EXPEDICE ALPSKÁ SEDLA 9.- 25.8. 2002
Pár slov na úvod
Letos jsme se rozhodli absolvovat náš výlet do
světa s velorexy o poznání náročněji, než jak tomu bylo v roce minulém. Přibylo
naplánovaných kilometrů, přibylo horských úseků, přibylo lidí, přibylo strojů.
Nikdo nám teď dopředu neřekne, zda expedici za těchto podmínek s našimi hadraplány
dokážeme zvládnout, na jaké závady se připravit, či jaké bude počasí. Velké
prázdninové cesty se účastní tito odvážlivci:
1) Tomáš Erykson Hanuš se strojem LUDVÍKEM
2) Pepa Synovec se strojem TONÍKEM
3) Petr Kment a Denisa Šimlová se strojem ŽLUŤASEM
4) Jindra Kynzl a Vlaďka Nováková se strojem 16/350
- Velorex team Orlík
5) Luděk Brož a Nina Šindelářová se strojem 16/350
- Velorex team Orlík
6) Vlastík Vávrů a Katka Fialová se strojem 16/350
- nezávislý velorexář
7) Tomáš Jaroň a Klára Nožičková se strojem FANOUŠEM
... je čtvrtek odpoledne, přípravy na start největší výpravy ve velorexích dějinách kulminují, vzhůru ke strojům, vzhůru do Evropy na třech kolech!
den první - PÁTEK 9.8., stav tachometru: 11 079 km
Velký den je konečně tu! Stroje nakládáme každý individuálně, jak umíme, sraz je stanoven tak jako minulý rok - u benzínové pumpy v Průhonicích. Ovšem přesná doba se dohodne operativně mobilním telefonem. Tak se také stalo a posádky LUDVÍKA, TONÍKA, ŽLUŤASE a FANOUŠE se slétávají u stojanů s pohonnými hmotami v 18:30. Vzhledem k tomu, že v Českých Budějovicích zuřila nemilosrdná povodeň, rozhodli jsme se nakoupit již nyní, v nedaleké Hypernově.
Zbývající nezávisle do Jižné startující posádky mají nákup již také za sebou. Nakupujeme na dvě etapy, čímž je možno mít po celou dobu nad veloušky dozor. V regálech vybíráme uvážlivě, musíme myslet na kapacitu našich zavazadlových prostor. Jen Erda s Pepou se mohou trochu víc "rozšoupnout", ale i oni nenakládají do každého ze svých strojů víc, než šest plechovek piva.
Obchod se nám podařilo opustit až v 21:30. Noční tmou si to pálíme po dálnici do Mirošovic, pak na Tábor. U Sudoměřic nasazujeme střechy, protože se spustil déšť, který ale po chvíli přestal . V Táboře děláme pauzičku, jelikož se stavujeme u Erdovy sestry, která jej (a tím de facto i nás) vybavuje koláčem a cukrovím. Stroje šlapou jak mají, jen Petr není spokojen a stále bádá, proč mu čas od času stroj prská a ztrácí výkon. Ještě na to má zítřejší ráno, snad na to přijde. Dnešní a zároveň první cíl - Jižnou - jsme dobyli v 23:30. Jindra dorazil asi před hodinou, Luděk je tu o něco déle. Sešli jsme se v hospodě, která neúprosně zavírala a nebylo nám přáno ani jedno prach z cest splachující pivo. Rozložili jsme spaní v prostorách Vávrovic domu a v jednu v noci jsme již spokojeně odfukovali.
ujeto 115 km
den druhý - SOBOTA 10.8., stav tachometru 11 194 km
Vstává se těsně před devátou, snídáme na etapy, Vlastíkova maminka se o nás dobře postarala. Pomalu ale jistě připravujeme stroje k odjezdu. Pepa s Erdou ještě nazouvají nové zadní pneumatiky, které jim přivezl Luděk z Humpolce.
V 11:15 startujeme ze dvorku, směrem na Budějovice. Jenže, co se nestalo, po legračních 3,5 km jízdy v obci Pluhův Žďár Vlastík zastavil a smutně oznámil, že neřadí. Má tam jedničku a nemůže nic, nejde pořádně pohnout pákou. Vypadá to, že nám ta expedice pěkně začíná. Celý konvoj nažhavených cestovatelů se po patnácti minutách jízdy neslavně vrací zpět.
Naše spolujezdkyně si vzaly auto a jely do Jindřichova Hradce. Katka musela nakupovat všechno, ostatní holky jen nějaké ty chybějící drobnůstky. My ostatní jsme na nic nečekali a vlezli do Vlastova motoru. Závada je na světě: čep na řadící hřídeli, který je normálně zapíchnutý mezi dvěma pružinami v řadícím automatu, byl vpleten do jedné z pružin, která se tak zdeformovala a to celé nedovolovalo řadit. Vše jsme vyměnili a složili. Vlastík to projel, je to v pořádku. Mezi tím Petr hledal a hledal zradu na ŽLUŤASOVI, až našel. Stačilo vyměnit kondenzátor a stroj byl opraven. Ovšem po chvíli se objevil místní zemědělec a nesl Petrovu vestičku s pasem, kterou našel na silnici! Při zkušební jízdě tyto jeho důležité věci opustily hadraplán a jen díky velorexí nášivce na vestě pán věděl, kam to jít vrátit. To je opravdu štěstí. A to už dojely naše dámy, a tak můžeme na podruhé vyrazit na cestu.
Teď to opravdu vyšlo. Čas 14:30. Jedeme bez komplikací jihočeskou krajinou. V Budějovicích jsou zřetelné stopy po zvýšené hladině Vltavy. Ty ostatně nacházíme po celou dobu jízdy kolem této, jindy tak klidné řeky. Tankujeme jako loni v Rožmberku. Ve Vyšším Brodě naposled večeříme v Čechách v hospodě U hastrmana.
V 19:45 překračujeme ve Studánkách státní
hranici. Petr jede první a živě konverzuje s německým celníkem:
"Wohin fahren sie?" ptá se celník.
"Nach Frankreich." odpovídá bez rozpaků Petr.
"Mit diesem Auto??!!" nevěřícně kroutí hlavou rakouský orgán.
"Ja" , rozvíjí svou němčinu Petr a v zápětí opouští celní prostor.
Postupujeme vpřed podle doma připraveného itineráře. Ten jsem doma po chvílích připravil, a tak vedu kolonu a z Kláry se tím pádem stal hlavní navigátor. Za tmy projíždíme Linz. Ne vždy se podaří, aby všech sedm dýmajících strojů projelo na jednu zelenou. Vysílačky plní svoji funkci, z pravidla za křižovatkou se znovu sjíždíme. Nočním Rakouskem se nejede špatně, značení je dobré, jen ten déšť by nemusel začínat. Projíždíme Vocklabruck, zkoušíme hledat spaní u Attersee, což se nedaří. Uhýbáme na malou "žlutou" silnici, kde po chvíli jízdy, u vesničky Weissenkirchen, nacházíme vhodnou loučku u lesa, která hravě pojme sedm hadráčků a dvanáct lidiček v šesti stanech. Ty stavíme vcelku za sucha. Po půlnoci se už spí.
ujeto 295 km
den třetí - NEDĚLE 11.8., stav tachometru 11 489 km
Bohužel se budíme do vytrvalého deště a obloha nevěstí žádnou změnu. Stany se musí balit mokré. Z louky odjíždíme těsně před desátou.
Domluvili jsme se, že na první benzince zastavíme, abychom se umyli, naplnili a vyprázdnili, nabrali vodu a podobně. Jaké bylo naše překvapení, když na ní místní Oldtimer-club Pöndorf pořádal sraz veteránů!
Pro zájemce a nadšence: více obrázků najdete přímo na stránce Galerie Pöndorf
Zaparkovali jsme pěkně do řady a než jsme stačili cokoli vysvětlit, rozdali nám registrační karty, na které se zapisovaly údaje o vozidle. Akce měla několik sponzorů, a proto jsme na malé kupónky vyfasovali párek se zelím a pečivem, což nebyla vůbec špatná snídaně. Přijíždí další auta a motorky. Jsou tu několik sidecarů BMW, ale i poměrně nová Jawa se sajdou Velorex. K úžasu místních jsme si na kapoty umístili startovní čísla z Boskovic, které s sebou taky vezeme. Po chvíli prohlížení vystavených veteránů se srdečně loučíme s pořadateli, kteří nám přejí šťastnou cestu.
Nedá se nic dělat, stále na nás padá voda. Kolem palubovky na Kláru kape voda, za pomoci kapesníku a izolačky vyvíjím nasávací zařízení na kapky, které se musí občas vyždímat. Na další benzince, nedaleko Solnohradu doplňujeme palivo v nádržích. Při průjezdu Salcburkem žádá Erda o pauzu, neboť mu přestal fungovat stěrač. Zajíždíme do zastřešeného prostoru u pumpy a rozebíráme motorek, který se po pár zásazích vším možným umoudřil a znovu začal spolehlivě hýbat stěračem.
Také toto město se podařilo bez bloudění projet. Teď pojedeme kousek přes Německo. Také v této zemi nepřestává pršet. V prostoru zrušené celnice se posilňujeme na další cestu deštivým dnem. Erda ladí zapalování. Další velké město, které jsme nechali za sebou byl Innsbruck. Již za šera tankujeme poblíž olympijského můstku, než začínáme stoupat do prvního sedla trasy - Brennerpassu - který se nalézá ve 1374 m.n.m. a stoupá se 12%. Nahoře jsme nepovšimnuti projeli do Itálie. Rozhodli jsme se pod nedalekou stříškou uvařit, než bude úplná tma. Jedeme dál, za vesnicí Colle Isarco Petr náhodou objevil pěkné místo pro nocleh. Opět není co řešit, stavíme stany, uléháme jak jinak, než s deštěm a bez hvězdiček na nebi.
ujeto 273 km
den čtvrtý - PONDĚLÍ 12.8., stav tachometru 11 762 km
Ráno konečně neprší. Vyrážíme bez zdržování vpřed, budeme zdolávat 12% stoupání do sedla Passo di Giovo (2094 m.n.m.). Dole pod sedlem si Pepa lehce ladí odtrh a pak vzhůru.
Naložené velorexy syčí nahoru, čtverka je tu k ničemu, důležitá je jednička a dvojka. Je zajímavé sledovat rozdíly mezi hydraulikami a mechanikami, kdy kdo řadí a jak se jednotlivé motory točí motory do otáček. Všem se podařilo vyjet bez komplikací. Fotíme sebe i stroje. Trochu se ochladilo, tečou tu potůčky - radost pohledět.
Po sjetí sedla dolů děláme přestávku u benzínky. Svítí sluníčko, suší se stany. Pepa sem dojel o něco později, protože se mu dost hřeje brzdový buben zadního kola, a tak dělá v kopci chladící pauzy. Také tu po dlouhé jízdě v dešti mažeme řetězy a kontrolujeme stav oleje v převodovce. Petrovi něco chroupe v zadním kole, neví přesně co, tak tam dává rezervu.
Pokračujeme v jízdě, projíždíme Meranem - pěkným to lázeňským městečkem. Kdosi Erdovi do vysílačky hlásí, že z něj teče olej. V centru tohoto městečka působíme jako veliká atrakce, kde kdo si nás fotí a natáčí. Erda zjistil, že ho opustil napouštěcí šroub oleje. Ten sebou rezervní opravdu nemáme. Pomohl ale korkový špunt a my jsme mohli pokračovat v jízdě.
Za Meranem zastavujeme na vaření. Pepa zjistil, že má podivnou vůli na zadním kole. Když jsme ho vyndali, ukázalo se, že je prasklý brzdový buben a celé se to viklá na osce. To je nepříjemné, neboť s sebou máme jen dvě rezervy a teď se musí jedna použít. Bojujeme se silným protivětrem, musíme častěji podřazovat. Při tankování se dáváme do řeči s motorkáři, kterým se úplně nezdá náš nápad jet Stelvio.
Pokračujeme dále, před námi se už tyčí Passo dello Stelvio, 2757 m.n.m. Silnice začíná stoupat. Jindra vyměkl a dává velkou rozetu, Petr seřizuje předstih. Podle sms informací bylo včera na Stelviu 50 cm sněhu, tak uvidíme, jak nám půjde jízda vzhůru. Nahoru první vyráží Vlastík, pak jede Luděk, pak já.
Silnice je úzká, vracečky malé, i to stoupání se mi zdá větší než uváděných 12%. Trošku držím FANOUŠE v otáčkách a smažím to jedničkou nahoru. Vůbec nevidím nahoru do protisměru. Vracečky je nutno najíždět kvůli rejdu úplně z protisměru, aby jimi hadrák vůbec projel. Poprvé jsem nadával na jednoho řidiče přede mnou, když ve stoupání, kde jsem musel na jedničku držet rychlost a nerad bych se tam chtěl rozjíždět, zastavil uprostřed cesty, aby si vyfotil krávy, které se na ní naneštěstí také vešly. Hlasitě jsem nadával a troubil, ať jede dál, ale nakonec jsem ho i krávu musel objet nejpomalejší jedničkou a vešel jsem se jen těsně mezi blatník a kravskou hlavu. Podruhé mě dost namíchla dáma s mobilem v protisměru, která se vykecávala tak, že si zastavila ve vracečce a já si jí nemohl pořádně najet. Rval jsem myslím blatník natvrdo do boční plachty, hlavně nezastavit! Tady jsem hlasitě nadával. I tuto nástrahu FANOUŠ zvládl. Posledních šest zákrut jsem projížděl tak, že jsem se občas dotýkal blatníky o odhrnutý sníh. V jedné z nich mimo cestu stál Luděk a nechával odpočívat stroj, jemuž se do toho kopce moc nechtělo. Chvíli po osmnácté hodině zastavuji v sedle za Vlastíkem. Jsou tu dva stupně, sněží. Diskutujeme s místním prodavačem v občerstvení, který když se dozvěděl víc, odkud a čím jedeme, dal nám zdarma housky, párek a zelí. Po chvíli přijíždí na cabrio úplně zmrzlý Erda. Vystupuje z vozítka a hopsá v šortkách, aby se trochu zahřál. Z vysílačky se dozvídáme, že Pepa ulomil list vrtule, Petr má něco s elektrikou a jede na jeden válec a Luděk že se nemůže rozjet kvůli spojce. Přijíždí Jindra. Rozeta nerozeta, taky musel jet na jedničku. Pepa jede taky na cabrio a dozadu mu za jízdy naskakuje Nina, aby ulehčila Luďkovi. K velkému úžasu přítomných turistů spolu takto vyjíždí nahoru. Pak dojel "odlehčený" Luděk a nakonec Petr. Zlobil ho kontakt u křížáku a navíc uklepal jeden kabel od dynamostartéru.
Zvěčňujeme naše hadrolety na sněhu, sedlo opouštíme až v půl osmé. Klesání ujde, cesta je z této strany širší a přehlednější. Několikrát zastavujeme na chlazení brzd. Dole pod kopcem vaříme. Pokračujeme skrz Bormio a pak mnoha tunely dál. Je tma, cesta klesá, jede to dobře. Teď jsem ale začal cítit, že to moje vozidlo začalo nějak moc plavat. Zastavujeme u benzínky a já sundávám zadní kolo. Je to smutné, ale je to tak: rozloučil se s námi dnes už druhý brzdový buben! No nic, používáme poslední rezervu. Zítra musíme najít někoho, kdo ten hliník zavaří. Jestli to má jít takto dál - co sedlo to buben...
Po tmě jsme se prokousali asi 7 km od Sondria, kde jsme opět našli skrytou louku na spaní.Stavíme stany a vymýšlíme, jak to zítra zařídíme a zvládneme. Podle itineráře jsme dnes večer měli být dále, ale ztráta to není nijak dramatická.
ujeto 231 km
den pátý - ÚTERÝ 13.8., stav tachometru 11 993 km
Ráno jsme si já, Erda a Pepa trochu přivstali a dvěma stroji vyrazili hledat mechanika, který by dokázal svařit naše hliníkové brzdové bubny. V prvním servisu nás na takové místo ochotně poslali, dokonce tam jeli před námi autem, ale měli bohužel zrovna dovolenou. V dalším servisu jsme opět dostali tip. Doporučenou dílnu jsme v zápětí našli.
Byl tam mladý šéf, který si kola prohlédl, pochopil, co chceme, naložil si obě kola do opodál zaparkovaného nákladního auta a se slovy, že je do hodiny zpět, odfrčel. Sedli jsme si do trávy před servis a čekali. Ital dojel po hodině a půl, ale bubny byly zavařené. Naši kapsu ovšem muselo opustit 30 euro.
Jedeme zpět. Zbytek výpravy jsme našli na místě spaní, kde právě probíhal drobný servis. Postupně jsme vše pobalili a vyrazili. Naším cílem je nyní Lago di Como. Po chvíli jeho objíždění nacházíme příhodné místo u vody, kde se koupeme a později ještě vaříme.
Vyrážíme na další cestu, zase je podvečer. Luděk není spokojen se střílením do sání v otáčkách, reviduje stroj, který se umoudřil až po vyměnění kondenzátoru. K Torinu se přibližujeme zvolna, je třeba bojovat s italským značením na malých silničkách. S velikým úsilím se trefujeme na Aronu. Protahovací pauzičku děláme v Sesto Calende. Při studiu mapy jsem se posadil na spodek jakési dopravní značky, který ovšem po chvíli prasknul a mě začala pod zadnicí vytékat voda, a tak jsem si vzal suché kalhoty. Když už část výpravy vyjela vpřed, Pepa hlásí, že se mu přetrhlo lanko plynu. Naštěstí ještě tak šikovně, že na rychlou provizorní opravu stačí čokoláda a šroubovák. Po pěti minutách zdržení jedeme dál. V této noční etapě projíždíme městečka Borgomanero a Romagnano. Pomalu se začínáme shánět po místu na nocleh, i když se nejede špatně. Za obcí Gattinara jsem náhodou objevil velmi pěknou loučku. Je třeba použít Repelent, protože se nacházíme v území komárů. Spánek přichází po standardní dávce nenucené konverzace.
ujeto 274 km
den šestý - STŘEDA 14.8., stav tachometru 12 267 km
Ráno nás budí ostré italské sluníčko. Dnešní den budeme zdolávat málo zajímavý úsek, kdy se budeme snažit objet Torino a budeme postupovat stále na jih k zemi francouzské. Pepa si před odjezdem mění ulomenou vrtuli. Počasí je jak jinak než teplé a slunečné.
Jedeme přes město Biella směrem na Chivasso. Po poledni jsme si schválně zajeli asi 8 km k jezeru Lago di Viverone na koupání, ale máme smůlu. Místní nás upozornili, že se tu momentálně není radno koupat, neboť ve vodě je více řas, než je zdrávo. A tak jedeme dál. Na další cestě objevujeme řeku, která nás příjemně osvěžuje. Prostřednictvím sms jsme průběžně informováni, co způsobují výrazně větší vodní stavy na našich řekách. Mnohdy si to ani nedovedeme představit. Při jídle na velikém prostorném parkovišti před Chivassem jsme se dozvěděli, že se našemu kamarádu vodákovi narodil kluk. Při odjezdu jsme využili této plochy k malé šou: jezdili jsme ve stoje, na trubkách a jiné podobné ptákoviny jsme předváděli.
V Chivassu jsme přejeli další řeku a vjeli tak do víru malých vísek a městeček, kterými se budeme proplétat, než se napojíme na větší cestu pod Torinem. V jednom takovém sídýlku, myslím, že to bylo Pavarolo, jsem se chtěl na křižovatce rozjet, ale řazení vázlo. Tu jedničku jsem tam násilím dostal a z křižovatky odjel, ale hned za ní jsem zastavil, protože jsem věděl, co se stalo. Měl jsem minimum kapaliny v nádobce. Ta se pozvolna ztrácela nedokonale těsným gumovým krkem u trubičky nad válcem, až nebyla a do systému pronikl vzduch. Během minuty jsem vyklidil celý kufr a dostal se k nádobce. Za další tři minuty jsme s Petrem spojku odvzdušnili, stroj jsem zase naložil a mohli jsme pokračovat vpřed. Klesáme na jih přes Savigliano na Cuneo. Už se stmívá, Francie se blíží. V městečku Vernante musíme jet úplně krokem, je tu asi nějaká velká sláva, krajnice jsou obsypány zaparkovanými auty, všude spousty lidí. V centru tohoto dění působí náš tříkolkový průvod jako velké oživení. Kolik bychom asi měli peněz, kdybychom za každou fotku brali půl eura! Po široké cestě s přehlednými zatáčkami stoupáme do sedla Colle di Tenda (1321 m.n.m.). Nic prudkého - 9% stoupání, při kterém ale zjišťuji, že jsem v jedné ze zatáček vytrousil atlas. Zastavili jsme a Pepa se pro něj vrátil. Chvíli trvalo, než se přijel zpět, protože musel sbírat rozsypané listy. Nahoře jsme se elegantně přehoupli do Francie. Serpentýnami si to po tmě sypeme dolů, na jednom velkém parkovišti pro dnešek končíme. Z velorexů jsme vytvořili hradbu, za níž jsme hodili širák. Podíval jsem se do nádrže a zjistil, že jsem takřka na suchu. Zítra budu muset na dojetí přecucnout litránek od Vlastíka.
ujeto 271 km
den sedmý - ČTVRTEK 15.8., stav tachometru 12 538 km
Po probuzení pozvolna balíme, někteří jdou na malou procházku k řece. Začíná se dělat solidní teplo. Od Vlasty jsem si pomohl benzínem a o kousek dál tankujeme. Zjistil jsem, že Fanoušovi chutná benzín nějak moc, no co se dá dělat. (Doma můžu zkusit dát nový karburátor anebo to je jinde, třeba v sacích kanálech.) Jedeme po malých cestách vpřed. Navigaci přebírá Petr. Odbočujeme na malou silničku, kde úzkými zatáčkami docela do kopce stoupáme vzhůru do sedla Col de Brouis (879 m.n.m.). Dále projíždíme městečkem Sospel od nějž klesáme směr Menton. Zastavujeme, abychom si prohlédli zajímavý most, u nějž je spousta výborných ostružin. nad Mentonem již vidíme moře. Silnicí po pobřeží se pozvolna blížíme k Monacu. Již z dálky je vidět Monte Carlo.
Po chvilce jsme se ocitli přímo v Monacu. Zdejší příslušníci si na pomyslných hranicích ke kontrole vybrali Luďka s Ninou. Musíme na ně chvíli čekat, Luděk totiž musel ukázat veškeré doklady a dokonce říct, kde bydlí a pracuje - prostě důkladná kontrola.
Po pěti minutách jízdy jsme se vnořili do Monte Carla mezi luxusní BMW, Mercedesy a další limuzíny. Po nábřeží projíždíme místem, kde startují formule 1 a pak stoupáme ke kasinu. V místním hustém provozu jsme na křižovatce postupně ztratili hned čtyři stroje. Díky vysílačkám se po chvíli shledáváme. Je velké vedro, celé centrum jsme projeli, místní snoby i vše zajímavé jsme taky viděli, a proto není divu, že chceme k moři na koupání. Ještě na chvíli zastavujeme, abychom zakoupili pohledy. Jak se později ukázalo, pro někoho toto zastavení nebylo šťastné. Opouštíme Monaco, jedeme po pobřeží, směr Nice. Koupání je naplánováno v místě nazývaném Cap Ferrat.
Ovšem chvíli před oním koupáním jsem s velkým úlekem zjistil, že nemám ledvinku s doklady, penězi a dalšími věcmi!!! Ostatní pokračovali na Ferrat, ne tak FANOUŠ. Ten smetal maximální možnou rychlostí zpět do Monte Carla. Tu ledvinku jsem nechal na tarase vedle stánku s těmi nešťastnými pohledy. Bohužel, stalo se, jsem pěkné pako, nikde nic, prohlížíme okolní popelnice - nic. Kontaktuji místní policii, sepisuji protokol, abych alespoň něco měl v ruce. Třeba to nějaký monacký poctivec odevzdá. Co teď ale budu dělat? Mám jet do Paříže na ambasádu pro náhradní doklad? Nebo na konzuláty do Lyonu, či do Marseille? Je to dost z ruky, není čas. Rozhodl jsem se pokračovat dle plánu dál. Mám dvě možnosti: buď mě nepustí do Švýcarska (je to mimo EU) a pojedeme EU až domů k našim hranicím, kde už to nějak zvládnu anebo ty Švýcary taky nějak ukecám.
Když jsem za neveselých okolností opustil Monaco podruhé, bylo již šest hodin. Na Cap Ferratu jsme našli zbytek výpravy, šli jsme se s Klárou vykoupat a uvařili jsme si. Až před osmou pokračujeme dál na Nice. V tomto nádherném letovisku zastavujeme na hlavní třídě u moře, mezi palmami bereme u BP vodu. Dáváme se tu do řeči s nějakými Moravany. V Nice je večer opravdu živo. Pokračujeme dál, uhýbáme na sever, projíždíme městem Bonson. Za ním uhýbáme na menší cestu, která už přímo vede na zítřejší sedlo. Po chvíli zastavujeme na parkovišti, kde pod širákem pozvolna usínáme.
ujeto 158 km
den osmý - PÁTEK 16.8., stav tachometru: 12 696 km
Časně ráno vyjíždíme, je půl osmé. Po chvíli jízdy zastavujeme v malé vesničce, za účelem nákupu čerstvých baget. Dnes se všichni těšíme na nejvyšší bod našeho putování - Col de la Bonette vysoký 2802 m.n.m. Všichni jsme psychicky připraveni na údaj z mapy - na stoupání 17% - které tady ale nikde není.
Jedeme po celkem široké cestě nahoru, sem tam mám zařazenou trojku. Na vrcholu se jeden po druhém fotíme se stroji.
Malá přehlídka naší expedice na nejvyšším alpském silničním úseku:
Vyšlápli jsme si na rozhled ještě o 60 m výš, kam už se ale nejezdí.
Po chvíli zevlování se vydáváme klesat. Za chvíli totiž pojedeme do dalšího sedla - Col de Vars, které je "jen" 2111 m.n.m. Ještě před tím ovšem projíždíme vodácky známými končinami podél řeky Ubaye. Za nástupním místem u vesnice La Condamine zahýbáme na Col de Vars. Naše stroje nemají nejmenší problém, 12% je už pro nás zcela běžná záležitost. I zde je třeba udělat si památečný snímeček. Hlásí se k nám jistý pán z Marseille, ze kterého postupně vypadlo, že sbírá veterány a vlastní Oskara 54, ale bohužel už poněkud předělaného.
Jako už mnohokrát, zase ztrácíme výšku. Dole v údolí, ve městě Guillestre, zastavujeme v supermarketu, kde se kupují bagety, sýry a levné víno k tomu. Pak jedeme podél vodákům známé řeky Guil, kde se poohlížíme po spaní. V jednom příhodném plácku za tunelem se stoly a lavičkami jsme se utábořili. Hadrapláni i stany stojí pod skalním převisem u stěny, aby případný uvolněný kámen nenapáchal nějakou škodu. Horší by bylo, kdyby se uvolnil celý převis. Vlastíkovi něco drnčí v motoru. Skoro za tmy sundává chlazení a piluje žebra válců. Zítřek ukáže, jestli to k něčemu bude. Po večeři a tradičním pohovoru mužstva jdeme spát.
ujeto 166 km
den devátý - SOBOTA 17.8., stav tachometru 12 862 km
Slunečné ráno u Guilu umocňuje dobrý pocit ze snídaně. Bavíme se, jak vyzrát na švýcarské celníky. Pak přejíždíme do starého dobrého Chateaux-Queyras. Tam jdeme zjistit, jak vypadá soutěska a pak se jde na hrad. Ti nejchtivější (Luděk, Pepa, Jindra a Vlaďka) dávají 4 eura a mají to i s prohlídkou. Dole na parkovišti naše stroje neustále okukují turisté.
Po tomto příjemném zastaveníčku pokračujeme dál, v cestě nám stojí Col d´Izoard, 2360 m.n.m. (12%). Cesta je široká, montgomeráci supí bez přestávky vzhůru a v sedle jako vždy budí zaslouženou pozornost přihlížejících normálních motoristů.
Při klesání zastavujeme na chlazení brzd a po
nějakém tom kilometru se šťastně dostáváme do Brianconu. Opět jdeme do obchodu pro
bagety, tentokrát kupujeme ještě zmrzlinu. Naše skupina (já, Klára, Erda a Pepa) si
koupila pistáciovou. Mých šest kolegů jede rovnou do Le Casset založit tábor a já
se ještě stavuji na policii s prosbou, zda by nezavolali do Monaca, jestli 
se
náhodou něco nenašlo. Jak jsem byl naivní! Příslušník mě odbyl se slovy, že to
není jeho věc, ať si tam volám sám. Ještě chvíli čekám na Kláru, která šla
sehnat známky na pohledy a při tom se se mnou dává do řeči jistý pán, kterého
zajímá velorex a jeho renovace a cena. Chvíli nás při tom pozoruje majitel pizzerie u
které stojím. Když zjistil, že velorex by mohl mít ani ne za 3000 euro, ihned chtěl
mého FANOUŠE koupit. Ale já jsem samozřejmě neprodal. Kontakt má, kdyby chtěl
nějakého udělat, může se ozvat.
Zbývající cesta do Le Casset jde hladce, ze začátku jsme chytili malou zácpu (samozřejmě na silnici). Ostatní v ní stáli víc a do "našeho" tábora přijeli chvíli před námi. Je tu ale nějak moc karavanů, louka je do široka vysečená a obsazená kempování chtivými Francouzi. Do tmy se věnujeme údržbě a kontrole strojů. V rámci zkušebních jízd jezdíme do vesnice pro vodu. Pivo se chladí v potůčku. Před spaním nás chvíli hřeje svařované víno a pak se jde spát.
ujeto 88 km
den desátý - NEDĚLE 18.8., stav tachometru 12 950 km
A máme tu odpočinkový den! V plánu je pěšárna, servis a celková regenerace posádek. Každý vstává, kdy uzná za vhodné. Skupina ve složení Petr, Denisa, Jindra, Vlaďka, Luděk a Nina vyráží nahoru k jezerům, Pepa, Erda, Vlastík a já se věnujeme servisu a Klára s Katkou odpočívají. Erda si zrušil "pana Lorence" - to jest cinkající deklík na zadním brzdovém bubnu.
Vlastík piluje hlavy, neboť jejich snížením se stalo to, že píst do nich nahoře ve vyšších otáčkách klepal. Já si kontroluji přední nápravu, jednu paknu jsem připiloval, aby se nedřela. Každý svůj stroj samozřejmě hned projíždí. Erda s Pepou jdou odpoledne také směr jezera a my s Klárou, Vlastíkem a Katkou jsme si udělali malou procházku nad Le Casset k takou chaloupce, co tam tak osaměle stojí.
Večer jsme se ve zdraví sešli na našem ostrůvku mezi potůčkem a řekou Guisane. Večer se samozřejmě diskutuje o naší bláznivé cestě ale také je řeč o vojně, válce, civilní službě. Likviduje se červené víno, svařák nemůže v chladné noci zklamat. Účastníci večerní seance postupně odpadají a jde se zase spát.
ujeto 5 km
den jedenáctý - PONDĚLÍ 19.8., stav tachometru 12 955 km
Naplánovaná desátá hodina odjezdová se nepatrně posunula, protože jsme se radili nad mapou. Dostal jsem z domu informace získané na švýcarském zastupitelství ohledně překročení hranic. Bylo by nerozumné to zkoušet, protože šance na projetí by byla velmi malá. Proto jsme se rozhodli objet Švýcarsko horem přes Německo a Francii opustit u města Mulhouse. Hned na začátku dnešní cesty ještě projíždíme plánovanými sedly Col du Lautaret (2058 m.n.m., 10%) a Col du Galibier (2647 m.n.m., stoupání 15%). Dole pod posledně jmenovaným cítím z FANOUŠE benzín. Zjistil jsem, že víčko od plováku je povolené a benzín vytéká vrchem ven. Tak jsem to dotáhl a jedeme dál. Cesta je pěkně široká. Samotný vršek Galibieru jsme si ale museli odepřít, neboť tam pracovali cestáři a my jsme projeli tunelem. Pak už se zase jen klesalo.
Můj precizní navigační systém GPS Klára, neustále pracuje na nové trase tak, aby byla záživná a nevedla po příliš rušných komunikacích. Zatím si pořádně užíváme točení volantem, protože projíždíme klikatý Col du Télégraphe (1570 m.n.m.). Za ním, ve městě St. Michel musíme kus po velké rovné silnici. Je opravdové vedro, i ve stínu může být přes třicet stupňů. Vlastík lehce přidřel píst. Na tomto rovném a rychlém úseku došlo ke kuriózní závadě: na Vlastu s Katkou vypadlo za jízdy v plné rychlosti čelní sklo, jenž ve "skvělém" neoriginálním těsnění drželo jen silou vůle. Vše opravila Pepova páska "daktejp" a jelo se dál. Pak z toho vedra chytil Petr samozápal. Náš další cíl je olympijské město Albertville. "GPS" nás vede na malou klikatou cestu, kde si užíváme stoupání i serpentýn. Stále stoupáme, až zastavujeme ve vesničce Bonvillard u zastřešené kašny se stínem. Petr dojel poslední, nějak mu to chcípá na volnoběh. Že by falešný vzduch? Kontroluje karburátor i gufero pod rotorem a nic. Nakonec jsme se spokojili s vysvětlením, že se to nějak uhnalo teplem, protože po chvíli ladění bohatosti směsi se motor umoudřil a začal normálně vrčet.
Po dalších několika kilometrech jsme dorazili do Albertville. Zastavujeme v supermarketu na bagety, zmrzlinu a na benzín.Nabíráme směr Annecy, před kterým se v Lac d´Annecy koupeme. Už se blíží devatenáctá hodina, projíždíme bez potíží městem, za kterým jsme nejprve našli dost kvalitní kopačák a pak místo pro večeři. Je to taková příjemná travnatá loučka. Postupujeme dál směrem na zapovězenou Ženevu, z hlavní cesty uhýbáme na malou, projíždíme vesnice Charly, Vers a Valleiry a pak chvíli dál po červené směr Gex. Opět uhýbáme na žlutou, je čas hledat spaní. U městečka Avouzon jsme objevili lesík, do kterého se náš malý tábor dal postavit. Před spaním ještě připíjíme na Erdův hadrák, neboť dnes má svátek Ludvík.
ujeto 261 km
den dvanáctý - ÚTERÝ 20.8., stav tachometru 13 216 km
Vstali jsme tak, abychom v 8:00 vyrazili.To se podařilo a my hned po ránu projíždíme město Gex, nad kterým na parkovišti snídáme. Máme to i s výhledem na Ženevské jezero. Ve velkém vedru projíždíme další sedýlko - Col de la Faucile (1323 m.n.m.) Dále projíždíme městem Morez, za nímž odbočujeme doprava na žlutou a nabíráme tak směr Pontarlier. Míjíme jezero Lac de St.Point a jedeme vpřed kolem řeky Doubs do městečka Montbenoit, kde si prohlížíme tamní opatství, navštěvujeme útulné veřejné toalety a ochutnáváme chutné špendlíky (samozřejmě ovoce).
Další cesta nás vede do Maiche. Na nebi se honí mohutné mraky, jako by na nás Švýcaři posílali bouřku. Na pěkném odpočívadle vaříme pozdní oběd.
Postupem času se přes St. Hippolyte dostáváme do městečka Pont de Roide. Shodli jsme se, že na nás jde nějaké spaní, či co. Je tu obchůdek se sladkým pečivem, někteří labužníci jako Erda nebo Klára si dávají, na co mají chuť. Musíme ale dál po ose Mathay - Audincourt - Exincourt - Dampierre les Bois Delle. Přijíždíme do oblasti, které jsme dali název "malé Finsko", neboť tu je velké množství rybníků a jezírek. Po malých silnicích jsme se nakonec přes Vellescot, Magny, Manspach, Eglingen a Illfurth dostáváme do Muhlhouse. Zde jak známo probíhá velká motoristická výstava, kde svůj velorex vystavuje Robert Němec. Na návštěvu této atrakce ale chybí čas a nejspíš i prostředky. O kousek dál - v Rixheimu - naposled nakupujeme ve Francii. Nákup probíhá na dvakrát, protože v prvním obchodě byly prý špatné bagety (nevím, já jsem hlídal venku hadráky). Při přesunu na druhé parkoviště, jsme ztratili Erdu, Luďka a Jindru. Po chvíli jsme je zachytili vysílačkou a navedli k nám. Je až s podivem, že nikdo nic neopravuje. Stroje fungují na jedničku. Přes Ottmarsheim v Chalampe překračujeme hranice. Na hranici je pusto a prázdno. Já jsem ale pro jistotu jel až čtvrtý, co kdyby náhodou tam nějaký ten zvědavý celník byl.
Přes Neuenburg a Müllheim najíždíme na žlutou na Badenweiter. Jedeme do kopce, Luděk jako první přepíná na rezervu. Benzinka ale bude až zítra, musí to vystačit. Jedeme úzkou cestou, je to prudce do kopce, nechybí serpentýny. Je to stejně "výživné" jako leckteré sedlo. Na vršku za vesnicí Schweighof jsme založili místo spaní. Přes den se tu těží dřevo, lesníci tu mají hezké zastřešené ohniště, které samozřejmě využíváme. Vlastík opéká malé párky, které si již dříve koupil. S benzínem to bude zítra akutní, pojedeme na úsporný režim, než najdeme benzinku. Po diskusi u ohýnku jsme uklidili nepoužité dřevo zpět do lesa a šli spát. Dnes jsme mimo jiné vytvořili expediční rekord v počtu kilometrů ujetých za den.
ujeto 346 km
den třináctý - STŘEDA 21.8., stav tachometru 13 855 km
Od časného rána nám kolem stanů začaly jezdit nákladní auta se dřevem, a tak jsme s probuzením neměli problémy. Balíme stany a jedeme. Velká část teď bude z kopce, a proto já s Luďkem nepoužíváme motor a necháváme to jet. Startuji jen tam, kde už to samo nejede. Benzinové čerpadlo se objevuje záhy ve vesničce Schönau. Nabíráme vodu a čistíme si postupně zuby u jediného umývadla.
Dále postupujeme Schwarzwaldem vpřed přes vesnice Todtmoos a lázně St.Blasen k jezeru Schluchsee. Odtud stále po malých silnicích pokračujeme na Blumberg. Za vesnicí Wutach nám cestování zpestřilo patnáctiprocentní stoupání. Skutečně se z ničeho nic před námi vztyčila střecha, na kterou jsme najeli bez mezer těsně za sebou. Řadící páky se hýbaly, stroje dýmaly, otáčky stoupaly. Nakonec nezbylo (jako obvykle) nic jiného, než to vysupět na jedničku do konce. Luděk měl pocit, že kdyby to stoupalo ještě víc, tak by už nemohl jet dál. Ale zvládli to všichni.
V Blumbergu byly k vidění staré lokomotivy. Po větší cestě, přes Engen a Stockach jsme do jeli do Ludwigshafenu a tím pádem na kraj Bodamského jezera, kolem kterého pojedeme ještě několik dalších kilometrů. Začínáme mít hlad a chuť na koupání by byla rovněž. Příhodné místo pro oba účely najednou se našlo v Uhldingenu. A tady došlo k zajímavé situaci. Vše začalo normálně - dal jsem do vody chladit dvě plechovky piva. Jenže, když jsme uvařili a já šel pro ně, byly pryč. Denisa mi řekla, že viděla dvě děti, jak je hází do vody. Opravdu tam na dece seděla celá rodina, děti byly ještě mokré. Sestavil jsem německy větu, proč házely cizí piva do vody a co teď. Všeho se ujal otec: nahnal do vody děti, pak i manželku a nakonec tam šel sám. A opravdu se jedno našlo, ale druhé ne. Nakonec jsem obdržel tři eura jako satisfakci. Uvážíme-li, že jsem platil 0,49 euro za plechovku, tak jsem docela vydělal. Ještě v okamžiku kdy jsme odjížděli, otec stále neúnavně hledal. Na další cestě směrem na Lindau musíme chvíli popojíždět zácpou. Pepa dokonce svého TONÍKA tlačí bez motoru. Občas se utvořila nějaká ta diskutující dvojice hadroletů.
Další pauza se konala u Aralu v Lindau. Objevil se tu motocyklista s endurem BMW, kterému upadla poznávací značka. Vlastíkovy dva šrouby a matky M6 spolu s Petrovou desítkou klíčem motocyklistu velmi potěšil. Poté co jsme mu značku připevnili, jsem využil situaci a požádal pána, jestli by mi motorku nepůjčil na svezení po benzince. A půjčil. Svezení to bylo velmi příjemné. Navíc jsem tu nakoupil za obdržené tři eura piv hned šest.
Opět jsem překročil hranice bez dokladů - jsme v Bregenzu, jsme v Rakousku. Dále v Dornbirnu jsme po chvíli našli správný směr na Bödele. Osmá dávno odbyla, začíná se šeřit. Stoupáme malou cestou na Schwarzenberg. Směle si můžeme udělat zářez za další projetý "výživný krpál". GPS-KN1975 vymyslela spaní pod lanovkou v Bezau, ke kterému zbývá pár kilometrů. Najíždíme na větší, červeně značenou komunikaci a mažeme si to noční tmou vpřed. Kde se vzali, tu se vzali, objevili se dva příslušníci a hned nás stavěli. Jel jsem první. Ten starší přišel ke mě a dlouze se na velorex zadíval. Zjevně nemohl přijít na to, co zastavil. Ale doklady chtěl, bohužel. Vystoupil jsem z hadráka a začal vysvětlovat, co se mi přihodilo a na konec jsem ukázal francouzský protokol. Policista beze slova kývnul, jako že je vše v pořádku. Mezi tím ten mladý ostatní vzadu důkladně prověřil. Po chvíli milé konverzace pokračujeme v cestě. Do Bezau jsme trefili a parkoviště u lanovky bylo na spaní také příhodné. Měli tu dokonce potůček, a tak jsme si k večerní konverzaci dali chladit pivo.
čtvrtek:
ujeto 293 km
den čtrnáctý - ČTVRTEK 22.8., stav tachometru 14 118 km
Když jsme se ráno začali probouzet k životu, byla ještě mlha, do které svítilo sluníčko. Před půl devátou odjíždíme. Chvilku stojíme u potravin, někteří si potřebovali dokoupit jídlo. Pak jsme pokračovali dál, do Hirschau. Mají tu příhodný prostor pro snídani a sušení stanů. Také probíhá další servisně - údržbový blok. Napínají a mažou se řetězy, kontroluje se kde co, Erda přezouvá zadní ojetou gumu.
Po jedenácté hodině vyrážíme vzhůru na Hochtannbergpass do výšky 1675 m.n.m. (stoupání 14%). Vypadá to, že velorexy si přivykly alpským podmínkám natolik, že i toto sedlo v pořádku vyjely bez nemístného stávkování.
Projíždíme krásným kopcovitým Tyrolskem, nikde ale nikdo nejódluje. Dalším větším městem, které nás čeká je Imst. K tomu je ovšem třeba přehoupnout se přes Hahntenjoch, nadmořská výška 1884 metrů (12% nahoru). Tato malá silnice se v zimě objíždí, nikdo se s ní neudržuje. Teď v létě to je velmi hezká projížďka. Velorexy stoupají vzhůru, stoupání je dlouhé a poctivé. Fotíme údolí i kopce. Během klesání zastavujeme na příjemném zatravněném prostůrku, kde vaříme. Pepa vyměnil prstenec chlazení i s ložiskem, aby odstranil jisté nemístné zvuky.
S plnými žaludky sjíždíme do Imstu, kde doplňujeme nádrže. Dále jedeme po červené na poslední tentokrát docela mini sedlo - Fernpass (1209 m.n.m.,8 %). V hustém provozu mezi velkými nákladními auty jej projíždíme a přes tříkilometrový tunel Lermoos si to pelášíme na Reutte. Odtud GPS vymyslela cestu kolem jezera Plansee zpět do Německa. Jenže teď přišla čára přes rozpočet: za Plansee byla cesta zavřená. Je to tu pěkné, fotíme. Musíme zpět a po "velké červené" jet až do Garmisch-Partenkirchen. Jedeme rychlou rovnou cestou podél řeky Loisach. Na jednom z parkovišť děláme pausu, jdeme se podívat i na řeku. Když už se nastartovalo a vyjíždělo, Vlastík zjistil, že nedobíjí. Všechno zpátky, hledá se závada, proměřuje se vedení a agregáty. Na vše si svítíme baterkou, je už tma. Verdikt zní jasně: relé.
Po chvíli je vyměněno a můžeme doopravdy vyjet. Nočním Ga-Pa projíždíme jen krátce, hned odbočujeme doprava na malými cestami na Mittenwald. Už pracujeme na hledání vhodného spaní. Po několika pokusech se vpravo od silnice našlo příjemné místo na kraji lesa. Stavíme stany a odcházíme do hajan.
ujeto 263 km
den patnáctý - PÁTEK 23.8., stav tachometru: 14 436 km
Ráno je zalité sluncem. V klidu snídáme. Kolem jde milý pán se dvěma nádhernými psi. Povídáme si o naší cestě, ale i o jeho čtyřnohých přátelích. Poté co mi tito pejskové s láskou snědli paštiku, jejich majitel donesl na oplátku velkou a dobrou čokoládu.
Nakládáme, odrážíme. Cesta vede kolem docela hezkého Walchensee. Ještě u vody - v Urfeldu - stavíme, někteří se koupou. Opouštíme německé kopce, teď se pojede většinou po rovinách, až na Šumavu. Míjíme Kochelsee a míříme do Bad Tolz. Německou rovinou jedeme dál na Miesbach a Rosenheim. U jednoho z benzínových čerpadel se Pepa domluvil s mechanikem v servisu, že mu zkrátí flexkou řetěz. Tak se stalo, místní mechanik nakonec donesl Pepovi vodu a ručník a na další cestu mu věnoval balení německé solviny.
Odtud pokračujeme dále na Wasserburg, směrem na Vilsbiburg. Odbočujeme a kličkujeme po malých cestách, projíždíme obcí Frontenhausen, když už je nějakou dobu tma. Najeli jsme dnes hodně, už se nikomu nechce dál, i když jisté spaní by bylo asi o čtyřicet kilometrů dál - v Plattlingu. Našli jsme místo, za stromy v poli, kde jsme se utábořili. Po chvíli diskuse jdeme snad naposled usínat v zahraničí.
ujeto 318 km
den šestnáctý - SOBOTA 24.8., stav tachometru 14 598 km
Odjezd jsme stanovili na půl devátou. Když tak balíme, objevil se farmář, majitel a zemědělec v jedné osobě. Přísně se vyptával, co tu děláme. Vysvětloval jsem mu, jak cestujeme, jakým způsobem nocujeme a jak jsme našli toto místo. Vše pochopil a nechal nás našemu osudu. Vyrazili jsme směr Plattling. Toto město je vodácky známé, neboť se sem jezdí jen kvůli jednomu serfovacímu válci přes celou šíři řeky. I my jsme tu potkali několik aut z Čech a Moravy. Pozorovali jsme, jak si bezstarostně rodeují. Luděk nám popsal, jak by to jel on na gumáku. Pepa se dohodl a vypůjčil si na chvíli loď. Petr trochu záviděl, ale singl tu bohužel žádný nebyl. Na oplátku za půjčku Pepa svezl vodáka velorexem.
Po poledni jsme se vydali dál. Dobyli jsme Deggendorf, ze kterého to je na hranice necelých 60 kilometrů. Jedeme směr Regen, musíme ještě vystoupat úsek, který je značen 8 - 14%. V jednom takovém místě jsem velmi zpomalil, neboť jsem přepínal na rezervu. V Regenu jsem pro jistotu dobral ještě trochu benzínu na dojetí k českému čerpadlu. GPS z Regenu naplánovala ještě patnáctikilometrovou zajížďku po německé Šumavě, ale většina expedice spěchala domů na jídlo a muzeum v Kašperských Horách, a tak jsme to "prali po červené" až na hranice. V Bayerische Eisenstein jsem zastavil na parkovišti a čekal na ostatní. Přijel Vlastík, který mi řekl, že má Petr něco se řetězem a že stojí. Později jsem se dozvěděl, že prý mi to říkali do mojí "skvělé" vysílačky, jenže to jsem neslyšel. Po půlhodině všichni dojeli, Petrovi se řetěz rozpojil, protože vypadla spojka.
Seřadili jsme se na průjezd hranicí. Byl jsem s papírem ve francouzštině v ruce připraven skoro na vše. Jedu v koloně předposlední, Erda uzavírá. Německý celník je asi 20 metrů před českým. Naše kolona je oběma zeměmi odmávnuta bez jakékoli kontroly. Jen posledního Erdu si přibrzdili a ptali se, odkud jedeme. V tu chvíli se ale Petr domníval, že jsme z toho venku a do vysílačky řekl: "Tak co Tome, ty hranice jsme projeli v klidu, ne?" To ten celník musel slyšet. Bereme benzín za koruny. Za hranicemi se spustil déšť.
Jedeme dál k Otavě. Dole pod kempem jsme se rozdělili: první skupina strojů (Petr, Luděk, Vlastík a Erda) jela navštívit muzeum do Kašperských Hor a zbytek dojel na Čeňkovu pilu, odkud vyrazil na malou tůru podél Vydry a přes Srní zpět. Večer jsme se všichni sešli v rejnštejnském kempu hospodě. Rozebíralo se a hodnotilo, vzpomínalo se na Stelvio, na Monaco, na hory a lesy a tak podobně. Usínáme po dvou týdnech zase Čechách, se zurčící Otavou opodál a jsme rádi, že to ty naše prskolety dokázaly.
ujeto 162 km
den sedmnáctý - NEDĚLE 25.8., stav tachometru 14 829 km
Také poslední expediční ráno je slunečné. Skupina ve složení Vlastík s Kačkou, Luděk s Ninou, Erda a Pepa startují hned ráno po osmé. Pepa jede na Prahu přes Záhořany, kde se stavuje rodičů na chatě. Erda vyráží opět navštívit příbuzenstvo v Táboře. Tam se také odděluje Vlastík (jede domů do Jižné) a Luděk, který postupuje směr Humpolec. Ale ještě když jeli všichni tři spolu, úplnou náhodou potkali výpravu šesti strojů z velorexčundru v čele s Ivošem Fajmanem. Námět na malou debatu mezi oběma skupinami začal takto: "Odkud jedete?" "Z Havlíčkova Brodu a vy?" "Z Monaca." Čundristé dnes jeli na návštěvu k Rekům do Písku.
Zbytek expedice spí o poznání déle. Jindra, Petr, Vlaďka a Denisa vyrazili na hrad do Kašperských Hor. Tábor jsme poslední opustili my s Klárou. Vrátili jsme se do Železné Rudy a vyrazili na příjemnou procházku k Čertovu Jezeru. Když jsme opouštěli Rudu, volá Vlastík, že se mu 6 km od domova úplně ulomilo oko zadní kyvné vidlice, kolo si sedlo do blatníku a zcela neovladatelný stroj po chvíli zastavil v protisměru. Bylo štěstí, že se to stalo ve 40 km/h a že nikde nic nejelo. Stát se to jinde a za jiných okolností...teď už se tomu Vlastík s Kačkou jen smáli. Luděk, když se to dozvěděl a věděl, že má oko taky puklé, jel domů skoro krokem, ale u Humpolce přidřel píst. Všichni ostatní jsme dojeli bez problémů. Náš FANOUŠ dobyl Prahu pozdě večer, neboť ze Šumavy jsme vyjížděli až kolem páté. Cestou jsme objížděli vodou zničený most ve Lnářích. Před Chuchlí jsme byli odkloněni na Zbraslavský most. Cítili jsme bahno a viděli stopy po běsnícím živlu. Jakmile jsme se dostali na správnou stranu Vltavy, bez problémů jsme dojeli do Vršovic a potom na Žižkov.
ujeto 231 km
A tak se skončila ve velorexích dějinách nejpočetnější expedice po evropských horách, cestách a necestách. Všichni přežili ve zdraví a stroje dokázaly, že jsou schopny výkonů, o kterých by se žádnému skutečnému invalidovi z dob minulých ani nesnilo. Je ale pravdou, že tříkolky velorex za 17 dnů tak náročného výletu prošly opotřebením jako po létech provozu u nás. My teď můžeme za dlouhých zimních večerů přemýšlet, kam se vydáme příště.
Přehled zdolaných horských průsmyků:
1) Brennerpass, 1374 m.n.m. (12%)
2) Passo di Giovo, 2094 m.n.m. (12%)
3) Passo dello Stelvio, 2757 m.n.m. (12%)
4) Colle di Tenda, 1321 m.n.m. (9%)
5) Col de Brouis, 879 m.n.m. (stoupání neuvedeno)
6) Col de la Bonette, 2802 m.n.m. (uváděných 17% je ale nějaký nesmysl)
7) Col de Vars, 2111 m.n.m. (12%)
8) Col d´Izoard, 2360 m.n.m. (12%)
9) Col du Lautaret, 2058 m.n.m. (10%)
10) Col du Galibier, 2647 m.n.m. (15%)
11) Col du Télégraphe,1570 m.n.m (stoupání neuvedeno)
12) Col de la Faucile, 1323 m.n.m. (stoupání neuvedeno)
13) Hochtannbergpass, 1675 m.n.m. (14%)
14) Hahntenjoch, 1884 m.n.m. (12%)
15) Fernpass, 1209 m.n.m. (8%)
Závady, které jsme opravovali:
VLASTÍKŮV 16/350:
1) zablokovaná hřídel řazení v automatu
2) píst narážející do hlavy válců
3) vypadené čelní sklo
4) výměna relé
5) zcela ulomené oko zadní kyvky
PEPŮV TONÍK
1) prasklý brzdový buben zadního kola
2) ulomená lopatka na vrtuli ventilátoru
3) prasklé lanko plynu
4) výměna ložiska ventilátoru
ERYKSONŮV LUDVÍK:
1) zadřený motor (stěrače)
2) Lorencův syndrom
3) vypadený napouštěcí šroub (olej)
PETRŮV ŽLUŤAS:
1) výměna kondenzátoru
2) uklepané kabely (dynamostartér a křížák)
3) rozpojený řetěz - ztráta spojky
LUĎKŮV 16/350
1) výměna kondenzátoru
2) prasklé spojkové lanko
3) přidřený píst
TOMÁŠŮV FANOUŠ
1) prasklý brzdový buben zadního kola
2) zavzdušněná spojka
JINDRŮV 16/350
1) výměna kladívek a relé
Trocha statistiky na závěr:
- FANOUŠ celkem ujel 3750 km
- FANOUŠ průměrně spolykal 6,22 l benzínu na 100 km (nejhorší výkon),
nejlepší Vlastíkův stroj - 4,58 l
- denní průměr ujetých kilometrů činil 220,59 km
- průměrná evropská cena benzínu byla 30,60 Kč
- do FANOUŠE se 18x tankovala plná nádrž
Další deníky, psané členy expedice:
Ty, jenž to zajímá, mohou nahlédnout na informace z expedice z dalších dvou pohledů a úhlů.
Tomáš Jaroň, září 2002