes jsme si dali jasný cíl - údolí pod Jungfrau, ledovcová zahrada a vodopády. Velmi pěknou krajinou dobýváme danou lokalitu.V jedné z vesniček Ivan hlásí do vysílačky ostrý zvuk motoru. Že by koleno nevydrželo? Naštěstí se jen uvolnila matka, jelikož se to bál Ivan hodně dotáhnout. Na závit jsme dali teflonovou pásku a Ivan to dotáhl trochu více a je po problému.
Na parkovišti v Grindelwaldu se radíme, co dál. Odhlasoval se přesun na ledovcovou zahradu a následně na vodopád Trümmel . V informačním centru jsme zjistili, že celá legrace s názvem ledová zahrada by stála 150CHF, a tak jsme to vzali rovnou na vodopád. I tady se platí, ale méně - 10 CHF. Nejdeme tam všichni, někteří přece jen šetří franky. Po prohlídce tohoto přírodního úkazu pokračujeme dál v putování směrem na Brienz. U jezera Brienzersee stavíme na koupání a vaření. Našel jsem tu sadu voskovek. Bohužel začíná pršet. Se střechami pokračujeme do kopce přes Meiringen a Gadmen a za značně zamračeného počasí zdoláváme Sustenpass (2224mnm, 9%). Stoupání to bylo pěkné a dlouhé. Cestou se staví a fotí. Výhledy jsou opravdu krásné, je tu k vidění cosi jako pleso. O oživení atmosféry se na vrcholu autobus židů, kteří přímo vedle Velorexů započali své modlitby. Zpívali a ukláněli se, vypadalo to, že se chvílemi trefují do rytmu Pepy Laufera, který se do motliteb intenzivně ozýval z FANOUŠE. Je třeba projet krátký tunel a vzhůru dolů. Stroje šlapou jako hodiny. Výšku nabíráme znovu za Altdorfem.
Budeme projíždět další sedlo - Klausenpass (1948mnm, 10%). Mírně poprchá, musíme se na silnici vyhýbat kravám. Velmi se mi výjezd líbil, neboť se mi chytala dvojka, zatímco převodovky mechanik to "draly" za jedna. V sedle jsem byl tudíž první. Musíme čekat na Jindru, jeho stroj si konečně taky jednou vybral svoji chvilku, škubal na netáhnul, ale Jindra mu nakonec domluvil. Čas neúprosně běží je tma. Po okresce jedeme kolem dálnice. Došlo k chybě a my najeli na dálnici. Musíme po ní cirka 12 km na další sjezd. Jede to skvěle, kilometry rychle ubíhají. Bohužel jsme setřásli zadní část, při sjezdu nesměli udělat chybu. Naštěstí máme vysílačky. Wallensee, u kterého jsem mínil původně spát jsme nechali daleko za zády, a proto improvizujeme. Vše je tu nechutně soukromé a oplocené. Po chvíli jsme uspěli a stany stavíme nedaleko vesnice Sargans. Opět hodnotíme den a jdeme na kutě.
ujeto 337 km
den sedmý - ČTVRTEK 21.8., stav tachometru 21 360 km
V naprostém klidu vstáváme a snídáme. Dnes budeme opouštět Švýcarsko, pojedeme opět malý kousek Lichnštejnskem a dále po Rakousku. Postupujeme po ose Buchs - Schaan - Feldkirch. V jednu chvíli se volantu ujímají Lenka a Katka. Přes Bludenz máme namířeno na Arlbergpass (1793mnm, 13%). Opravuje se tu silnice, chvílemi to vypadá jako na tankodromu. V jednom místě dokonce pracoval bagr tak, že zastavil provoz - ne Velorexy. Necelý metr čtyřicet tam byl a my tak těsně projeli. Pod Arlbergem zastavujeme, Vlasta zkoumá, proč se mu neustále jakoby utahuje spojka. Objevil ohnutou tyčinku a na ní připečenou kuličku. Odtrhl to a narovnal a mohlo se pokračovat. Využili jsme pausy na namazání řetězů.
Je jasně vidět klikatící se stoupání. Vyrazili jsme opravdu s respektem. Měli jsme přehnané obavy, protože ona obávaná cesta vedla na sousední Flexenpass. Zdolávání sedla horských orlů jsme byli vysloveně zklamáni. Erda šel dokonce tak daleko, že to tu odmítal nazývat passem. Skutečně se to dalo srovnat výjezdem ze Smíchova na Strahov. Potkáváme tu zájezd rakouských důchodců, kteří jsou našimi stroji zcela uneseni. Pálíme to dál přes Landeck a Imst a dál podél Innu. Je docela teplo, máme hlad. Vaříme v Heimingu v místě kde s vodáky končíme plavbu po Innu. Další cesta vede improvizovaně na Innsbruck přes velmi akční sedlo Kühtai Sattel (2020 m.n.m., 18%). V půli cesty jsme donuceni zastavit a natáhnout střechy. Do prudkého kopce pod plynem musíme vyhýbat hloupému skotu. Prší velmi silně a nevypadá to, že přestane. Za trvalých srážek jsme vjeli do tyrolské metropole. Hadrolety jedou velmi spolehlivě, mlží se mi okno, hledáme za tmy výjezd na Kufstein. Vodu máme ze všech stran. Vlasta převzal navigaci, protože má spolujezdce. Bloudíme a poznáváme deštěm zalitý Innsbruck. Nakonec jsme tu správnou silnici našli a město opustili. Dohodli jsme se, že dokud prší, nemá cenu hledat spaní. Vzhledem k počasí a aktuální situaci došlo k vypuštění zajížďky přes Brixen a Kitsbühl, čímž jsme značně překročili plán a to by mohlo znamenat, že zítra dobudeme Vyšší Brod. ale to se ještě uvidí. Jedeme dále pořád za nosem. Po půlnoci, kdy také přestalo pršet, jsme to zalomili na parkovišti u lanovky ve Winterwaldu.
ujeto 353 km
den osmý - PÁTEK 22.8., stav tachometru: 21 713 km
V noci už ani nekáplo a my se dočkali slunečného rána. Myjeme se na překrásných toaletách u lanovky. Studujeme mapu, co nám zbývá. Rýsuje se reálná možnost dobré večeře s pivem u Vltavy v kempu, a proto jsme vyrazili na cestu. Já s Erdou jsme natolik zaimprovizovali, že jsme si dohodli loď na putování po Vltavě s našimi kolegy vodáky, kteří o víkendu budou na vodě. Od lanovky vyrážíme až před polednem. První jede Vlasta s Kačkou - mají na starost navigaci. Přes starý dobrý Lofer a Bad Reichenhall míříme na Salzburg. V prvně jmenovaném tankujeme podobně jako předloni, když jsme se tu napojili od Zell am See. Pumpař v zástěře má za kasou rozvěšené voňavé uzeniny, na které nás samozřejmě láká. A to se mu nutno přiznat, podařilo. Po silnici číslo 1 vjíždíme do Solnohradu.
Prožíváme horké odpoledne v hustém provozu, trochu bloudíme, nechceme totiž na dálnici. Našel jsem náhodou mapu Salcburku a jedna milá starší dáma nás excelentně navedla na správnou cestu. Po pár kilometrech stavíme u Wallersee. Musíme se osvěžit ve vodě a také vaříme. Snad naposled stolujeme na zemi u konzerv. Ivan nám přednáší o K.H. Borovském. Jedeme po hlavní, pak uhýbáme na vedlejší. Luďkovi šel motor na jeden válec - na vině byl vadný kondenzátor. Pokračujeme na Linz. Chtěl jsem ho původně objet, plán byl skvělý, ale bohužel chyběl most přes Dunaj. Naštěstí jsme se velmi hladce vymotali ven na Bad Leonfelden, což znamená, že jsme skoro doma. Ostře valíme do kopce až do Zwettlu. Samozřejmě, že jsem musel v tom nejnevhodnějším okamžiku v kopci přepínat na rezervu, čímž jsem zbrzdil už beztak námi zbržděnou kolonu aut. Oblékli jsme si expediční trička s logem Tour de Suiss, které nechal Vlasta udělat. Do hranic zbývá pět kilometrů. Celníci nás vítají z úsměvem, povídáme, odkud jedeme - nevěří svým uším. Utábořili jsme se ve Vyšším Brodě, prošli sprchou a začali se občerstvovat. Tour de Suiss vrcholí, bude se bilancovat, vzpomínat, hodnotit. Jak se dozvídáme, kolegové vodáci jsou zatím v Soběslavi. Popíjíme pivko, Ivan dává k dobru zbytek slivovice. Nutno podotknout, že jistý slabší jedinec z teamu Orlík nedokázal ustát přísun tekutin a vše prachsprostě reklamoval na světlo boží. Já ho díky své vrozené diskrétnosti nebudu vůbec jmenovat, ale těžko říct, proč to Vlastíkovi nesedlo. Vodáci dojeli kolem půlnoci, ještě se povídá a pak jdeme po několika dnech zase usnout v Čechách.
ujeto 263 km
den devátý - SOBOTA 23.8., stav tachometru 21 976
Dnes najedeme nejméně kilometrů za den. Spolu s vodáky bude následovat přesun do kempu v Rožmberku. Před tím ale využíváme Velorexy při dopravě řidičů podél řeky po svozu aut zpět do Vyššího Brodu. Erda nechává LUDVÍKA v Rožmberku, protože v neděli ráno pojede směr Tábor. Já si dávám FANOUŠE do Spolí, kde bychom měli skončit v neděli odpoledne. Vlasta vyvez zpět Erdu, Luděk Lukáše, Jindra Pepu a Ivan naložil mě. Loučíme se s Jindrou a Vlaďkou, kteří pokračují dál na dovolenou na Slovensko.
My vodáci sedáme do lodí a hurá vpřed. Zbytek hadroletářů se v souladu se svým programem přesouvá také do Rožmberku, kde strávíme poslední společný večer naší expedice. My na vodě také nestrádáme, osvěžovny plní svoji funkci velmi dobře. Večer po chvíli v hospůdce zapalujeme oheň a s kytarou se bavíme, dokud nevyrazíme zařezávat.
ujeto 34 km
den desátý - NEDĚLE 24.8., stav tachometru 22 010 km
Trio Luděk - Vlastík - Ivan startuje už v půl osmé ráno a postupuje ostře vpřed ke svým domovům. Zpětně jsem se dozvěděl, že jejich cesty byly hladké a bezproblémové, jen Vlasta musel odstranit pecku na svíčce. My ostatní v klidu vstáváme až do louky zalité sluncem. Po snídani nás opouští Erda. Čeká ho oběd v Táboře. Také on následně s LUDVÍKEM dobyl Prahu bez problémů. Vodáci, samozřejmě včetně posádky Fanouše pokračují dál po Vltavě. Sluníčko je neustále v pohotovosti, což je velmi příjemné. Na lodích panuje skvělá pohoda, obrážíme podniky, po břehu rozseté. Před pátou jsme dopluli před Krumlov do Spolí.
Ještě pomáhám odvézt vodácké auto na Zlatou Korunu a v šest nakládáme FANOUŠKA a s Klárou odlétáme také domů. Ještě je teplo, začínáme na plné kabrio. Cestou nás dvakrát předjíždí Lukášova octavia, z níž nám mávají Pepa s Věrkou. FANOUŠ jde jak hodiny. Je tma a chladněji, dáváme polokabrio.U Benešova jsme chytili slušnou zácpu a krokem popojíždíme skoro hodinu. Vše zapříčinil nepěkný bourák. Před jedenáctou jsme dojeli do Kyjí. FANOUŠE je nutno pořádně pochválit za spolehlivý chod.
Akce je u konce, další slova jsou zbytečná. Snad jen zopakuji, že stroje opět prokázaly, že jsou schopny velkých a náročných jízd v těch nejtěžších podmínkách. Budiž jim za to vysloven velký dík. V tuto chvíli si netroufám odhadovat, do jakého výletu se pustíme napřesrok.
ujeto 188 km
stav tachometru v cíli 22 198 km, celkem ujeto 2501
km
Další úhel pohledu na expedici TOUR DE SUISS 2003 tradičně nabízí Palubní deník Katky Fialové + fotogalerie.
Na stránkách www.velorexy.cz
najdete fotogalerie IVANA a LUĎKA.
A CO KDO VLASTNĚ OPRAVOVAL?
Za opravu je považován jakýkoli zásah, kvůli kterému se muselo neplánovaně zastavovat nebo čekat a servisní zásah byl nutný. Rutinní zásahy preventivní jsou definovány jako údržba.
LUĎKŮV STROJ:
1) vyhořelé relé
2) vadný kondenzátor
3) prasklé spojkové lanko
4) uvolněná příruba uchycení statoru
VLASTŮV STROJ:
1) vadný kondenzátor
2) ohnutá tyčinka spojky (svařená s mezikuličkou)
3) odrovnané ložisko zadního kola (jízda bez futra)
4) pecka na svíčce
OTÍK:
1) výměna klikové hřídele a pístu s kroužky
2) ulomené výfukové koleno + jedno povolení
3) uvolněné uchycení tlumiče
LUDVÍK:
1) povolená matice na osičce chlazení (u řemenice)
2) povolené výfukové koleno
JINDRŮV STROJ:
1) stávka stroje pod sedlem - předstih, výměna svíček
FANOUŠ:
NIC = STOPROCENTNÍ DRŽÁK!!!
Tomáš Jaroň, září 2003 + říjen 2004