EXPEDICE BOVEC 10. - 19.8. 2001

   Letos v létě jsme byli rozhodnutí, že konečně vyrazíme našimi stroji pořádně do světa. Proto jsme naplánovali cestu přes hory a doly, devatero řek, k moři i na sníh. Během celé akce vznikl mimo jiných i tento palubní deník, kde jsem si poznamenával události, které byly z hlediska expedice důležité či zajímavé.

Pátek 10. srpna

stav tachometru: 6971 km

    Vyrážím ANGLÁNEM ze Žižkova ve 13:00. Zastavuji ve Vršovicích, kde nabírám svoji spolujezdkyni Kláru a kde se k nám také připojuje Petr se ŽLUŤASEM se svojí spolujezdkyní Denisou. Velorexy jsou naloženy takřka nadoraz, ještě se tam musí vejít jídlo na deset dnů. Poprvé tankuji benzín u IPS. Do nádrže se mi vešlo 11 litrů. Na benzince v Průhonicích se máme setkat s Eryksonem a jeho spolujezdkyní Romčou. Čekání na Erdu se bohužel nečekaně protáhlo, protože se na magistrále kousek  před Erdovým LUDVÍKEM vysypal kamion s uhlím a páteční provoz směrem na Brno pak totálně zkolaboval. Po dvou hodinách čekání se konečně Erykson objevil. Na nic jsme nečekali a vyrazili jsme směr Soběslav k Vlastovi Vávrů do Jižné, který s námi taky pojede do světa.

    Jindra s Vlaďkou tam dorazí taky, ale později, protože vyráželi z Prahy až v podvečer. Mému stroji se nechce do otáček. Analyzoval jsem to na karburátor, provedl jsem jeho výměnu a bylo vše v pořádku. Teď zbývalo odstranit Vlastíkovu závadu, a to problikávající dobíjení. Kolikrát jen Vlasta vyměnil rotor, relé a stator! Pak jsme odpojili drát ke kontrolce a najednou to začalo dobíjet. Prostě to měl někde po cestě prošlehlý. Oprava byla zdárně   dokončena o půlnoci, a proto jsme my řidiči ještě vyrazili na místní Gambrinus. Tato pracovní porada řidičů byla skončena v půl třetí ráno.

ujeto: 133 km

Sobota 11. srpna

stav tachometru: 6925 km

    Vstáváme do desáté hodině, kdy nás Vlastík budí k snídani. Jíme, pak uklízíme ve strojích. A je tu oběd. Vlastíkova maminka nás hezky rozmazluje. Po obědě je nejvyší čas k odjezdu. Jedeme do Budějovic, kde je třeba nakoupit jídlo v tamním Intersparu. Když jsem viděl ten naložený nákupní koš a naložený hadraplán, nebyl jsem si vůbec jistý, jestli to všechno odvezeme. Nakonec se podařilo vše do strojů naložit a my jsme mohli pokračovat. K hranicím ve Studánkách směřujeme hezky podél Vltavy, v Rožmberku bereme benzín. Nádrž jsem dolil opět 11 litry, čímž mi vycházela spotřeba na pěkných 4,8 l.

    Kolem 18:00 překračujeme státní hranici s Rakouskem. Celníci si prohlíží naše stroje a nedělají žádné problémy. Pálíme to Rakouskem co to jde po trase Eferding - Wels - Lambach - Gmunden až k Traunsee, kde jsme rozložili nocleh přímo na parkovišti u jezera, ve kterém se večer někteří ještě koupou, i když voda není právě nejteplejší. Večeříme, chvíli si povídáme a pak už  jdeme všichni spát.
  
ujeto: 271 km

Neděle 12. srpna

stav tachometru: 7196 km

    Opět vstáváme kolem desáté. Snídáme, balíme, zase se někdo koupe. Poprvé se kontrolují předstihy, Erda dává nový karburátor. V našem stroji se nám podařilo vzadu v koši zredukovat počet krabic s jídlem ze tří na dvě. Před polednem se vydáváme na další cestu. Počasí nám přeje, svítí sluníčko, motory se dobře chladí. V tom ale Erda hlásí do vysílačky, že nemá asi odtrh. Jenže to bylo o něco horší. Na jeho statoru upadl celý ten kruh na třech packách, na kterém drží kolečko s kladívky. Nevím nevím, jak by se postupovalo, kdybychom neměli rezervní stator. Erda ho vyměnil a my jsme mohli pokračovat dál. Čas této opravy využil Petr s Jindrou tak, že trošku prošli poblíž stojící vrak VW brouk, ze kterého vzali krásné kabely s fajfkami a výstražný trojúhelník. Pokračujeme dál do údolí řeky Lammer. Petr to tu zná, jdeme na malou procházku podél této řeky.

    Od Lammeru pokračujeme dál, čeká nás zajímavé místo s patnáctiprocentním stoupáním na Obertauern do nadmořské výšky 1738 m.n.m. Projíždějící výletník tak mohl spatřit pět podivných kouřících plátěných strojů, jak na jedničku supí vzhůru. Dvojka se chytala jen krátce a ještě jen občas. Další rychlosti tu byly zcela nanic. Vyjeli jsme nahoru na trochu kýčovité náměstíčko přesně v rakouském stylu. Jen Erykson měl smůlu, protože se mu jeho LUDVÍK začal hádat asi 200 m pod vrcholem. Tentokrát to trvá déle, nedaří se nahnat předstih na levém válci. Pak ještě Erda hlásí, že si nějak hnul se spojkou, a tak za ním s Jindoru jedeme dolů. Po určitém společném úsilí, se podařilo stroj rozjet.

    Mezitím nahoře zastavil poslední model BMW pětkové řady a jeho řidič se nadšeně vrhl k Velorexům. Slintal kolem takovým způsobem, že ho Petr musel provézt. Měli jsme nutkání projet na oplátku jeho BMW, ale nakonec jsme to neuskutečnili. Mezitím se stačilo setmět, místní bača už hnal Milky domů, taky se ochladilo. Už za šera jedeme z kopce dolů, na jednom z parkovišť vaříme, protože jsme nějak všichni dostali hlad. Na spaní to není moc dobrý, a tudíž ještě dáme kousek noční etapy. Po prázdné, široké a temné silnici si to kulíme 80 km/h a víc dolů z kopce. Teď jsem pořádně pochopil, proč se Velorexům taky říká chroust. Na pohled je to opravdu nádhera! Po několika kilometrech jsme objevili vhodné parkoviště, na kterém budeme nocovat. Vybalujeme spací propriety, chvíli si povídáme a pak už spravedlivým spánkem usínáme.

ujeto: 182 km

Pondělí 13. srpna

stav tachometru: 7378 km

    Vstáváme po osmé hodině. Chceme vyrazit dřív než včera, čeká nás náročná etapa do Slovinska. Během snídaně nám plán zkomplikoval jeden místní občan, který přijel v mercedesu, začal uznale obhlížet naše stroje a nakonec vytáhl fotku se svým Velorexem. Když se dozvěděl, že tu budeme ještě za půl hodiny, rozhodl se svého hadráka taky předvést. Po chvíli se objevila hydraulička r.v.1969 poměrně v originálním stavu. Když nám pán sdělil, že mu to papá 9 l, začali jsme mu to více zkoumat. Vlhko pod hlavami nebylo úplně nejzdravější. Když jsme mu koukli na předstih, ukázalo se, že má na pravém válci 5 mm. Pěkně jsme mu to seřídili na 3,5 mm. Pak bylo nutné naštelovat karburátor. Volnoběh byl nastaven šroubením nad šoupátkem a bohatost směsi měl na doraz dotaženou. To jsme hravě opravili. Když jsem se s ním jel projet, byl úplně nadšen, jak mu to najednou jede líp. Dokonce jsme dostali 20 marek.

    Pokračujeme dál na Slovinsko. Erda má pořád problémy s předstihem. Jedeme přes Katschberg pass. Musíme zdolat 15% stoupání. Erda měl problém a musel zastavit a tím zbrzdil Jindru, který taky zastavil. Na rovinu vytáhl Erdu hodný pán s Voyagerem. Vrátil se i pro Jindru, který si při pokusu o mohutný rozjezd rozhodil spojkové lanko. Patnáctiprocentní stoupání bude ještě pokračovat, holky se rozhodly jít kritický úsek pěšky. Když jsem vyjel nahoru, chtěl jsem si dělat poznámky do deníku, ale neměl jsem nějak čas, protože jsem pořád musel někomu vysvětlovat, čím to jedu a kolik to má koní apod.

    Když jsme se nahoře všichni sešli, pokračovali jsme pro změnu dolů - jednadvacetiprocentním klesáním. Opatrně brzdíme, bubny se určitě pěkně hřejí. když jsme sjeli dolů, začali jsme se navzájem plivat na bubny a byly dost horký. Erdovi se na pravém bubnu dokonce udělaly puchýřky na stříbřence. Na malém plácku jíme. Erda stále ladí předstih. Ještě zkouší dotahovat rotor, jestli to náhodou nepomůže. Jedeme dál kolem řeky Lieser, kterou my vodáci už dobře známe. Před Villachem Jindra seřizuje předstih, protože se mu zdá, že mu to netáhne. Ještě v supermarketu kupujeme zeleninu a zmrzlinu a pokračujeme dál. Kupodivu ve Villachu nebloudíme a jedeme směr Slovinsko.

    Teď by měl přijít nejnáročnější úsek - stoupání 18%. Jedeme vpřed v očekávání, jak se bude dařit zdolat obávaný Würzen Pass ze slovinské strany nazývaný Koren. A je to tady! První jede Vlastík, pak já, za mnou Petr a vzadu je Erda s Jindrou. Vidím vracečku a u ní cedule: 600 m 18% stoupání, zařaďte jedničku. Tu už tam mám, vracečku jedu protisměrem co nejrychleji. Jako naschvál mi zrovna teď začalo poškubávat v motoru. Stejně jsem ale byl nucen zpomalit. Asi po 100 metrech cítím, že můj hadraplán dál prostě stoupat nebude. Vepředu vidím Vlastíka, jak taky skončil. Hlásím dozadu Petrovi, že jsem dojel já i Vlasta. V tu chvíli kolem mě supí Petr a po pár metrech taky končí s veselým komentářem ve vysílačce. Erykson rovnou vysadil spolujezdkyni a vyjel z nás nejvýš, ale nahoru ne. Jediný Jindra na to vyzrál, když dole vyměnil rozetu za větší,  nastavil řetěz a vyjel tu "střechu" až nahoru. Bylo nám jasné, že na to se musí jinak. Vysadili jsme spolujezdkyně, zcouvali jsme k té vracečce, kde bylo trochu prostoru na rozjetí a znova do toho! Plná jednička už na vyjetí stačila. Nahoře u Jindry jsem zjistil, že to škubání mi způsobila přehnutá palivová hadička před karburátorem, která tak škrtila přívod benzínu. Jindra vymontoval velkou rozetu a spolu s Vlastíkem šel dolů z kopce poskytnout ji Erdovi na rozjezd. Na kopečku zastavují lidé a nevěří, co to sem vyjelo.

    Do řeči se s námi dává i jedna Češka jejíž manžel má Velorex taky. Když Erda vyjel, rozhodl se rozetu Jindrovi nevrátit, aby vyjel všude a nezdržoval. Kus jedeme zase ve dvou když se ale objevila cedule s dalším 18% stoupáním. Opět jsme pro jistotu spolujezdkyně katapultovali, i když bychom to tu možná vyjeli, protože se dalo pořádně rozjet. Jediný Erda to jel a vyjel ve dvou, přičemž si nemohl vynachválit velkou rozetu. Měl ale strach, jestli mu Vlaďka nevynadá, protože s rozetou měla jet ona s Jindrou a takhle musela šlapat pěšky. Překročení slovinských hranic byla jen formalita. Myslím si ale, že tu pět hadraplánů ještě nikdy neviděli. Klesáme do Slovinska jen proto, abychom po chvíli mohli zdolávat Vršič. Padesát serpentýn se sklonem maximálně 14% nahoru i dolů už musí být po dnešku sranda. Už se stmívá, valíme nahoru do sedla. Nepotkáváme naštěstí moc aut, a tak využíváme celou šířku silnice. Bez problému zastavujeme nahoře v sedle. Na jedné vyhlídce při klesání vaříme. Valíme noční krajinou ke Korytnici, kde chceme přespat. Petr to vede, rozdráždil svého hadráka takovým způsobem, že si zapředjížděl nějaké Slovince. Na vodáckém nástupním místě na Korytnicu nocujeme pod hvězdami po náročném dni.

  ujeto: 167 km

Úterý 14. srpna

stav tachometru: 7545 km

    Po ránu přejíždíme infarktovou vzdálenost 4 km do kempu v Bovci, kde se hodláme utábořit na jednu noc. Náš příjezd samozřejmě postavil kemp na nohy, každý se díval, co to tam jede. Stavíme stany, jíme. Odpoledne vyrážíme na špacír k soutěskám Soči. Za zmínku stojí záchranná akce, kdy Petr skočil do tůně, ve které se potopil pro hodinky. Zpět jdeme podél Korytnice, kde zdoláváme lesní sráz. Pak relaxujeme v kempu a v osm vyrážíme do oblíbeného podniku Letni Vrt na pizzu. Je jí tolik, že si ji někteří balí do ubrousku na zítřek. Simbol kakovisti pivo Union se taky dá, takže nám nic nechybí. Večer, ještě za svitu baterek, mi byly Klárou vytaženy dva stehy pod okem, které jsem si sebou vezl z Kyjí. Jdeme spát, protože na zítra máme v plánu výšlap na Rombon.

ujeto: 4 km

Středa 15.srpna

stav tachometru: 7549 km

    Vstáváme po šesté ráno, čeká nás dlouhá cesta. Balíme stany, nakládáme Velorexy, které pak vytlačujeme před kemp. Vlastík a Katka na pěšárnu nejdou. Z Bovce pozvolna nabíráme výšku. Napřed lesem, pak kosodřevinou a nakonec jen po skalách či suti lezeme jako kamzíci vzhůru. Po cestě se chladíme sněhem, na vrcholu Rombonu v nadmořské výšce 2208 metrů se fotíme a krmíme. Zdaleka tu nejsme sami. Musíme se vracet stejnou cestou dolů, jde to o poznání rychleji než vzhůru kolem půl šesté večer už jsme zpět v Bovci, balíme a valíme směr Itálie, moře. U Soči v Kobaridu večeříme, už se stmívá.

    Pokračujeme směrem na Novou Gorizu, je už tma. Všechny stroje šlapou jak hodinky. Ještě v Gorizi bereme plné nádrže, abychom nemuseli tankovat v Itálii. Kolem půl jedenácté překračujeme hranice. Já a Petr jsme projeli bez povšimnutí, ovšem zbývající tři stroje si celníci dali pěkně stranou. Museli ukázat peníze a říct, kam jedou a pak teprve byli vpuštěni do Itálie. Jedeme směr Grado, kde jsem byl u moře před pěti lety. Musíme trochu bojovat s dopravním značením, ale daří se. V protisměru míjíme nekonečné proudy Italů, přemýšlíme, kam asi všichni jedou. Dojeli jsme do Grada. Já jsem vůbec nic nepoznal, jako bych tady v životě nebyl. Místní obyvatel nás navedl na pláž, kde jsme se chtěli vykoupat. Jenže když jsme došli k moři, bylo to, jako by ho někdo vypustil! Byl odliv, všude jen písek. Pro dnešek koupání vzdáváme. Vyjíždíme za Grado, Petr odbočil do pole na výzvědy a našel místo na spaní za jakýmsi hřbitovem. Mají tu i v noci docela horko.   

ujeto: 143 km

Čtvrtek 16. srpna

stav tachometru: 7692 km

    Ráno vstáváme kolem deváté a opět začínáme hledat moře. To se po pár kilometrech daří, už ho máme, ale ještě ten přístup k němu je další problém. V Gradu jsme k němu konečně přijeli na veřejnou pláž, stroje jsme všechny zaparkovali na vnitřní obvod kruhového objezdu jak jinak, než za velké pozornosti místních obyvatel. Jdeme se vykoupat, fotíme hadráky u moře.

    Ani ne za hodinu opouštíme moře, nabíráme směr Udine a jedeme zase do hor - snad tam bude chladněji! U Udine děláme malou pauzu ve stínu pod hroznovým vínem, které si někteří trhají. Musím si vyměnit kus palivové hadičky, protože se mi zase přiškrtila. Pokračujeme po italských městečkách jako Gemona, Tricesimo nebo Tolmezzo směrem do Rakouska. Teploměr pořád ukazuje přes třicet stupňů. Abychom se dostali do Rakouska, je třeba projet další sedlo - Plöckenpass. To je poměrně snadná záležitost, i když je tu plno vraceček a šplhání. Není to však nic prudkého. Pak zase klesáme, u první benzinky je třeba zastavit a doplnit nádrže pokračujeme dál, klesáme k Drávě do Oberdrauburgu. Tady zastihla porucha Vlastíka. Povolená matka u řetězového kolečka způsobila zklouznutí kolečka z drážek a vtom Vlastík nejel. Náprava netrvala nijak dlouho. Ovšem zjistilo se, že Vlastíkův plech chlazení je na tom moc zle, praskliny pokračují centimetrovými skoky vpřed. Rozhodli jsme se, že zítra v Lienzu najdeme někoho se svářečkou, aby to alespoň trochu povařil. Za Oberdrauburgem vaříme. Jindra si jel s Vlaďkou prohlídnout místní hrad, přičemž narazil na 1,5 km stoupání 19%. Zavolal to do vysílačky, že to pokořil, že se na to dá rozjet. Hned jsme s Petrem nechali jídla vyrazili si to taky projet. A to se taky povedlo. Až za tmy jsme dojeli do Lienzu, kde jsme našli oblíbené místo na spaní u Drávy, které známe z našich vodáckých výletů.

ujeto: 236 km

Pátek 17. srpna

stav tachometru: 7928 km

    Ráno snídáme u strojů, když se objevil pán na kole, obdivoval naše stroje,  na všechno se vyptával a nakonec to dopadlo tak, že s Vlastíkem odjel k němu domů chlazení svařit. Pak nám ještě navíc přijel ukázat svoji 25 let starou Alfu Romeo, která se nám moc líbila. Taky jsme od něho dostali jabka ze zahrádky.

    Teď už nám nic nebránilo, abychom vystartovali zdolat nejvyšší bod naší cesty - Grossglocknerhochalpenstrasse. Přes malé vesničky zvolna stoupáme. Ladíme předstihy. Na parkovišti potkáváme nějaký prachatý němce s Lotusy a podobnými buginami. Zajímají se o Velorexy, fotí se v nich, my se zase fotíme v jejich vozech.

    Postupujeme dál, musíme zaplatit za průjezd sazbu za motocykl 230 ATS. Jak tak stoupáme, začínám cítit něco divného. Sklouzla mi plachta na výfukové koleno a povedlo se mi ji durch propálit koženku. Zastavujeme na jednom z odpočívadel kousek nad hranicí 1900 m.n.m. Vlastíkovi se ulomil list pravé vrtule a taky zjistil, že chlazení zase praská. Vrtule byla vyměněna, chlazení jsme omotali páskou "Daktejp". Pokračujeme zvolna vzhůru na psychiku výborně působí značka: stoupání 12% 33 km. Vystoupali jsme až nad ledovec na vyhlídkové místo. Parkujeme, navštěvujeme tamní výstavu a jdeme si šlápnout na ledovec. Při zpáteční cestě se slušně rozpršelo a ochladilo. Mokří na kost se převlékáme. Jíme a pojedeme dál. Samozřejmě, že jsme se s Grossglocknerem všichni vyfotili.

    Serpentýnami jsme pomalu postupovali dál až na nejvyšší bod této cesty do výšky 2504 m.n.m. k Hochtortunelu. Opět se fotíme. Při těchto manévrech došlo k události hodné zápisu do Guinessovy knihy rekordů. Petr má díky Eryksonovi v rekordní nadmořské výšce natržené dveře. Takhle vysoko si jistě ještě žádný hadrák dveře nenatrhl.

    Začínáme klesat dolů. Začíná pršet, padají kroupy, mlha by se dala krájet  jako u rybníka Brčálníku. Postupně jsme z ní vyjeli, déšť ale nepřestává. Začíná se mi nějak divně řadit jednička a dvojka. Zkoumám, co to je. Zastavujeme na parkovišti, Petr a Jindra to zkoumají se mnou. Když se má jednička rozjet, neděje se nic, něco se tam dost tře. Začínám si být jist, že budu půlit motor. Teď je však třeba vyjet za pokladny z areálu oblasti. Naštěstí je to z kopce, nějak jsem tam dostal trojku a na ní jsem dojel až do obce Fusch k benzince. Tam jsem vysvětlil obsluze, že musím opravovat pod světlem, a tak nás paní benzinářka nechala se utábořit přímo mezi čerpadly. Naštěstí v osm zavírala a my jsme přijeli ve tři čtvrtě. Během chvilky byl motor venku, pak jsme ho rozpůlili.

    Objevili jsme přidřený vnitřek výstupního kolečka k řetězu a zároveň dost vyčvachtaný ložisko u řetězky. Vyměnili jsme vše, co se Jindrovi zdálo špatný, protože je z nás na převodovky největší odborník. Ložisko jsme do karteru vyvložkovali páskem z plechovky od piva. V půl jedné v noci byl motor složen, ale pumpa se musela zhasnout, a tak se zbytek dokončí až ráno. Hned vedle pumpy na asfalt stavíme stany a usínáme.        

ujeto: 106 km

Sobota 18. srpna

stav tachometru: 8034 km

    Ráno vstáváme před sedmou. Dokompletovávám motor, usazujeme ho zpět do hadráka. Vše je zpět, děláme zkušební jízdu, zdá se, že závada je odstraněna. Myslím, že jsem si tu závadu způsobil hlavně sám, protože jsem věnoval malou pozornost stavu oleje v převodovce, i když jsem věděl, že mi olej uniká kolem hřídelí řazení a startování v deklu. Extrémní námaha to jen urychlila. A když uvážím, že jsem z motoru vypustil asi 3 dl...! Dobrá zkušenost pro příště. Balíme, uklízíme, myjeme se solvinou. Pokračujeme dál na Zell am See. Hledal jsem cestu na Lofer, přičemž jsem se odtrhl od zbytku expedice.

    Ti projeli na výpadovku skrz město, já jsem k ostatním nakonec dostal po zdolání pětikilometrového tunelu. S čerstvě složeným motorem jsem se v něm necítil zrovna nejlíp. Jedeme pořád vpřed směr Passau. Je teplo, projeli jsme do Německa bez jakékoliv celnice. Motor se mi hřeje víc než obvykle, nejspíš si ta převodovka nějak sedá. Na parkovišti ve stínu nejspíš naposled vaříme. Erykson sundává velkou rozetu. Kousek před Pasovem Erda hlásí do vysílačky, že nemůže řadit čtverku. Zastavujeme a zkoumáme. Asi je to v převodovce, ale teď už to Erykson prostě dojede domů. My ostatní jsme se rychlostně přizpůsobili. Bez potíží jsme projeli Pasov a valíme na hranice do Philippsreutu. Hadrák se mi přestal hřát, už si to asi sedlo. Za hranicemi bereme benzín a dojíždíme to do kempu na Soumarský most. I tam budíme minimálně stejnou pozornost jako v zahraničí. Stavíme stany a odcházíme hodnotit na pivo a na klobásu. Po půlnoci odcházíme na kutě.

ujeto: 307 km

Neděle 19. srpna

stav tachometru: 8341 km

Vesele vstáváme po desáté hodině, koupeme se ve Vltavě. Nikam se neženeme, až vyjedem, tak vyjedem. Zdá se, že se tady naše cesty trochu zindividualizují. Petr s Denisou zůstávají na Šumavě, Erykson veze Romču na Lipno, Jindra jede s Vlaďkou do Kašperek a já s Klárou to vezmeme přes Bechyni, kde mají její rodiče chatu a tam je přepadneme. Před polednem jsme všichni vyjeli. Odteď už můžu psát jen za naši posádku. Dojeli jsme do Hutí u Bechyně, tam jsme se vykoupali v Lužnici a v pozdním odpoledni jsme pokračovali dál. Náhoda je ale věčná, a tak jsme za Táborem dojeli Erdu. Vzali jsme to na Prahu přes Týnec nad Sázavou, kde jsme se taky vykoupali  a dali si klobásu. Po osmé hodině jsme po deseti dnech dobili Prahu.

ujeto: 208 km
stav tachometru v cíli: 8549 km

- ANGLÁN CELKEM UJEL 1758 km
- PRŮMĚRNÁ SPOTŘEBA cca 5,16 l/100 km
- NÁKLADY NA PHM cca 3000 Kč
- NATANKOVÁNO  90,6  l benzínu

Účastníci expedice a jejich velorexy :

1. Velorex 16/350 LUDVÍK       r.v. 1967 - Tomáš Hanuš & Romča Švecová
2. Velorex 16/350                       r.v. 1962 - Jindra Kynzl & Vlaďka Nováková
3. Velorex 16/350 ANGLÁN    r.v. 1966 - Tomáš Jaroň & Klára Nožičková
4. Velorex 16/350                       r.v. 1969 - Vlastík Vávrů & Katka Fialová
5. Velorex 16/350 ŽLUŤAS     r.v. 1968 - Petr Kment & Denisa Šimlová

- seznam expedice je seřazen sestupně dle věku pilotů
- pro zasvěcené a zájemce je tu ještě jedinečný DENÍK VELOREXA LUDVÍKA od Romči

Orientační mapka expedice:
Kliknutím se mapka zvětší k prohlížení

Co kdo opravoval :

ERYKSON - ulomené zapalování, výměna karburátoru, problémy s předstihem, nešla čtyřka
TOMÁŠ - přiškrcená hadička od benzínu, přidřené výstupní kolo z převodovky
VLASTÍK - spadené řetězové kolečko, prasklé chlazení, ulomená vrtule
JINDRA - povolené spojkové lanko, uvolněný štít bubnu, vyhořelý přerušovač blinkrů
PETR - uvolněný štít bubnu zadního kola

Zdolaná sedla a nejvyšší body :

- Obertauern               1739 m.n.m. - 15%
- Twenger Talpass      1381 m.n.m. - 12%
- Katschbergpass       1641 m.n.m. - 15%
- Wurzenpass             1??? m.n.m. - 18%
- Vršič                        1611 m.n.m. - 14%
- Plöckenpass            1360 m.n.m. - 10%
- Grossglocknerpass  2504 m.n.m. - 12%

Tomáš Jaroň, srpen 2001

zpět do Týmových akcí 2001