EXPEDICE SANTIAGO 14.5. - 10.6. 2011
FANOUŠŮV PALUBNÍ DENÍK
SOBOTA 14.5.
Naše expedice začíná. Scházíme se
na Zbraslavi na náměstí, odkud společně vyjíždíme. Čas
10:00 se plánovaně nepodařilo dodržet, Prašivka dojela s mírným
skluzem, kluci ještě ráno nakupovali, ani my z Vinoře jsme
nedojeli včas. Jediný, kdo dojel na čas, byli Kléma s Věrkou.
Volíme přesun po malých cestách na Západ. Frčíme přes
Slapy na Dobříš, pak na Příbram a dále na Rožmitál. Asi
osm kilometrů před Nepomukem musela posádka Prašivky
vyřešit defekt zadního kola. Jedeme dále po osudové silnici
na Klatovy, před kterými jsme zastavili a u příkopu Vildysovi
zapálili svíčku .
Ve tři stavíme v motorestu v Libkově na pozdní oběd. Výborné jídlo, je toho hodně a je to dobré. Hotovka 50 Kč, polévka 10 Kč, co dodat. Ve Kdyni tankujeme a po páté hodině ve Všerubech překračujeme hranice. Pěknými silničkami křižujeme Böhmerwald, je stále pod mrakem, ale déšť se spustil až před Regensburgem. Dokonce i Kléma dává střechu. Hladký průjezd městem narušila jen jedna červená, kdy jsme se na chvíli roztrhli.
Cirka dvacet kilometrů za městem uhýbáme
na malou silnici a za vesničkou Saal an der Donau jsme se utábořili
v lese. Mezi stromy na mechu stavíme stany, je to dobré spaní.
Trochu večeříme a jdeme spát poměrně brzy po dvaadvacáté
hodině. Ujeto 327 km.
NEDĚLE 15.5.
V noci trochu pršelo, ale ráno je to dobré, nic nepadá. Snídáme, balíme, daří se odjezd okolo deváté. Popojeli jsme asi deset kilometrů k ESSU, kde tankujeme a doplňujeme vodu a také místní místnůstka s bílou keramikou nemá chybu. Prašivce se vyměnila píchlá duše v rezervě a Fanoušovi jsem plánovaně napnul fungl nový řetěz. Všichni si chválíme perfektní německé silnice bez výmolů a hrbolů.
Dopoledne následuje kulturní vložka v
podobě prohlídky kláštera Weltenburg. Je pěkný, stojí u
Dunaje u přívozu. Házíme do vody oblázky, Jirka podal
výkon, když řeku přehodil celou. Celou návštěvu kláštera
zkalil pouze fakt, že nám na hlídaném parkovišti slečny
neuznaly Velorexy jako motorky a platili jsme o 50 centů více.
Za trest jsme jim růžek parkoviště počůrali.
Jedeme dále na Augsburg. Lopez jede vepředu Pavel bezchybně
naviguje. Po necelých sto kilometrech stavíme na oběd. Našli
jsme luxusní parkoviště se stoly a lavicemi. Oproti
včerejšku klesla teplota vzduchu lehce pod patnáct stupňů.
Malinko jsme se zamotali v Augsburgu, mají tu nějaké objížďky. Nakonec šla na chvíli dopředu Prašivka s GPS a vyvedla nás z města. Dnes je třeba dobýt Bodensee, dostat se až do Rakouska před švýcarské hranice. Alpy jsou tu, jedeme do kopce, vlevo od silnice vidíme štíty se sněhem. Prší fest, dokonce sníh leží i v příkopu u silnice, teplota vzduchu ani ne čtyři stupně. Jsme kousek od Švýcar ve vesničce Hörbranz. Hledáme spaní ve stráni za domy pod lesem. Louky tu jsou, ale není se koho zeptat, jestli tu můžeme nocovat.
Situace se vyřešila nakonec sama.
Zastavil u nás modrý passat, vystoupil milý sympatický pán
vzezření něco mezi čertem a Wabi Daňkem zamlada, pochopil
situaci, obdivoval hadráky a nakonec nás pozval na noc k sobě
do baráku. Bylo to od něj velmi milé, věnovali jsme mu
plechovky Plzně a v kuchyni postavili na stůl lahvičku
slivovice. To bylo ale nošení dříví do lesa! Krom toho, že
dr. Pius Manser je geolog, je taky zanícený palič lihovin.
Otevřel ve sklepě s úsměvem obrovskou skříň, kde stálo
odhadem cirka sto litrů kalvadosu.
Večer se vyvinul poměrně pěkně, poseděli jsme, bylo
nevyhnutelné okoštovat výrobek pana domácího. Následkem
tohoto koštování se Green rozhodl, že chce také expediční
sestřih jako má Jirka, Pavel a Tomáš. Žádný problém, pán
přinesl mašinku a Líba Greena během chvíle před našimi
zraky ostříhala na tři milimetry. Okolo půlnoci se šlo spát,
k dispozici máme tři pokoje s koupelnou i wi-fi - prostě jak
říká Green, zase jedno nadprůměrné expediční spaní. Za
neděli jsme ujeli 298 km.
PONDĚLÍ 16.5.
Vstáváme před osmou postupně všichni, ledaskdo nepohrdne možností sprchy. Nejprve leje jak z konve, pak ale déšť postupně ustal. Dali jsme se do prvního zpravodajství, Kléma svezl pana domácího Velorexem, který z toho měl druhé vánoce. Před jedenáctou jsme vyjeli před, ale ještě stavíme u Billy, kde doplňujeme některé komodity. Zajímavé je, že tu je k mání 0,5l plechovka Plzně za 0,8E, což nikde v ČR nekoupíte.
Postupujeme vpřed přes Bregenz a následně překračujeme hranice v St.Margrethen. Celníci jen koukají, bez zastavení nás odmávli. Počasí je lepší a lepší, teplota vzduchu stoupá a atakuje hranici patnácti stupňů. Jsme nuceni projet nekonečně dlouhé St. Gallen, jde to krokem, Švýcaři náš očumují. Dále pokračujeme na Herisau a Wattwill a následně na Raperswill. Nad jezerem Obersee obědváme s výhledem na hory i vodu. Zastavují u nás čeští emigranti, kteří tu žijí již čtyřicet let a baví se s námi. Z kopce jsme sjeli k Vierwaldstättersee a cestu si zpestřili pětikilometrovým přívozem z Gersau do Beckenried, abychom nemuseli celé jezero objíždět. Jeden Velorex i s posádkou stál 12,50E. Je třeba se dostat do dalšího údolí, v cestě máme pohodový, hydraulicky dvojkový Brünigpass (1008m.n.m.). Horší je to dolů, značeno je 13%, ale je to snad víc. Stavíme na chlazení brzd, jelikož jsme všichni cítili zápach brzdového obložení. Řešíme teorii rozdílnosti chlazení jednoděráčů a šestiděráčů. Musím to ještě rozebrat s naším fyzikem Emsedmháčkem.
Následuje volný přesun do Interlaken, kde jsme našli kemp. Švýcarsko je v této oblasti expedičně špatné v tom, že je tu každý kousek soukromý a není moc kam se uklidit na noc. Bohužel, jaká smůla, kemp má otevřenou recepci jen do 18hod a my dojeli v 18:30, není komu se registrovat.Stany stavíme na krásné travičce, nad sebou vidíme štíty horského masivu Jungfrau. Někdo zase ocenil luxusní sprchy s fénem, jiný zase fakt, že na voňavých toaletách je dostatek třívrstvého toaletního papíru s ražbou. Požili jsme trochu obdrženého kalvadosu od Piuse a vytvořili hlášku sloku nové moravské písně "Napiju sa, na Piusa." S měsícem nad hlavou spokojeně usínáme. Ujeto 233 km.
ÚTERÝ 17.5.
Bohužel, jaká smůla, otevírací doba recepce našeho kempu je od 8:30. My jsme sbaleni připravení vyjet již v 8hod. Morálně nejtíž nesl odjezd bez placení Jirka, Kléma s Věrkou se mu snažili pomoct pomalejším balením, aby do recepce stihl někdo přijít, ale bohužel, je tam stále "Closed" , tak holt jedeme. Byl to levný luxusní kemp.
Na snídani stavíme za Interlaken s
výhledem na Thunersee. Projíždíme nádherným švýcarským
venkovem, cestou necestou, chvíli do kopce, chvíli z kopce,
kolem hradů i vinic. Počasí je slunečné a teplé. Sjeli jsme
dolů k vodě do Lausanne, kterým se musíme prokousat. Provoz
je solidní, poskakujeme na jedničku. Žaludky se hlásí, za městem
jsme našli luxusní plac se studánkou a lavičkami. Pojedli
jsme, aj siesta proběhla. Největší oříšek je před námi
- průjezd Ženevou. Kupodivu jsme se udrželi pohromadě a
hladce jí projeli a dostali se až na francouzské hranice do
St. Julien. Pavel navolil jihozápadní kurs a podél Rhony
jedeme dále přes Frangy a Seyssel, kde poprvé ve Francii
tankujeme a kde jsme navštívili Carefour. Za městečkem Yenne
jsme objevili parádní ležení u brodu, s ohništěm. Sedíme,
vaříme, klábosíme. Den byl náročný, chvíli po setmění
jsme to zalomili. Ujeto 280km.
STŘEDA 18.5.
Ráno je slunečné a teplé. Uklízíme
v táboře, aby po nás zůstalo pěkně čisto. Manažerem
odpadu byl jmenován Green. Stany uschnuly, někteří vlezli i
do tekoucího potoka nad brodem. Odjíždíme někdy po desáté
hodině. V městečku Les Abrrets stavíme u Carefouru, kde něco
nakupujeme a na dlouho postupně obsazujeme místní toaletu.
Klémovi něco skříplo v kole, reviduje to a ukázalo se, že
se zlomil drát ve výpletu a vlezl do štítu bubnu.
Vyrazili jsme dále směr Le Grand-Lemps, jenže ouha, po třech
křižovatkách hlásí poruchu Lopez. Levá vrtule se odporoučela
stejně jako na přípravných jízdách Prašivce. Dali jsme
novou, povolili řemen a jelo se dále.
Pokračujeme vpřed, den je skoro tropický. Teplota vzduchu ukazuje 28°C, máme hlad. Našli jsme nádherné místo na oběd, u rybníka ve stínu jakéhosi příležitostného baru. Chvíli po tom, co jsme dali vařit vodu na těstoviny, přiřítil se mimořádně nesympatický Frantík a se slovy, že je to tu "privé", nás vykázal z prostoru. Tak jsme to naložili spolujezdcům na klíny a vyjeli krokem dále, co nejdříve pokračovat někam ve vaření. Po cca třech kilometrech jsme zajeli na polní cestu, na které jsme jídlo dokončili. Ukázalo se, že jsme přímo na části poutní cesty, označené mušličkou.
Po jídle musíme pokračovat dále,
zatím jsme dnes mnoho nenajeli. Po dalších čtyřiceti
kilometrech, kousek před Annonay v táhlém stoupání
zkolaboval Lopez. Napřed škytnul, pak úplně chcípnul.
Ukázalo se, že byl poměrně solidně zahnojený karburátor,
pod hlavní tryskou byly kusy mazlavého botelu. Vyčistili jsme
to a zároveň u benzínky natankovali.
V Annonay jsme našli mekáče a připojili se na wi-fi a
odeslali druhou reportáž na web. Plánujeme dojezd do dalšího
údolí, kde bychom chtěli kempovat. Středa ale ještě
neskončila a ukázala se v řeči Koudelkova kondiciogramu jako
kritický den...
Stoupáme dlouhým táhlým údolím, když tu najednou Kléma hlásí do vysílačky, že mu nepracuje spojka. Jsme na pěkném plácku u Villevocane a jdeme celou situaci řešit. Napřed jsme se s Klémou zeleným Amerikánem projeli, abychom nezačali dělat něco zbytečně. Bohužel, lamely kloužou tak, že se to neslučuje s další jízdou. Seřizovací šroub nereaguje na nic, mechanicky nic neupadlo na rampě ani nikde jinde. Kléma na nic nečeká, zalehnul vedle stroje a začal se dobývat pod víko na lamely. Vyndali jsme je z koše a koukali na ně. Byly suché a spálené, ale výška obložení byla v pořádku. Divné, není mi to jasné, proč se toto stalo, když v motoru byl oleje dostatek.
Nicméně Kléma dává lamely nové, sesadil víko zpět, zkouší to. Po drobném seřízení je to ok, jedeme dále, již za šera. Dojeli jsme přes dlouhé kopcovité údolí do kempu v Tence již za tmy. Chvíli jsme podebatili a brzy usnuli. Najeli jsme 182 km.
ČTVRTEK 19.5.
Vstali jsme pod stromy ve stínu letního počasí. Je příjemně sucho, balíme a pojedeme. Objevil se mladý Francouz z recepce, fotil si Velorexy a Kléma šel zaplatit. Sazba za 1 hadrák, 2 osoby a 1stan je 6 euro, což je velmi dobrá cena.
Asi po třiceti kilometrech jsme dojeli do města Le Puy, což je jedno z míst, odkud ve Francii začíná Svatojakubská cesta. Prošli jsme si historické jádro města a navštívili Cathedrale Notre Dame du Puy. Za poplatek 3 eura jsme vystoupali do obrovského litinového monstra Panny Marie, sestavené z jednotlivých dílů sešroubovaných šrouby minimálně M60, připadáme si jako v ponorce. Kléma si zakoupil za 5 euro kredenciál, což je průkaz poutníka po Svatojakubské cestě. Při sestupu od katedrály se nám ztratil Green, věříme, že se brzy objeví. Dali jsme si zmrzlinu a také koupili bagety. Také jsme potkali čtyři krajany ze Dvora Králové v Porsche Cayenne, kteří nechápali, že jsme dojeli až sem a hned se s námi fotili. Tříhodinové parkování nás stálo neskutečných 0,50 euro. V půl třetí jsme Le Puy opustili a frčeli dále přes Monistrol d´Allier vpřed.
Na konci tohoto městečka obědváme a Kléma ladí spojku, se kterou není spokojen. Zdá se, že se mu utahuje seřizovací šroub, zjednává nápravu. V celém hadráku mu smrdí spálený olej ze včerejška, rozhodl se ho večer vyměnit. Čeká nás stoupání po menších okreskách, údolími cestou necestou.
Začíná pršet, na silnici jsme nuceni
opakovaně dávat přednost stádům krav, které mnohdy jdou
dost urputně rohama proti našim kapotám. V jednom
zablokovaném kopci před Esplantas jsme museli zastavit v tak
blbém místě, že Kléma musel vysadit Věrku, aby se rozjel. Místa
kudy projíždíme, jsou úžasná, poznáváme poměrně
detailně francouzský venkov. Síť benzínek je ovšem slabší,
tentokrát to je více bez rezervy, Kléma na ni už musel
přepnout.
Tankujeme v Aumontu. Zjistili jsme, že kraví exkrementy maličko
zašpinily boky hadráků, Green si hovna otřel i na kalhoty. Je
tu vapka, myjeme stroje i Greena. Kléma vyměnil komplet olej,
spáleninový puch ustal.
Za šera valíme dále, vjeli jsme do fantastického města Estaing, které bude stát za prohlídku. Zcela náhodou se objevila cedule na tábořiště za městem. Jedeme tam a ubytováváme se na louce, která je jen a jen naše. Jako vždy jsme expedičně povečeřeli poklábosili, ochutnali rosé, co koupil Martin a usnuli. Ujeto 211 km.
PÁTEK 20.5.
Zdá se, že počasí bude trvaleji slunečné a teplé, až to chladnomilného Pavla mrzí. Jdeme si prohlédnout místní kostel a hrad a také starobylý most. U zaparkovaných Velorexů následovala malá siesta v kavárničce a pak už pak už pokračujeme dále směr Conques. V kopcovitém městě parkujeme. Došlo tu při manévrech k nešťastnému kontaktu osy kola Prašivky se zadním bokem Klémova stroje a byla z toho práce pro Líbu. Město je úžasné, celé v nefalšovaném románském stylu.
Máme hlad, za městem jsme sjeli k
řece Lot. Mají tu u vody pěkný prostor pod stromy na
pique-nique. Zastavujeme a vaříme, Líba si vzala jehlu a nit a
pustila se do klempířiny. Léto jsme prohlásili za zahájené,
jelikož se polovina účastníků expedice neváhala vykoupat v
řece. Voda měla s přehledem 20°C. Siesta neměla chybu, až
jsme se lekli, že se blíží pátá hodina.
Pokračujeme podél řeky dále, tu a tam nás navigace vedla menší,
ale kratší cestou do kopců nad řeku. Tankujeme v Cajarcu, budíme
pozdvižení, lidé se sbíhají a fotí. Následovala pausa v
Carefouru v Cahors a pak už pomalu hledáme spaní. Je to s
podivem, ale najít tu kus zakrytého místa pro čtyři hadraplány
se nedaří a nedaří.
Dostali jsme se mezi francouzské
samoty, všechno je soukromé. U jedné fajn louky už jsme
nevydrželi a šli se zeptat domácích, zda můžeme strávit
noc na jejich louce. Nepříjemný starší Francouz nás ale
poslal pryč. Ještě chvíli jezdíme a hledáme, až se nám do
cesty postavil zcela odlehlý zapadlý kempík, tož ho bereme.
Vaříme, jíme, letní teploty a noc plná hvězd předurčuje
strávit noc pod širákem. Tak se taky stalo, nemá to chybu. Je
až s podivem, že po tak malých cestách s tolika prostoji jsme
ujeli 219 km.
SOBOTA 21.5.
Vstáváme po sedmé ráno. Turecké záchodky jsou podrobeny kritice, cena za kemp je ale pořád docela slušná. Dopoledne se tu docela zdržujeme, odpočíváme a tvoříme další reportáž z cesty. Rozhodl jsem se Fanoušovi zase po čase zkontrolovat olej. Je ho dostatek, ale kontrolní šroub M6 ve víku přestal držet, závit je po smrti.
Teď jsem si vynadal, neboť jsem v
Praze vědomě nenaložil sadu závitníků a budeme muset hledat
dílnu, kde mi pomohou. Pan šéf z kempu nám velmi pomohl a
dohodl v nedalekém městečku Moissac v autodílně pomoc. Závitníky
tam mají, vrtačku taky, tak se všechno řeší. Místní
mechanici jsou u vytržení, nikdy Velorex neviděli.
Oprava proběhla rychle, kontrolní šroub zvětšen na M8, po
14hod vyrážíme dále.
Přímo v Moissacu jsme ještě
zastavili na prohlídku historického jádra města, také tady
je velká románská katedrála. V informačním centru mají
internet, zkusil jsem přidat chybějící popisky k fotkám z
reportáže minulé, ale francouzská klávesnice mi neumožnila
pěknou češtinu.
V horkém letním počasí pokračujeme vpřed, dojeli jsme k
řece Garoně, u které zakládáme ležení na oběd. Kvalita
její vody ale zcela odrazuje a nikdo se tentokráte nekoupe.
Pojedli jsme a po krátké siestě pokračovali dále. Projeli
jsme městečko Condom a následně vystoupali do pěkného
krpálu omrknout opevněnou vesnici Larressingle.
Kilometry ubíhají, cikády šumí, Velorexy neochvějně vrní svoji dvoutaktní píseň. V Nogaru jsme se chtěli zastavit v obchodě, ale narazili jsme už jen na zavřený Carefour. Ani vodu tu nešlo nabrat, což je chyba. Opodál stojí budova místního radia D´Artagnan, je to rodinný podnik, matka s dcerou nám vodu točí nejprve ochotně, když přicházejí další a další s dalšími prázdnými petkami, začínají protáčet bulvy, ale vodu daly.
Jedeme podvečerní francouzskou
krajinou. Podél silnic jsou samé soukromé vinice a domy,
chybí les, čas běží. Koukáme po místu, kam se uklidit na
noc, ale nenacházíme. Jakýsi pán nás poradil, kam jet
zakempovat, a tak dále přímo po trase v městečku Aire sur la
Adour jsme se ubytovali v posledním francouzském kempu. Ceny
jsou opět velmi nízké, jen ti psi, co vedle nás v noci a
ráno štěkali, nemuseli být. Ubytovaní turisté si nás
chodili s fotoaparáty okukovat jako nějakou expozici, tož jsme
trochu pokonverzovali.Noc je plná hvězd a teplá, spíme před
hadráky, toliko Kléma s Věrkou staví stan. Ujeli jsme 179 km.
NEDĚLE 22.5.
Ráno jsme vstali poměrně brzy,
někteří se ještě sprchovali, nicméně okolo půl deváté už
vyrážíme vzhůru do Španěl. Frčíme po ose Mourenx a
Navarrenx, ve kterém Kléma získal další razítko do svého
kredenciálu. Obědváme v poklidu francouzského venkova a
nedaleko vesnice Sauveterre musíme zastavit a dát přednost
cyklistickému závodu. V Saint Palais - kde tankujeme - se k
nám přichomýtli manželé z USA, kteří sem přijeli na
dovolenou ze Severní Karolíny. Vyptávali se, kolik Velorex
stojí, co obnáší renovace, jestli jsou nějaké v Americe
atd. Dobrosrdečnému Američanovi s vizáží pana Brychty z
Jihlavy jsem podal vyčerpávající informace.
Jedeme dále, je tu poslední francouzské město Saint Jean,
které jsme prošli v jeho části s citadelou. Je to zde, přejeli
jsme hranice a naše čtyři stroje již valí Španělskem.
Stoupáme do mlhy, do sedla Puerto de Ibaneta (1057 m.n.m). Po
chvíli klesání jsme přijeli do prvního španělského
poutního místa Roucesvalles, kde se šel Kléma shánět po razítku.
Když se vrátil po delší době k hadrákům vyprávěl, jak si
ho tam chtěli nechat jako poutníka na noc, že ho posílali
vykoupat a najíst.
Před námi je velké španělské město Pamplona. Tento bordel s provozem chceme objet obchvatem, což se díky navigaci dobře podařilo. Španělé reagují na Velorexy velmi pozitivně, mnohdy i hlasitě. Ráz krajiny se oproti Francii poněkud mění. Působí to takovým opuštěnějším dojmem. Ujeli jsme ještě asi čtyřicet kilometrů a začali hledat nocleh. Za vesnicí Lorca jsme najeli na polní cestu, překonali brod a utábořili se vedle pole a cesty. Kléma si poléčil odtrhy, vaříme a koukáme na fotky. Je zajímavé, že světlo je nějak déle než ve Francii. Když to Jirka zjistil, zhrozil se a rychle šel na kutě. Ujeli jsme 281 km.
PONDĚLÍ 23.5.
Desáté expediční ráno je opět slunečné, až to není hezké. Padla rosa, sušíme spacáky a igelity, Kléma stan. Pavel je tradičně rozhořčen, že svítí slunce a bude hic. Nicméně jeho retro kšiltovka Grand Prix ho spolehlivě ochrání. Zpět jsme prosvištěli brod a po pár kilometrech tankujeme. Velmi dobrá zpráva je ta, že benzín je levnější než ve Francii. Během dopoledne jsme přijeli jak jinak než do románského města Estella, které jsme prošli křížem krážem a u katedrály ochutnali zralé moruše.
Je dost teplo, teploměr ukazuje 31°C, naložení hadráci to ale zvládají. Ono jim totiž nic jiného nezbývá. V Medranu proběhla malá pausička, když Kléma přetrhl lanko ruční brzdy a musel si to opravit. Rozhodli jsme se, že dnes zkusíme na oběd nějakou místní lidovou restauraci. První pokus nevyšel, měla sice hvězdičku od Michelinu, ale nechtělo se nám dávat 20 euro za jídlo. Úspěšní jsme byli v Hornos de Montalvillo a dáváme si menu za 10 euro. Názory na tento oběd se poněkud různily. Někdo byl v zásadě spokojen a syt, někomu to chutnalo, ale bylo toho málo, pro někoho to bylo málo a ještě mu to zwajmal nechutnalo. no nic, příště raději místo neznámého menu raději jídelní lístek nejlépe v angličtině.
Pokračovali jsme dále do města Santo Domingo de la Calzada, prošli jsme centrum, Jirku, kterého ničí horko, jsme zanechali spícího pod deštníkem v hadráku. Ve stále horkém počasí jsme zdolali sedlo Puerto de Pedraja (1150 m.n.m). Celé odpoledne cesta připomíná průjezd Route 66 někde mezi Missouri a Novým Mexikem. Cesta se vine vedle dálnice, v dáli jsou hory á la Marlboro country, nechybí stolové hory ani dlouhé čtyřkové roviny.
Dojeli jsme do Burgosu, je už dávno po
siestě, a tak musíme zvládat silný provoz. Bereme benzín,
davy čumilů nás u benzinky fotografují. Po dalších
padesáti kilometrech jízdy na planině nedaleko větrníků
jako mají u Božího Daru jsme našli mezi stromy a skalkami místo
na nocleh, za které by se nemusel stydět ani Old Shatterhand.
Zdolali jsme horkých 230 km.
ÚTERÝ 24.5.
Vstáváme zase do teplého rána. Pavel je opět "nadšen" z počasí. Posnídali jsme v prérii a okolo desáté v poklidu vyjíždíme zpět na silnici. Martin maličko podcenil výšku hadráka a sednul si prahem trochu na jeden z kamenů a maličko natrhl koženku odspodu, což se ale snadno opraví.
Vyrazili jsme vpřed. Po cirka patnácti kilometrech jsme přijeli ke klášteru St.Anton, kterým se dokonce částečně projíždělo. Pak jsme přijeli do malebné vesničky Castrojeriz, kde Kléma získal další z razítek do poutnického kredenciálu. U místní benzinky jsme nabrali vodu a někteří poseděli na bílé keramice a navštívili nedaleký obchod s potravinami.
Teď nás čeká asi stočtyřicetikilometrový přesun do města Leon. Souvisle jedeme vpřed vyprahlou španělskou zemí. Cirka v polovině přesunu nedaleko řeky Rio Sueza pod stíny stromů obědváme. V Leonu parkujeme v podzemních garážích a jdeme okouknout historické jádro města. Kredenciál se plní dalšími razítky. Přímo u výjezdu z garáží probíhá jakási demonstrace podivných individuí za účasti novinářů a fotografů. Ve chvíli, kdy jsme vyjeli na povrch, demonstrace je přestala zajímat a začali fotit nás.
Při výjezdu z města jsme provedli nákup v supermarketu a u Mc Donalda odeslali již čtvrtý reportážní blok pro naše čtenáře na velorexy.cz. Dle smskových ohlasů víme, že se na fotky těší široký okruh našich známých.
Velkou rychlou silnicí postupujeme vpřed na Astorgu, za kterou již začínáme řešit spaní a rozhlížíme se, kam zahnout ze silnice. Při jednom z pokusů jsme s Fanoušem zažili opravdu intenzivní moment a já poprvé v životě doopravdy potřeboval s hadroletem couvat. Jeli jsme úzkou polní cestou, podél keře a rigoly, pruh pro zadní kolo byl travnatý. Dojížděli jsme k jakémusi hospodářskému stavení, když tu najednou proti Fanoušovi vyběhlo přibližně deset psů. Byli to psi hlídací, velikosti hadráka.
Údajně dle kynologa Pfluga se jednalo o Španělské Mastiny. Vrčeli, cenili zuby a tvářili se poměrně nepřátelsky. Teď už se mi to dobře píše, ale nebylo nám s Líbou vůbec dobře. Líbu ani nenapadlo vytáhnout foťák a já si vzpomněl na scénu z filmu Přichází satan jak Gregoryho Pecka na hřbitově napadli ti černí zubatí tepnoprokusovači chránící dítě se třemi šestkami na hlavě. naštěstí si ti hafani netroufli dotknout se podivného vrčícího hnědého chrobáka, který proti nim zastavil. Velmi rychle jsem to nahodil na chod zpět a pomalu začal couvat. Psi ale vyběhli taky, nemohl jsem si dovolit ani jednu chybu a musel jet zatáčku pozadu napoprvé. Až po cca padesáti metrech se psi zastavili a kluci v Lopezovi na hlavní docela zírali, když jsem zpět na silnici vyskočil pozadu.Chtěl bych touto cestou poděkovat panu Jaromíru Kábrtovi za křížák.
Spaní nakonec našel Jirka s Pavlem o kus dále. Opodál byly nepěkné mraky a blýskalo se, zvedl se vítr. Rychle stavíme stany a dáváme střechy. Pak jsme maličko pojedli a šli spát. Ujeli jsme 241 km.
STŘEDA 25.5.
Ráno je jako obvykle příjemné a vypadá to opět k Pavlově "velké radosti" na horký den. Ani jsme se neotáčeli a po polní cestě jsme dojeli do městečka Santa Catalina a následně pokračovali dále do kopců. Máme před sebou stoupání do sedla beze jména, kde se tyčí železný kříž na násadě zaražené do hromady kamení a je zvykem, že sem má každý poutník položit přinesený kámen z místa, odkud vyšel. Měli jsme ve Velorexu pod koberečkem u pedálů malé kamínky z Čech, tak jsme taky něco přidali na hromadu. Jsou tu různé vzkazy, celé pohorky ale i lodičky, kšiltovky a další herberk.
Po hřebenech hor jedeme dále, chvíli
nahoru, chvíli dolů. V nejprudším táhlém klesání jsme
usoudili, že zastavíme a na ochlazení bubnů, Klémovi se z
nich čoudilo a ostatním strojům bylo obložení minimálně cítit.
Zalesněnými úbočími se spouštíme do města Ponferada, kde
si jdeme prohlédnout místní poměrně rozlehlý hrad starých
templářů - Castillo de los Templarios. Je do značné míry
nově rekonstruován, což se někomu líbí méně, někomu více.
Takový Jirka je vyloženě zklamán, např. že z hradeb kouká
do oken moderních domů se satelity na fasádách. Měli jsme
štěstí, dnes se neplatilo vstupné 6 euro, ale byl pro všechny
volný vstup. Než jsme opustili město, neodolali jsme místní
zmrzlině v podhradí.
Za městem jsme nabrali benzín a zahájili další stoupání do
sedla Alto de Cebreiro (1300 m.n.m.). Cestou na parkovišti v
jedné ze zatáček obědváme. Stoupání není nijak prudké,
točí se dvojky, tu a tam se chytla trojka. Po překročení těchto
kopců již cítíme blízkost Santiaga. Všude jsou na něj
cedule, vzdáleno je už jen desítky kilometrů. Je večer a my
chceme dojet co nejblíže k němu, zakempovat a připravit se na
jeho zítřejší dobytí. Utábořili jsme se v kempu San Marco,
deset kilometrů od Santiaga. Vyloženě nás zklamala zdejší
teplota vody ve sprchách, nezbylo než si zahrát na otužilce a
zocelit se. Zdá se, že teplota vzduchu oproti předchozím večerům
výrazněji klesá. Dnes jsme ujeli 270 km.
ČTVRTEK 26.5.
Probouzíme se do prozatím nejstudenějšího větrného rána. Fučí a do toho pouhých 12°C. Kdeže je teplé Španělsko! Green chodí v čepici a v šále měníme sandály za pevné botky s ponožkami. Dopoledne se věnujeme fotkám a dalším reportážním poznámkám, Martin preventivně reviduje předstih, ale nejdůležitější úkon provádí kluci na Lopezovi. Cestou se bohužel projevilo, že sbíhavost tohoto stroje je mimo normu a teprve expedičně naložený a souvisle provozovaný hadrák ukázal, jak rychle může mizet vnější část vzorku. Přeštelovali jsme to a zašachovali s pneumatikami, aby měl Lopez na zbytek cesty vzorek a budeme to sledovat dále, co upravená sbíhavost udělá.
Až po obědě jsme se dostali ven z kempu a pozvolna vyjeli do deset kilometrů vzdáleného centra Santiaga de Compostela. Na hlavní náměstí je zakázán vjezd, museli jsme zaparkovat na centrálním parkovišti a ke katedrále svatého Jakuba jít po svých. Na náměstí bylo velice rušno, vzhledem k probíhajícím volbám, tu opět byli demonstranti se stany. Kléma si vystál frontu na nejdůležitější razítko, se kterým zároveň obdržel glejt poutníka, ve kterém v zásadě stojí, že jsou mu odpuštěny všechny hříchy. Když byl tázán, jak se na poutní cestě dopravoval, lakonicky odpověděl: "by velo" .
Martin se pokusil s policií vyjednat rychlý průjezd s Velorexy po náměstí, ale nebylo nám to umožněno. Na náměstí jsme se samozřejmě vyfotili a také prošli uličky v centru a chvíli věnovali napsání a poslání pohledů. Jednu z čumkaret jsme společně adresovali panu Mojmíru Stránskému do České Třebové. Jak jsme trefně konstatovali, otevřených dopisů bylo napsáno mnoho, my jsme vyvinuli první "otevřený pohled", který níže zveřejňujeme.
Vrátili jsme se k Velorexům a vyrazili vpřed z města ven. Zastavili jsme u Mc Donald´s a odeslali další reportáž z naší cesty. Zároveň jsme pojedli nějaký ten hamburger v rámci pozdního oběda. Další program spočíval v nákupu v supermarketu. Nakoupili jsme dobře, ale co nás nejvíce překvapilo, byla cena za parkování - 1,50 euro za tu půlhodinu bylo docela dost, no nic.
Santiago máme v zádech a teď frčíme na "konec světa". Mys "Konec Světa" se španělsky jmenuje Cabo de Finisterre, na některých mapách jmenovaný zkráceně Cabo de Fisterra. Je to nejzazší nejzápadnější cíp Španělska, s majákem a jedním parkovištěm. Je vzdálen ze Santiaga cirka 90 km, ale Atlantický oceán se objevil už o chvíli dříve. Fotíme se a odoláváme silnému vichru, holt od moře fouká. Je večer a my se rozhodli, že tu budeme spát. Je tu příhodné místo s trávou, s výhledem na otevřené moře i na maják na mysu. Jsou tu už čtyři karavany, jejichž posádky na nás nevěřícně koukají.
Vybalili jsme stany a Jirka vytáhl z Lopezova čumáku pro tuto příležitost speciálně zakoupenou láhev černohorského Montenegra, připravenou na přípitek na Konec světa. Obyvatelé holandského karavanu se k nám přidružili a Montenegro dostali také. Nejvíce si přihnula jejich cca devadesátiletá babička. Koukáme na moře, na blikající maják a debatujeme o dalším průběhu cesty.
Rozhodli jsme se do prázdné láhve od
Montenegra zítra umístit vzkaz pro kolegu velorexáře Glenna
Bukace z Chicaga a lahev vhodit do Atlantiku. Usínáme za větrné
teplé noci plné hvězd. Dnes jsme ujeli podprůměrných 103
km.
PÁTEK 27.5.
Dopoledne vstáváme jako vždy před devátou. Balíme stany a budeme vyrážet. V podstatě obracíme a vracíme se k domovu. Už dříve někdo navrhl - tuším, že jsem to byl já - že zpět pojedeme jižním obloukem přes Portugalsko. Plán byl schválen, dokonce se to líbilo hlavnímu metodikovi trasy Pavlovi, a tak jsme jeli podíl pobřeží stále na jih, směr Noia. Teplota rostla, vítr ustal. Byl čas oběda a my jsme našli pláž vhodnou k vaření oběda. Před obědem se vybraní odolní jedinci vydali vyzkoušet vodu v Atlantském oceánu. Koupání nemělo chybu, i když voda neměla přes dvacet stupňů.
Pokračujeme vpřed přes městečko Tui a ve Valence překračujeme hranice do Portugalska. Všichni jsme si všimli velkého rozdílu v kvalitě silnic - k horšímu a taky portugalští řidiči se s naším předjížděním oproti Španělům či Francouzům příliš nemazali. Projeli jsme Moncao, za kterým jsme začali hledat spaní. Zdá se to velký problém, jsou tu jen oplocené soukromé prostory nebo není místo na naše utáboření. Zahnuli jsme z hlavní do kopců, ale ani tam nebylo vhodné místo. Vrátili jsme se na hlavní, nabrali benzín a tam nám poradili, kam jet hledat spaní. Vesnicemi ve stráni, kde stoupáme nejčastěji na jedničku jsme se postupně propracovali až k místu, kde má být podle domorodců kemp. Cestou ale v jednom místě dostal Lopez dost kouř, protože kluci museli zastavit a pak se rozjet v dost prudkém místě, až se stroj zatavil. Pavel musel dokonce vystoupit a Jirka vyjel na hlavní sám.
Už se setmělo a nám chybí cca 10km do kempu. V dalších serpentinách vzhůru Kléma zastavuje, protože nedobíjí. Mezi tím posádka Prašivky už našla kemp, ale ten je zavřený, nicméně je tam konečně prostor, kde lze strávit noc. S Klémou koukáme na elektriku, zdá se, dosloužily uhlíky. Dojeli jsme za Prašivkou, rozkládáme širák před zavřeným kempem, Kléma mění uhlíky, vaříme. Nacházíme se v Parque Nacional da Penda-Geres. Večer zpestřilo místní zvíře, které nejprve už cestou ke spaní Jirka mylně nazval jelenem. Sedíme na karimatkách a najednou kolem nás prošla kráva s nadstandardníma rohama. Inu Portugalský národní park. Dnes jsme ujeli 292 km.
SOBOTA 28.5.
Ráno v národním parku je slunečné a teplé. Popojeli jsme kousek dále k informačnímu centru zdejšího parku. Krom bílé keramiky tu mají mapky kraje a mnoho informací ohledně zdejších zajímavostí. V parku jsou k vidění tzv. megality, tj. prehistorické stavby z dob dávno minulých. Konečně jsme tu mohli nafotit volně se pohybující megarohaté krávy. Jedeme dále skrze národní park okolo přehrady a záhy překračujeme hranice zpět do Španěl.
Dlouhými stoupáními na trojku a
dvojku ukrajujeme další a další kilometry. Lopez bojuje s
nadměrným plaváním, budeme to muset řešit, co se stalo.
Zastavili jsme na oběd v příjemném prostoru se stoly a lavičkami,
dokonce i se studánkou. V trávě opodál jsme našli modráky a
praváky. Bude třeba koupit vejce a uděláme smaženici. Je
teplý den, slunce se naštěstí tu a tam schovalo sympaticky za
mraky, dokonce chvíli lehce pršelo z lokálního mraku. V jednu
chvíli se z polí vpravo od silnice začaly ozývat rány, jako
by petardy či ohňostroje s obláčky dýmu. Klému to tak
zmátlo, že do vysílačky požádal o zastavení, že mu asi
vystřelilo víčko sání. Když se celá situace vysvětlila,
zasmáli jsme se celé situaci i Klémovi a jeli dále.
U benzínky v Puebla de Sanabria bereme benzin a kluci zkoumají
plavajícího Lopeze. Zjistili jsme, že se povolil výplet
zadního kola, rychle to řešíme výměnou kola. Je tu kousek
fajn kemp, ve kterém jsme se utábořili a povečeřeli v místím
podniku, kde jsme napsali další reportáže a okoukli fotky a
také nedobrovolně zhlédli fotbalový zápas FC Barcelona -
Manchester United. Místní bílé víno nám velice chutná,
neváhali jsme se zapojit do oslav vítězství Barcelony. dnes
jsme ujeli 192 km.
NEDĚLE 29.5.
Ráno jsme vstali celkově dříve. Lopezovci si vzali kolo s povoleným výpletem a ten utáhli. Připojili jsme se na wi-fi a chtěli odeslat reportáž. Jenže velorexy.cz nepřijímaly, tak jsem Vlastíkovi napsal výhrůžný mejl :-) . Začíná pršet, teplota klesá. Není nač čekat, jedeme dál. Následovaly dlouhé nekonečné čtyřkové roviny směr Palencia. Šlo to svižně, kilometry ubíhaly jeden za druhým znatelně vpřed, porci dvou set do Palencie jsme zvládli dost rychle. Tankujeme pohonné hmoty a zajeli k mekáči na wi-fi. Ale smůla, tento podnik připojením nedisponuje. Máme vcelku hlad, blíží se třetí hodina, Jirka už vykazuje známky šílenosti, jelikož téměř sedm hodin nejedl. O kus dále jsme zjistili, že ani Carefour nemá otevřeno, Španělé v neděli prostě nefungují. Jedeme dále, někde za městem uvaříme ze zbytků v hadrácích bez nákupu.
Další kiláky naskakují, cirka 25 km musíme po dálnici až do městečka Lorca. Spustil se liják, dáváme zase střechy, které jsme během dne zase sundali. Musíme pořád vpřed, naše žaludky už mají doopravdy hlad, krom Greena s Martinem. Najeli jsme na malou silnici do kopců. Prašivka jede první a hledá se místo na vaření. Oni ale hledají stoly a lavice, nám už stačí kus plácku s trávou. Jirkovi hrozí za volantem Lopeze epileptický záchvat z hladu. Za vískou San Perdo de Arlanza jsme zastavili u starého polorozbořeného kláštera, kde je příhodné místo k uvaření. Blíží se večer, najeto máme dost, začínáme hledat spaní. Kousek od kláštera jsme učinili první pokus, ale zakotvili jsme až na druhý o nějakých pět kilometrů dále.. Je tu pěkný prostor pod stromy, s potokem i kamennými stoly a odpadkovým košem.
Pavel s Jirkou se dnes večer rozhodli
pro zásah v Lopezovi, protože je světlo a čas. Už předevčírem
v Portugalsku se ukázalo, že z levého výfuku jim jde
charakteristický bílý dým a začínají fritovat převodový
olej. Mysleli jsme si, že jak tomu dali záhul v těch kopcích
na jedničku, že gufero nevydrželo. Včera dolévali 2 dcl
oleje, dnes by to bylo myslím ještě více.
Tož se to otevřelo. Pod primárním kolem na klice na nás
smutně koukalo z bloku vyběhlé gufero 32-62-10, tudíž ani
nebylo kam dát segerovku. Dva milimetry na výšce ložiska drážku
spolehlivě ukryly. Segerovku ani gufero na ložisko N305 nemáme,
tak jsme to zaklepli zpět, zaklapli víko a děj se vůle boží.
Za tmy jsme vše složili, olej dáme až ráno. Zdolali jsme
dnes krásných 306 km.
PONDĚLÍ 30.5.
Vítá nás příjemné španělské ráno, sice pod mrakem, ale je to příjemné, že to hned nepeče. Po snídani jedeme dále španělským venkovem. Stavěli jsme na benzínce na dabljůsí a jeli dále na město Soria. Bohužel po chvíli jízdy Lopez zase kouří, simerink zjevně nedrží. Postupujeme vpřed, kilometry svižně ubíhají. Lopez hlásí, že pocukává. Čistí se karburace, koukáme na svíčky. Pomohlo to, jedem dál. To byla jen předzvěst toho, co nás čeká ve" dni Lopeze". Po nějakých deseti kilometrech tankujeme benzín a Lopez hlásí špatný chod motoru, že to netáhne, že cítí olej a vůbec, že to nějak divně jede. Koukáme na to, vynechává levý válec, tu a tam se chytá. Našli jsme na nýtkách volnou destičku pro kladívka na statoru. Sejmuli jsme jej a nýtky zaklepli.
Při startu jsme si všimli, že řemenice na motoru nějak podivně hází, že to tu včera nebylo. Z gufera pod ní regulérně teče olej, k tomu všemu motor dost hlučně kovově - ojničně klepe. Všechno je to podivné Začínáme přemýšlet nad tím největším možným radikálním řešením - výměna klikové hřídele. Chvíli celý motor prohlížíme, všelijak laborujeme a rozhodli jsme se tento vrchol expedičních zákroků absolvovat. První krok je dostat veškerou techniku do Sorie do kempu, cestou pořídit segerovku a nakoupit. Tak se stalo, Kléma se doptal na patřičný obchod a za 0,90 euro ji zakoupil. Nabrali jsme v supermarketu nějaké jídlo, které nám už chybělo, založili jsme tábor a po jídle zahájili operaci.
Špalky pod bloky na rozborku tu neměli, tak Green vyrazil na nedalekou stavbu pro cihly. Rozebrali jsme to. Hned v úvodu jsme našli velmi zajímavý problém - levý píst byl dole pod okénkem dost ošklivě ulomený a na čepu zcela vylágrovaný - tam to klepalo a to bylo to, co jsme slyšeli. Ložisko vlevo na klice bylo tentokráte vyběhlé až na kraj odlitku a gufero se volně potulovalo kdesi pod primárním kolem.
Začalo pršet, vytvořili jsme improvizovaný přístřešek z plachty a pod ním jsme až do půlnoci skládali motor s použitím nové klikovky, výbrusové sady a ložisek na klice. Byl to zase jednou intenzivní expediční zážitek. Motor se do Lopeze dá až ráno, uvidíme, co se bude dít. Dnes jsme ujeli podprůměrných 106 km.
ÚTERÝ 31.5.
Ráno a dopoledne Lopezovci vracejí motor do stroje, zapojují a seřizují vše kolem, aby stroj mohl pokračovat dále. V poledne bylo hotovo, Jirka to projel a je prvotně spokojen. Balíme, mechanici se sprchují a tentokrát ještě lehce obědváme, ale pak už musíme vpřed směr Zaragoza, která je od Sorie vzdálená asi 150km.
Lopez je syrový a čerstvý, záběh je prováděn v plně naloženém expedičním provedení, Jirka je ale velmi citlivý řidič a popasoval se s tím velmi dobře. Celkově všichni jedeme místy cca o 15-20km/h pomaleji, abychom zelenému pacientovi v rekonvalescenci neujížděli. Jinými slovy, nasadili jsme rychlostní režim BRK (Brychta - Rozi - Kitler) a pomaleji, ale souvisle postupujeme vpřed.
Do Zaragozy jsme vjeli po pětiproudé
silnici, chvíli poté, co Kléma vyměnil Kladívko na svém
stroji. Navigace nás dobře vytáhla z města, docela bojujeme
se silným větrem. Následuje cca 130 km do města Lleida. Cesta
je fajn, ale posledních 80km má jednu ne nepodstatnou nevýhodu.
Vedle ní vede placená dálnice, ale všichni nákladní
dopravci šetří seč mohou a své kamiony posílají po trase
zadarmo, tedy tam, kudy jedeme my. Za námi i proti nám valí se
stovky tiráků, větrné víry s námi cloumají, nic moc
jízda. Napočítal jsem tak možná třicet jiných osobních
aut, ty jsou asi všechna na dálnici, tady jedou v podstatě náklaďáky
a my. Jak je odpoledne a stíny se natahují, vždy když před nás
vyrazil kamion, jeho obludný stín velikosti žraloka ze
Spielbergových Čelistí, překryl roztomilý stín našich hadráčků.
Už za šera vjeli jsme do Lleidy a projeli jí severovýchodně
durch. Je tma, hledáme kam hlavu složit. Nakonec jsme našli
pěkné místo na kraji sadu u JZD Balaguer, kde jsme strávili příjemnou
noc. Je to až neuvěřitelné, ač pomaleji, leč souvisle jsme
dnes od odpoledne do 22 hodiny utrhli krásných 333 km.
STŘEDA 1.6.
Den dětí začíná sluncem. Balíme stany, přičemž na nás nakouklo několik místních zemědělců. Vypadalo to asi tak, že nejprve projel kolem Turek, zíral na Velorexy a poslal sem Drápalíka. Ten se taky podíval a poslal jsem Pávka s Rakosníkem. Čeká nás kopec přes Andoru, a tím pádem také pořádný test Lopeze. Bereme benzín, díky včerejšímu režimu BRK jsem u Fanouše naměřil spotřebu 3,9l/100km, Kléma měl 4,1l, což nebylo zlé. Na příjemném odpočívadle jsme poobědvali a po devíti kilometrech vjeli do Andory.
Město Andora v zemi Andora je v kopci, samé obchody, prostě v duchu bezcelní zóny. Musí tu být luxusní lyžování, podjíždíme lanovky, míjíme apartmány pro lyžaře, okolo jsou sjezdovky a dokonce i zbytky sněhu. Přehoupnutí do Francie znamená buď zdolat sedlo nebo projet placeným tunelem. Samozřejmě volíme sedlo. Port d´Envalira (2408m.n.m.) je hezké místo na které se vinou serpentýnojózní "střeva", ale cesta široká, tu a tam dvojpruh a ve vracečce se dala udržet dvojka. Vydupali jsme to nahoru, poslední dojel Lopez, kterého Jirka pořád šetřil a nerval. Nahoře atmosféru nejvíce zpestřilo počasí. Teplota postupně opadla z patnácti na mínus jeden stupeň a ejhle z mračen padal regulérní sníh. Někteří ale vydrželi v kraťasech i sandálech naboso.
Následuje padání dolů do Francie. Stále
pod mrakem, do nějakých 1600 m.n.m. stále lehce sněží. Má
to ale obrovskou výhodu, jelikož v táhlých klesáních se nehřejí
brzdy. V jednom z městeček zastavujeme na nákup v Carefouru a
z Mont Louis už úzkým údolím padáme k moři. Cesta rychle
ubíhá, posledních cca 30 km před Perpignanem jedeme po
dvouproudé komunikaci s větrem chvíli v zádech a chvíli v
levém boku. V Perpignanu jsme nuceni lehce zasáhnout do Lopeze,
protože začal jít na jeden válec. Posledních večerních cca
20 km na pobřeží Středozemního moře do Gulfe du Lion
anobrž Lionského zálivu bylo ve znamení hledání kempu,
který jsme našli za vesnicí Canet-Plage. Fučí vítr od vody
a to velice, stavíme stany, vaříme a pozvolna usínáme. Ujeli
jsme solidních 322 km.
ČTVRTEK 2.6.
V poklidném, mírně větrném ránku probíhá drobný servis, kontroluje se olej, Lopez dostal nové svíčky, protože včera díky pravé škytal v Perpignanu. Na místní wi-fi jsme odeslali část reportáže, ale ne vše, protože Martinovi došla baterie a nebylo možno použít elektriky. Proto jsme ještě zastavili v Canetu u mekáče a chtěli poslat zbytek, leč wi-fi tu nefachajet. Holt to budeme řešit dále, někde jinde.
Pokračujeme po pobřeží, pofukuje větřík, s hadráky to solidně cloumá. Silnice se po chvíli od moře odchýlila a my rychle postupujeme na východ směr Montpellier. Monotónní jízdu dnes začíná zpestřovat Kléma. Hlásí, že mu to nějak blbě jede, netáhne. Zastavujeme, koukáme do toho a výsledkem je výměna kondenzátoru. Rozjeli jsme se po opravě, ale Kléma hned hlásí, že ještě musí zastavit, že mu něco chroupe v kole. Štít se v horní části dotýká bubnu, v dolní části je naopak oddálen. Vysvětlujeme si to přihnutou osou, když zatížený Amerikán proskočil nějakou nerovnost. Za pomoci originálního heveru Kléma zjednal nápravu, buben se štítem jde rovnoběžně.
Do třetice rozjezd, ale je to tentokrát
nejhorší. Únavový lom na levé ose kola Klémova stroje
dokonal dílo zkázy. Stroj beznadějně kleknul na levou stranu
a na asfalt dosedl nejprve blatníkem a pak štítem bubnu. Naštěstí
se to stalo hned při rozjezdu, takže žádné dramatické
škody. Vezeme s sebou celé rameno, takže oprava může
proběhnout čistě výměnou. Nedá se nikam popojet, na místě
to řešíme, Kléma si nasadil reflexní vestu. Během opravy v protisměru
zdravíme štrúdl kachen - ač všední den, 2CV a přidružení
mají asi svůj den.
Oprava se zadařila, pokračujeme na Narbonne. Našli jsme tu
další mekáč a konečně kompletně dokončujeme reportáž.
Ošleháni větrem v podniku s hamburgery téměř usínáme.
Frčíme dále přes Béziers dále na severovýchod, v Pézans
tankujeme - to už se začíná šeřit. Po rychlostní silnici
jsme objeli poněkud větší Montpellier a u vesnice Lunel
zahnuli na malé cesty a hledali spaní. Chvíli to trvalo, až
jsme za vsí Vestric našli místo nedaleko železnice. Stany
rozkládáme do trávy, na kopečku, s hadráky k nim úplně
dojet nelze, protože tomu bránil podélně položený beton, až
železobeton. Dnes jsme ujeli nakonec docela dobrých 227 km.
PÁTEK 3.6.
Ráno u železnice je příjemné jako skoro vždy, balíme a odjíždíme v poklidném dopoledni jako vždy. Projeli jsme Nimes a poté zajeli okouknout starý antický akvadukt Pont du Gard. Parkoviště je hlídané, jdeme kus pěšky k mostu. Turistů tady je jako sr.k, ale památka je to pěkná a také bílá keramika je luxusní. Bohužel se tak rozpršelo, že jsme běželi rychle dávat střechy na stroje. To co nám nyní zkazilo náladu, nebylo počasí, ale fakt, že jsme platili za parkování 15 euro, což bylo bráno zároveň jako vstupné na akvadukt a možná do nějakého okolního muzea. No nic odjíždíme dál, příště už si takové atrakce odpustíme.
Před Orange jsme pod stromy na parkovišti poobědvali a pak vjeli přímo do centra tohoto města. Mají tu starý římský amfiteátr a muzeum, to si prohlížíme a dáváme si dočista fantastickou zmrzlinu. Přímo v centru jsme objevili řadu malebných uliček a také pána, který vypadal přesně jako Green po třiceti letech. Před sedmnáctou hodinou vyjíždíme dál směr Montélimar. Kilometry přiskakují, je šero, hledáme spaní. Nakonec jsme krásně za světla našli luxusní spaní v trávě kousek od plotu, za kterým jezdí TGV. Ještě je třeba zmínit fakt, že kousek odsud jsme se nadlábli výtečnými třešněmi. Ujeto 199 km.
SOBOTA 4.6.
Ráno si Kléma přivstal, protože musí zašachovat se svými koly a výpletem. Ukázalo se, že hmotnost expedičně naloženého Amerikána se neslučuje s životností panelkových drátů. V zadním kole našel šest vylámaných špic, v předním pravém pět. Po všech záměnách bylo nutno částečně rozplést rezervu. Také vyměnil zadní kolo, protože prostřední drážka v pneu už zmizela.
Po zabalení a odletu jsme po chvíli jízdy na Romans zastavili u místních sadařů, kteří prodávali ovoce a zakoupili každý dle chuti broskve, meruňky či třešně. Za horka hltáme další kilometry, projíždíme městem Vienne. Máme hlad, a tak za St. Quentin vaříme. Dále je třeba objet Lyon, abychom v něm vůbec nestrašili. Projíždíme v bezprostřední blízkosti jaderné elektrárny, to je terno.
Silnice je pěkná, místy dvouproudá, kilometry hezky ubývají. Vzpomínám na cestu boskovických do Afriky, protože teď i my projíždíme vesnicí Joudes. Dojeli jsme do Besanconu, mírně se šeří, musíme začít hledat spaní. Za městem jsme zahnuli přes ves Deluz k řece. U zdymadla nedaleko cyklostezky na trávě už tu táboří nějací cyklisté. Jsme u vodní cesty Rhona-Rýn, místo na hadráky i stany je, táboříme, klábosíme a degustujeme kde co až do noci. Ujeto rekordních 356 km.
NEDĚLE 5.6.
Svítí slunce, zase krásné ráno. Balíme, chceme vyrazit směr Muhlhause. Slabou hodinku však čekáme, až se zabalí také "Duo Červánek" (jsme tolerantní kolektiv a nikoho nehoníme) a můžeme jet. Dnes bude oddychový den, plánujeme dojet do nedalekého kempu před Colmar a v tamní vinné oblasti podegustovat. Po dvanácté obědváme na pěkném kultivovaném parkovišti na stolech a lavicích.
Za horkého počasí stoupáme vzhůru
přes kopec do dalšího údolí lesy a mezi vinicemi. A co se
nestalo, po dvanácti letech provozu Fanouše mi ruplo lanko od
plynu. Pěkně u válečku před pedály. Ještě se mi to
povedlo na dojetí chytit, ale musím dát v kempu nové. Po cca
15km,jsme dojeli do vesnice Wihr-au-Val, kterou jsme ihned překřtili
na Virvál. Je tu sympatický levný kemp, který bereme. Ve vsi
se zrovna konají bleší trhy, jdeme se podívat. Líba si přišla
na své jakožto sběratelka starých vah a žehliček. Za 5euro
jsme koupili váhy a žehličku zároveň, při odchodu ještě
za padesát centů krásnou starou malou formu na bábovku.
Provádím drobnou údržbu v rámci výměny plynového lanka.
Taky jsem se rozhodl pro novou zadní pneu, zbytek drážky tam
sice mám, ale napříč se mi v jednom místě začala dělat
trhlina, tak jsem to raději dal pryč. Ve výpletu zadního kola
jsem objevil dva prasklé dráty, oba přímo v půli nyplu.
Večer jsme zašli do centra do pizzerie
posedět, něco pojíst a načuchnout k místnímu životu. Byl
to pěkný večer, dobré rosé, zmrzlina i pizza. Dnes jsme
nakonec i tak ujeli 173 km.
PONDĚLÍ 6.6.
Ráno to vypadá, že bude deštivo. Vstáváme
a balíme, musíme dále. Rozpršelo se slušně, pojedeme asi
kus v dešti. Projeli jsme Colmar a definitivně opustili Francii
chvíli poté, co jsme provedli poslední nákup v supermarketu.
V Německu jsme projeli Freibourg a přestalo pršet. Za příjemného
teplého počasí jsme zastavili v Donaueschingen, které je
zajímavé tím, že přímo ve městě se nachází pramen
Dunaje. Vypadá to jako prachobyčejná kašna, ale je to pramen.
Okoukli jsme to, vhodili do pramene mince pro štěstí, dali si
zmrzlinu a město následně opustili.
Máme připravený materiál pro další reportáž, a tak je
čas najít Mc Donald´s s wi-fi. Na druhý pokus se to zdařilo
a reportáž byla odeslána. V teple a suchu hamburgerárny jsme
přečkali nepříjemně intenzivní průtrž mračen. Odpoledne
se schyluje do večera a my jsme za průtrže mračen vjeli do
Naturpark Ober Donau. Déšť malinko ustal ve vísce Beuron, kde
jsme udělali malou pauzu a omrkli místní klášter. O několik
kilometrů dále jsme dojeli za ves Hausen a vytipovali místo na
spaní. Pohybuje se tu místní postavička, nějaký Polák,
který tu načerno pracuje a zorientovává nás v terénu. Sice
je za rohem kemp, ale my budeme spát na volné louce vedle bagrů.
65 euro jim do chřtánu za kemp nedáme. Večer poprchá, trochu
vaříme a za úplné tmy stavíme stany. Dnes jsme namotali 204
km.
ÚTERÝ 7.6.
Studené a deštivé je úterní ráno. Pár kilometrů za Hausen se nalézá benzínová pumpa, ale na automat a bez keramiky, holt bude třeba posedět jinde. Vyčasilo se, slunce svítí a my navštívili hrad Wildenstein. Po dalších několika kilometrech zastavujeme v Dietfurthu a okolo místní zříceniny jsme vyrazili na procházku lesem do vedlejší vsi - Gutenstein, kde jsme narazili na sympatický gasthof, kde jsme nakonec zakotvili a pojedli. Bylo konstatováno, že po celém Španělsku i Francii je gastronomicky zdaleka nejlepší Deutschland. Starý pán ze "staré školy" nám postupně přinesl šeredně poctivou gulášovou polévku, šnicl na vídeňský způsob, hranolky, zmrzlinu a kafíčko. Po dobrém obědě jsme se vrátili okolo vody a po kolejích s tunelem zpět ke strojům.
Přijeli jsme do Sigmarinen, prošli
jsme město a pak popojeli dále do Ulmu. V podzemních garážích
jsme zanechali stroje a vyrazili na prohlídku centra. Někteří
brouzdali jen uličkami, někteří šli nahoru do věže katedrály
a zdolali 763 schodů. Za Ulmem nedaleko Sachsenhausen jsme
zakotvili na louce u pole, postavili stany a povečeřeli.
Fanoušovi jsem cvičně zrevidoval předstih a už za tmy Martin
vyměnil na Prašivce zadní pneumatiku, které už značně scházel
vzorek. Když se rozpršelo, zalezli jsme do stanů a pozvolna
usnuli. Ujeto 181 km.
STŘEDA 8.6.
Ráno neprší, tankujeme a přijíždíme
k malebnému hradu Katzenstein, který není možné si
prohlédnout. Protože jsme nevyrazili úplně zrána, je už
třeba pomalu přemýšlet nad obědem. Přes Wemding a Eichstatt
jsme s plnými žaludky dobyli římskou linii nedaleko města Pfünz.
Je tu částečně zrekonstruovaný římský tábor na hranici
říše v době jejího největšího rozpuku.
Další dnešní program je velice jednoduchý, zbývá ujet
porci kilometrů do města Plattling, kde budeme spát ve
vodáckém táboře u serfovací vlny na řece Isar. Tu a tam
pršelo, Regensburgu jsme se vyhnuli obloukem a po silnici číslo
8 jsme dofrčeli až do Plattlingu a poměrně hladce jsme najeli
do místa dnešního táboření. Vaříme a diskutujeme, všichni
cítíme, že naše domovina se blíží. Ujeto269 km.
ČTVRTEK 9.6.
Ráno v Plattlingu je poměrně pošmourné, ale neprší. Snídáme a balíme, okolo desáté vyrážíme. Projeli jsme Deggendorf a namířili na české hranice. Pojedeme po méně frekventované cestě na Regen, a sice über Rusel. Hned za městem musíme vystoupat delší prudší stoupání a pak už jen dojezd na hranice v Bayerische Eisenstein.
Po Železné Rudě jedeme dále po Šumavě do Prášil, kde v restauraci u Michala obědváme klasická česká jídla. Jsme dočista spokojeni s plnými žaludky. Z rodinných důvodů musel Kléma odjet rovnou domů a my tři zbylé stroje jsme pozvolna přejeli přes Srní na Čeňkovu pilu, kde jsme nakoukli na soutok Křemelné a Vydry. Nakonec jsme v odpoledním poklidu zakotvili pod Renštejnem v kempu. Není tu ani noha, pan šéf z hospody nás ale ubytoval přímo u ní, u jezu, narazil sud, ohřál klobásy a my strávili příjemný večer na Šumavě. Ujeto 111 km.
Zbývá dojezd domů, dosud jsme za celou expedici najeli 6324 km, všechny stroje ve dvou, v plném zatížení. Tankovali jsme třiatřicetkrát, projeli jsme Německo, Rakousko, Švýcarsko, Francii, Španělsko, Portugalsko a Andoru. Už mám absťák z tuzemských srazů, vynechal jsem Krušky Vršky a Classic show, do Solnice nejedu, těším se do Berouna.
(C) Tomáš Jaroň, 2011