Akce podle roků 1998 | 1999 | 2000 | 2001 | 2002 | 2003 | 2004 | 2005 | 2006 | 2007 | 2008 | 2009 | 2010 | 2011 | 2012 |
BOSKOVICE 5. -
7.5. 2006
KRUŠNOHORSKÉ VRŠKY 26. -
28.5. 2006
VÝJEZD
DO MLÝNA 9.- 11.6. 2006
LIPNICE
28. - 30.7. 2006
ALPY DVĚSTĚPADESÁTKOU 18. - 26.8. 2006
BLANSKO
27.8. 2006
BUKOVANY
22. - 24.9. 2006
ORLÍK
4. - 5.11. 2006
DOLNÍ
VĚSTONICE 16. - 17.12. 2006
Tak to vypadá, že nás konečně opustila dlouhá a tuhá zima a začíná teplé období roku. Jak ten čas letí! Již po desáté se vydávají velorexáři druhý květnový víkend do Boskovic na sraz. Za náš tým se letos účastním já s Klárou Anglánem, Erda s Ludvíkem, Ivan s OS-KARem a Lenka s Otíkem. Z Prahy s námi ještě jedou kolegové Vašek (kterému jsem půjčil Fanouše) a bukovanský rohlíkožrout Jirka Dušek s dcerou č.2 - Terezou v jejich pěkně udělané třistapadesátce. Pepa s Věrkou vyměkli - prý se porod blíží. Marně jsem argumentoval, že je to v pohodě, že se nemůže nic stát, když jsem se v boskovické porodnici narodil i já. No a Petr s Apačem se skoro již tradičně vydali někam úplně jinam. Po devatenácté hodině se nám daří vyrážet z Kyjí.
Můj Anglán začal za Úvalami lehce pocukávat a výkon není stoprocentní. Odhaduji to na kladívko či kondenzátor, nicméně jsem příliš líný na to, abych s tím něco dělal dokud to jede. Cesta probíhá hladce a plynule, všichni si pochvalujeme, jak naši cestu urychlují obchvaty Čáslavi, Golčova Jeníkova a Havlíčkova Brodu. Jako vždy si užíváme atraktivní pasáže druhé poloviny cesty. Tradiční až kultovní coca-colová pausa musí proběhnout na JETce v Bystřici nad Pernštejnem.
Tady jsem si dotáhnul povolenou matku na doutníku a přicpal trochu azbestového provázku. Prostřednictvím sms se dovídáme, že Kotačkům nedaleko Boskovic kleknul Otík a Luděk pro ně vyrazil zapůjčeným autem z Boskovic. Naše skupina pofrčí přímo do Lysic, registraci necháme na ráno. Jako obvykle dojíždíme před půlnocí. President VTPL a můj strýc v jedné osobě nás s úsměvem vítá a nalévá slivovičku. Ještě nějakou chvíli diskutujeme u lahváčů a jdeme do hajan.
Zdá se, že sobota bude patřičně slunečná. Ivan vyrazil napřed do Boskovic, aby prozkoumal, co se Otíkovi přihodilo. Zjistil, že se vysypalo ložisko na klice. To je nehorázná smůla. A tak kolega Hlučan sedl do svého jednoválce a vystartoval domů pro odtah. Lenka si přisedla k Luďkovi. Trasa je volná, je třeba navštívit devět stanovišť a splnit tam úkol. Desátý úkol je znalostní. Netradičně pořadatelé pojali hodnocení úkolů, přesněji řečeno možnost ovlivnit výsledek nefalšovanou korupcí. Patřičně to předem oznámili, bylo třeba vozit úplatky v podobě lahvových piv.
Naše sestava začíná stanovištěm číslo 5 v Petrovicích disciplínou Skořápky. Docela zdecimovaný ale veselý pořadatel přemisťuje kuličku mezi jednotlivými šlehačkovými víčky a my hádáme, kde je. Dle lokace stanovišť jsme si rozvrhli, v jakém pořadí budeme jezdit. Nyní následuje přesun do Černé Hory k pivovaru, kde probíhá soutěž Vrchní prchni. Jde o to, do tří různých skleniček nalít tři co nejpřesnější panáky. Nejlepší je ten, kdo má v odměrném válci nejblíže k hodnotě 1,05dl. Dokonce na nás přišla kouknout i babička a donesla pár koláčků na chuť. Další trasa vede přes Doubravici do Lhoty Rapotiny, kde na nás čeká disciplína Ptačí chřipka, která spočívá v tom, že se na čas konzumují tři vejce a zapíjejí se sedmi panáky matonky. Vejce jsou na výběr buď syrová anebo natvrdo. Volím chutnější ale pomalejší verzi uvařených slepičích produktů, soutěživí fajnšmekři jako Erda jdou do vajec neupravených. Časy nemáme vůbec špatné, jen Vašek opravdu bojuje, jelikož vajíčka normálně nemusí. Následným rychlým přesunem se dostáváme na letiště za Letovice, kde probíhá disciplína Všeználek. Rukou hledáme v pytlíku drobné součástky a říkáme, co to je. Erda se hned na začátku pokusil uplatit Brťku pivem, aby jeho minuta měla 120 sekund, ale narazil na nepochopení. V tomto úkolu rozhodovala dokonalá znalost částí hadráka v kombinaci s pohotovou vyjadřovací schopností a musím skromně prohlásit, že jsem byl jednoznačně nejlepší.
Je čas oběda, jako loni stavíme na kraji Letovic u Shellky. S plnějšími žaludky se posouváme do Vranové na disciplínu Ski cross - jakýsi podivný slalom s lyžemi. Uplatit Klokana, abych měl lepší čas nebyl žádný problém. Poté, v Šebetově na koupališti zvládáme hned dvě na sebe navazující disciplíny. Inseminace klokana = spolujezdec hází pytlík s vodou přes fotbalovou bránu a řidič jej chytá do kbelíku cukem připevněným na břichu. Vzhledem již k značně bahnitému terénu je disciplína Plaváček doslova očistná. Hodnotí se pobyt ve vodě a bodů je nejvíce, když se vydrží chvíli pod vodou celým tělem. Šli jsme do toho všichni kromě Vaška. Odpoledne se nachyluje, musíme pospíchat do cíle přes Kořenec na předposlední úkol - Golf. Tady stojí za zmínku jedna veselá historka : Hledáme to hřiště, ten klasický green. Vidíme ceduli GOLF a šipku doprava. Zahnuli jsme tedy do vyasfaltovaného dvora, zaparkovali a před námi byly vidět jakési travnaté terasy. Mysleli jsme, že jsme dobře, ale v tom se objevil milý pan domácí a jadrným dialektem nás se slovy: "To je o kósek véš" vyprovodil ze svého pozemku... Hřiště jsme nakonec našli, měl to tu na starosti Rostík s Terezkou, alias Malou Sajdou. Ukol zněl jasně, dostat míček přes tři jamky na co nejméně úderů. S Klárou jsem docílil deseti úderů, nicméně dva lahváčky vylepšily náš pokus na šest. Bude šest, svižně valíme do Boskovic. Maličko poprchá. Disciplína poslední se jmenuje Stevie Wonder - slalom na parkovišti se zavázanýma očima, jen navigace spolujezdce. Úspěšně jsme absolvovali i tuto poslední disciplínu a odevzdali materiály pořadatelům. Naše řady také doplnily dvě rodiny v obyčejných autech - Jindra, Vlaďka a Ríša a Bohouš, Zuzka a Romanka.
Mezitím také dorazil zpátky Ivan a přivezl si odtah pro Ludvíka. Jeho OS-KARa je třeba pochválit, že spolehlivě zdolal nečekanou cestu do Hluku. Následuje přesun do Lysic. Stroje parkujeme na dvoře, nikdo nic neopravuje, je to úžasné. Ve sklepě na nás čeká vychlazený jedenástistupňový Páter v sudu, je čas narazit. Roztopili jsme gril, začínáme likvidovat přivezené specialitky. Sedí se na terase a klábosí a popíjí. Jako obvykle panuje všeobecná pohoda, někdy po půlnoci jdeme chrupčit.
Nedělní ráno se opět jeví slunečně. Jak to ti boskovičtí pořadatelé jenom dělají! Před půl desátou naše kolona odlétá na finále. Na parkovišti už je plno, veškerý velorexářský lid je v pohotovosti. Lidé mávají koloně, fotí a mnohdy se podivují nad, tím co vidí. Nechybí podium a kvalitní ozvučení - to je paráda. Libuna zahajuje závěrečný ceremoniál tím, že dává slovo legendárnímu konstruktérovi našich tříkolek panu Mojmíru Stránskému. Jeho řeč se začíná s přibývajícími minutami rozvíjet, košatit a postihovat široké spektrum témat. Libuna je nucen citlivě zakončit tento upřímný projev, aby se mohlo začít s vyhlašováním výsledků. Ani nás nepřekvapilo, že se deset "nejlepších" losovalo. Z naší sestavy byl vyvolený jeden - Vašek. Poprvé na srazu a hned takový úspěch.
Po zakončení a rozloučení se vracíme do Lysic. Hlučané odjeli v poklidu domů se svoji soupravou, Ivan se jistě těší na rozborku motoru. Balíme, uklízíme, nakládáme velorexy. Loučíme se s panem domácím a jedeme poobědvat ke Korcovi do Černé Hory. Zastavujeme samozřejmě u babičky na koláčky a kávičku, Jiřík musí měnit rybinu - tu svoji totiž uklepal. Náhodou se v černohorských zásobách jedna našla. Toto nedělní odpoledne je opravdu pohodové. Válíme se na trávě, babička si hraje s dětmi, my zvolna likvidujeme zásoby koláčků. Luděk, Erda, Vašek a Jirka vyrážejí směr Praha, dali ještě náskok Jiříkovi s jednoválcem. Posádka Anglána ještě chvíli zůstává. Rodinky se rozhodly pro výlet do Pacova, až do Havlíčkova Brodu tedy pojedeme společně. Jindra trochu bojuje se svoji starou...samozřejmě octavií, jelikož se hřeje. Ještě naposled jsme propláchli chladič a vyrážíme.
Anglán udává tempo a oba osobáky se šinou za ním. Počasí zatím vypadá dobře, jedu živě vpřed. Před Bystřicí dojíždíme Jirku Ježka s Erdou, ktëří mění duši u dvaapůly. Zbytek týmu čeká na kopci na benzince. Tak se naše cesta zase spojila a a pokračujeme společně dále ku Praze. Sem tam už prší. Musím konstatovat, že jsme nasadili opravdu vysoké tempo a přímo letíme vpřed. Takhle rychle jsem asi do Žďáru ještě nikdy nedorazil. Stroje šlapou jako hodinky, Havlíčkův Brod se nezadržitelně blíží. Zde nás opouštějí plecháči a Luděk s Jiříkem. A už jsme zase čtyři jako na začátku.
Další cesta domů je hladká, nebe se pozvolna stmívá. Před Kolínem ještě tankujeme, nasazují se střechy, protože je čím dál tím chladněji. Po deváté večerní se v Kyjích loučíme s pocitem prožitého vydařeného víkendu. Stroje zaslouží obrovskou pochvalu stejně jako kolegové z Boskovic, kteří pro nás toto desáté setkání skvěle připravili. Takže...na shledanou na Vršcích!
Navštivte VEDROVU BOSKOVICKOU FOTOGALERII
(c) Tomáš Jaroň, červen 2006
KRUŠNOHORSKÉ
VRŠKY 26. - 28.5. 2006
Již od začátku týdne bedlivě sledujeme předpověď počasí.Situace nevypadá nijak příznivě. Teplota klesá, srážek přibývá. Z Prahy vyrážíme s Klárou ve Fanoušovi, Erda jede jak jinak než Ludvíkem a náš kolega Jirka Dušek s dcerou č.1 - Zorkou svojí třiapůlou. Je třeba neskutečně pochválit Ivana, který neváhal a na sraz vyjel již ve čtvrtek z Hluku! Nocoval u Luďka a pak společně pokračovali do Krušných Hor. Myslím, že bude nejvzdálenějším účastníkem. Také Pepa byl připraven vyjet, dokonce si připravil nová panelková kola, ale Věrka nedodržela termín porodu, a tak musel čekat zbůhdarma doma... Setkáváme se jako loni na Evropské u Shellky asi ve 20:00 a chvíli na to vyrážíme směr Deutschland. Původně jsem naplánoval krásnou cestu chmelařskou oblastí a podél Ohře, ale vzhledem k času a počasí volíme rychlou a přímou variantu po karlovarské furt pryč! Na silnici je minimální provoz, což nám docela vyhovuje.
Slovo "prší" nevystihuje dost dobře to, co se cestou děje. Lepší by bylo říci, že neskutečně chčije, ale i to je slabý výraz. Chvílemi se jedná o nefalšovanou průtrž mračen. Místy bojujeme s vyjetými kolejemi, naštěstí jejich rozchod je širší, než je rozteč velorexu. Občas se na nerovné silnici objevilo tolik vody, že se hadrák při vjetí do ní znatelně zbrzdil. Při pomyšlení, že bychom nyní museli něco opravovat, se nám rosil pot na čele. Kolem víčka nádrže a rohů okna už nám kape voda. Jednou jsme zažili opravdové tsunami - to když kamion v protisměru odstříkl vodu od kol tak, že vlna šla přes střechu hadraplánu dozadu za něj. Trochu to připomínalo film Perfekt Storm s Georgem Clooneym... Karlovy Vary se i přes to všechno rychle blíží. Asi patnáct kilometrů před nimi jsem nabral obrovskou kaluž tak, že Fanoušovi začal haprovat jeden válec. Hlásím to Erdovi a ten flegmaticky radí: "Jeď a nezastavuj, to se odpaří" a měl pravdu, po chvilce zas motor naskočil na oba válce. Z lázeňské metropole pokračujeme směr Ostrov a pak vzhůru do hor. Déšť trochu polevil. Chvíli po jedenácté hodině parkujeme na Blatenském Vrchu, kde už stojí asi čtyři desítky strojů. Je tu k naší dispozici otevřena skautská chata, ve které je pěkně sucho a teplo. Další sezení je také venku pod střechou a ve velkém vojenském hangáru. Naštěstí není tolik zima. V baru se točí gambrinus, kofola, ale i Černá Hora! Grilují se steaky a klobásy. Hraje se a zpívá až někdy do tří do rána. Stavět stan je nesmysl, našli jsme skvělé nocležiště přímo v přízemí Blatenské věže. Nefouká tu a hlavně jsme v suchu.
Ráno je poněkud větrné. V noci dokonce spadl zmiňovaný hangár. Chudák Brťka myslel, že do něj na noc uteče a vyhne se chrápání kolegy Bagra, ale nebylo mu to souzeno. Vítr ale také rozhání mraky, dokonce už tu a tam svítí sluníčko. Startujeme od 11:00. Okruh se jezdí oboustranně, abychom se více rozptýlili. Je třeba objet sedm stanovišť a plnit tam nejrůznější úkoly. Trasa měří asi 70 km a jako navigace nám slouží fotografie křižovatek. První disciplína na sebe nenechala dlouho čekat. Jako loni se jmenuje Vzpomínka na minulost. Staví nás pověstní vébáci a budeme dokazovat stav střízlivý tím, že poneseme na čas minci nominální hodnoty 20 Kč mezi půlkami rovně vpřed a ve správný moment ji pustíme do misky. Počasí zatím nezlobí, pokud se to nezhorší, můžeme hovořit o úspěchu.
Druhou disciplínou je Slalom velorexem, ovšem za pomoci spolujezdce se občas musí i couvat. Na stanovišti jsme se trochu zdrželi, Edovi který jezdí s námi spadl řetěz a měnil pravý napínák. Za drobného deště jedeme dál vstříc úkolu, který se jmenuje Chameleon. Řidič si vleze do gumáků, vaťáku a kukly, se spolujezdcem si sednou do hadráka a dodaný oděv musí na čas přemístit na toho druhého neoblečeného. Až jsem se divil, kolik je ve velorexu místa. Následuje průjezd největším sídlem na trase - městem Nejdkem. Zde nejprve tankujeme plné nádrže a následně velmi dobře obědváme. Sluníčko nám svítí, což jen vybízí k zakoupení dobré vanilkové zmrzliny. Disciplína následující je určena hlavně vodomilům. Jmenuje se Titanic a na duši s pádlem budeme objíždět vytyčený okruh. Styl je volný, podívaná stojí za to. Nakonec bych řekl, že ta voda ani není příliš ledová, jak se obecně avizovalo.
Další cesta tímto čarokrásným koutem republiky vede lesem. Na jedné z odboček do hvozdů vidíme, že jsme na dalším stanovišti, které se jmenuje Dračí . Na první pohled to vypadalo na jednoduchou nenáročnou disciplínu. Ale omyl! Máme za úkol správně uvázat pionýrský šátek. Do toho nejdu, Klára to zvládá výtečně.Nyní nás ale poslali dál do lesa, kde se bude konat druhá část úkolu. V lese se tady nachází jakési torzo budovy, sem tam podlaha, sem tam betonová zeď. Bude se tu horolezit s lanem! Jak jsem byl poučen, budeme se pohybovat na laně vzhůru a dolů v sedáku za pomoci speciálních kladek, budeme "žímárovat"! Poté jako bonbónek za odměnu následuje svezení na laně v sedáku. Do této clifhangerovsko-indianajonesí akčí atmosféry se nám ještě neplánovaně napletla skupina paintballistů, z nichž jeden dokonce zasáhl Luďka do boty zrovna ve chvíli, když visel na laně. Momentálně lehce prší, je třeba pokračovat dál. Za obcí Jelení se přímo koná disciplína Jelení. Zmuchlanými pletenými ponožkami se trefujeme do vyřezaných dřevěných parohů, pod nimiž je prostor pro hlavu druhého člena posádky. Někdo míří lépe, jiný hůře. Jirka dokonce mířil úmyslně pod parohy do obličeje vlastní dcery! Opouštíme stanoviště a pálíme to do finále. V takové lesní pasáži Luděk zjistil, že nechal u parohů foťák a vracel se rychle pro něj. My ostatní jsme se pustili do koulování.
Poslední disciplína na nás čeká v Horní Blatné a nese název Korýtko. Na dně dřevěného žlabu leží namydlený plech a po něm je třeba na přesnost správně silným strkem poslat vpřed píst z náklaďáku. Je to štěstí, ale i o odhadu. Na Blaťáku odevzdáváme propozice a rozbíhá se volná zábava. Připravujeme naše snímky do Fotosoutěže. Černá Hora teče proudem, grilují se kuřata. Jak se setmí promítne se na stěnu blatenské rozhledny záznam z loňska. Kolegové od tří kol debatují a vyměňují si mnohdy draze nabyté zkušenosti. Opět sedíme ve skautské chatě, opět se hraje a zpívá. Nejdeme spát dříve, dokud nezachrochtal černohorský sud. Zas to vypadá, že celou noc bude cedit. Odcházíme do věže spát.
Ráno vcelku neprší, ale docela hodně fouká. Do věže nás přišel vzbudit Jirka s tím, že kolona za patnáct minut vyráží. Bleskově balíme "ložnici" a nakládáme ji do Fanouše a Ludvíka. Loučíme se s Blatenským vrchem, kolona se dává zvolna do pohybu. Dvoutakní více než čtyřiceti článkový had neochvějně směřuje k napadení doposud klidné lázeňské kolonády v Karlových Varech. Za deště jedeme centrem až na místo, kde se budou vyhlašovat výsledky. Pršet přestává, nastupuje slunce.
Ceremoniál začíná: Erda zvítězil ve fotosoutěži svými fotografiemi z norské expedice. Na bednu šel na třetí místo Ivan a zlato vybojoval náš mistr Erda, který už mimo jiné dnes stačil dát rozhovor do rádia. Prostě týmový úspěch se dostavil i letos, pohár zůstává doma! Kamarádi se zvolna loučí, pojedeme domů. Jdeme ještě na malou procházku po kolonádě a pak pojedeme domů.
Z vodáckého hlediska je zajímavé, jak rozvodněná je řeka Teplá. Naplánovali jsme si trasu přes Žlutice, Manětín, Mladotice, Kralovice na Křivoklát a přes Unhošť do Prahy. Ve Žluticích docela slušně obědváme. Ve vesničce Chříč jsme se už napojili na známou trasu, kterou jistě pojedeme na selátko k Berounce za dva týdny. Jsme překvapeni, kolik vody má Berounka. Ty deště se docela projevily. Za Křivoklátem se loučí kolega Eda, veze si hadráka na chalupu.
Cesta do Prahy z Unhoště je rychá a přímočará. Odpojuje se Erda, já s Jirkou mažeme na Barrandovský most. Na Jižní Spojce se loučíme i my. Obrovský dík je třeba vyslovit technice. Za deště vydržela a spolehlivě nás dovezla až do cíle. Velký dík patří Bleskovi a celému karlovarskému týmu za dokonalou a precizní organizaci. Doufáme, že i za rok budeme znovu moci svést nelítosný boj o putovní pohár.
Omrkněte VEDROVU FOTOGALERII.
K prohlédnutí také LUĎKOVA
FOTOGALERIE.
(c) Tomáš Jaroň, červen 2006
VÝJEZD DO MLÝNA
9. - 11.6. 2006
Máme tu léto a s ním tradiční výjezd do mlýna na Berounku. Scénář jako obvykle, velorexy přijely tři - ŽLUŤAS (Petr s Denisou), ANGLÁN (Tomáš s Klárou) a LUDVÍK (Erda). Synovcovi si to doopravdy netroufli, jelikož těsně před termínem porodu by Toníkovy vibrace a podvozek mohly způsobit poměrně zajímavý zážitek pro všechny už během cesty tam. Pepa s Věrkou dojeli felicií, kdy v kufru nechyběla kompletní taška s Věrčinou výstrojí do porodnice...
V sobotu se pracovalo, pilo, jedlo, hodovalo a zpívalo a hrálo. Prostě paráda a pohoda jako vždy.
Obě cesty nás doprovázely Lenošky s roztomilým vozidlem Ebrieta (Š 100 anóbrž Hundrt) a je třeba říci, že hadráci rozhodně skupinu nebrzdili a spíše jsme obzvlášť v nerovných pasážích tratě na citlivě řídícé Žužu a její posádku museli s Erdou čekat. Ale dojeli jsme dobře a to je hlavní! Tak zase za rok...
(c) Tomáš Jaroň, srpen 2006
Prázdniny se lámou ve své půli a to je doba, kdy se již po sedmé koná sraz velorexů na hradě Lipnice, který pořádají naši kolegové z Velorex Teamu Orlík. Naše "skvadra azura" vyráží tentokráte už odpoledne ve složení Pepa s Toníkem, já s Valníkem a společně s námi Vašek opět se zapůjčeným Fanoušem a Jirka se svým strojem. Ve večerní vlně dojede Petr a Denisa se Žluťasem a Erda s Ludvíkem se kterým se sveze Kláruša. Ivan je na tom chudák tak špatně s časem a prací, že dojede jen na neděli autem a Jenda je někde v trapu jako vždy. Náš původní plán zněl, odjet v 15:00 z Kyjí. Sešli jsme se poněkud se skluzem, neb Prahou se prohnala průtrž mračen. Poprvé máme s sebou doprovodný vůz - Jirkovu manželku Zorku s poněkud starším psem. U Penny Marketu v Újezdě se přidává Pepa a jako obvykle pokračujeme na Kolín. Po dlouhé době opouštím dvouválcovou koncepci a jedu dvěstěpadesátkovým jednoválcem, to vše v rámci příprav na velkou srpnovou expedici. Stroj je třeba trochu poznat a prověřit. Jedu co můžu na špici, udávám tempo kolony. Asi jsem to přehnal a před Kolínem jsem valníka zakousnul! Asi chudá směs, vedro a bůh ví co ještě to způsobilo. Po vychladnutí pokračujeme dál, jehlu jsem zvednul a přilil olej do nádrže. Musím pomaleji, bohužel se situace opakovala ještě pětkrát. Jsem maličko zoufalý, budu to muset nějak vyřešit. Jednou jsem dokonce přímo při zakousnutí přetrhl ještě navíc spojkové lanko a musel ho vyměnit. Inu po nudných bezproblémových cestách s vyzkoušenými dvouválci je to zase nový pocit opravovat po cestě. Hodně měním otáčky, směs se obohacuje. Po odbočení v Habrech už jedu bez problémů až na hrad. Dole se registrujeme, výjezd nahoru mi jde dobře. Je tu už asi čtyřicet strojů. Nadešel čas na vybalení půlitrů. Letos se o nás stará ketering team Zlatá Růže Boskovice, točí se černohorské pivo, grena, je připraveno sto kilo kuřecího masa a nepočítaně klobás. Až za šera přijíždí modrý Ludvík, chvíli po něm i Žluťas. Jsme kompletní, večer je v plném proudu. Naši skupinu ještě doplňují kolegové vodáci - Lukáš, Aleš a Šárka, kteří budou zítra dále pokračovat na Slovensko, přičemž Petrovi ještě seberou Denisu. Sedíme na osvětleném nádvoří mezi vesměs tříkolovou technikou, popíjíme pivečko a je nám fajn. Po půlnoci většina pokojně spinká.
Ráno se jeví slunečně, zdá se, že bude vcelku hezky. Do půl desáté je třeba opustit hrad a vyrazit nejprve najít cíl a pak do terénu dále. Myslím, že nás čeká fůra úkolů během celého dne se možná ještě zapotíme. Přímo na startu to na nás pořadatelé rozbalují pěkně zostra - Mrak s Lídou tu zadávají disciplínu Baby club. Posádka musí na čas přebalit pannu tak že vnitřní ruce mají svázané. Docela vtipné, na některých dámách je vidět, že už to někdy dělaly. Autem za námi dojely Věrka s malou Magdalenkou Náš čas je docela solidní, ač jsme s Klárou dosud nic nepřebalili. Pokračujeme dále, ve valníku jedu sám, vibrace nedělají dobře zádům mojí spolujezdkyně (vozí se u Erdy). Valíme po trase vpřed. Co se hledačky týká, nedaří se nám nic najít. Stanoviště první obsluhuje Dejv s Pavlínkou, nazývá se Bruslobiatlon. Jde o to zdolat v co nejlepším čase vyměřenou trasu na bruslích volným stylem a střelit ze vzduchovky do plechovky. Musím se pochválit - nejenže jsem podezřele rychlý, ale dokonce jsem se trefil! Pokračujeme dále, počasí pořád drží, i když něco se asi na nebi chystá.A už tu máme další Grosmany, kteří si přichystali zajímavý úkol s názvem Protahovačka. Musíme za minutu nacpat co nejvíce drátu do bužírky. Techniky jsou různé, stejně jako výkony. Jednoznačně nejlepší jsou Duškovi s necelými šedesáti centimetry. Musím zase říci, že držíme s Klárou i tady spíše nadprůměrný výkon, prostě vůbec to nemáme špatně rozjeté. Už nám ale opravdu začíná být divné, že na trase nevidíme ani jednu hledačku.Začali jsme Luďka podezřívat z toho, že tam zadal něco z loňských ročníků a jen tak nás zkouší. Valník zatím šlape, žádné kousání. Další stanoviště se nachází hned vedle Šendorského Mlýna, kde je dobré poobědvat (alespoň tak hovořily instrukce). Úkol nazývající se Stýplčejs řídí Kléma, běžíme dostih přes překážky s koňskou hlavou na tyči, ta vychází někam mezi nohy, což běh značně ztěžuje. Pivo mají nealko, to je v pořádku, ale počet velorexářů byl patrně podceněn, neb jsme je zcela vyjedli! Alesoň si dáváme polévku. Čas běží, musíme pokračovat dál. Následuje stanoviště Kuželovna, které mají na povel Jindra s Vlaďkou. Jako vždy technicky propracováno: přes větev stromu je zavěšená kliková hřídel ze stadiona spolujezdec naslepo jen na zvukový povel stříhá šňůru, která uvolní rozkmitlou hřídel a ta by měla trefit vytyčený cíl. Je to o přesnosti, odhadu a štěstí. Tady exceluje Erda - stoprocentní výkon, ovšem provázek mu stříhala Klára. Mě to tady dvakrát nešlo. Zvolna směřujeme k závěru. Je tu stanoviště poslední - Zatloukaná Jirky Ježka. Zatloukají se tu hřebíky do špalíku na určenou délku - zvolit si lze různě těžké kladivo. Technicky docela zajímavé, docela se mi zase dařilo. Je to tady, začalo pršet. Rychle nasazujeme střechy a za vytrvalého deště dojíždíme do Lipnice. Bereme za vděk zdejší restaurací, kde konečně obědváme. Vidíme z okna, jak odjíždí hadrákem domů Pepa s Věrkou a Magdalenkou ve felicii v zádech. Odevzdali jsme výsledky, necháme se překvapit, jak to asi dopadne. Naštěstí lijavec ustal a mohli opět sedět venku mezi našimi stroji, povídat si a popíjet. Sem tam to proložíme steakem z grilu, nemá to prostě chybu. Když už všichni usnuli, zbyl jsem s Kmentíkem a Vaškem a chvíli jsme ještě poseděli dole v šenku a probrali fůru důležitých věcí.
Neděle je pěkná a slunečná. Jak jsme se včera shodli, na správné Lipnici musí v sobotu pršet, tak je to v pořádku. Balíme a nakládáme stroje, budou se vyhlašovat výsledky. Autem dojeli Ivan, Lenka a Simča a také Vávrovi, abychom byli kompletní při poradě o naší velké cestě. Luděk zahájil závěrečné finále a pustil se do výsledků.Krom několika individuálních cen se hodnotí šest nejlepších. Šestý se umístil Erda, bronz získali Jirka se Zorkou a konečně stříbro si jdeme vyzvednout já s Klárou. Můžeme tedy hovořit o dalším úspěšném srazu. Kolegové se pozvolna loučí a vyrážejí na cestu domů. Naše expediční šestice ještě musí probrat pár věcí okolo naší velké cesty a pak i já jsem volný. Pojedeme s Vaškem a Jirkou s doprovodem na Prahu. Ovzduší je docela horké, hned na úvod si dáváme koupací pauzu v jednom z tamních lomů. Oběd jsme naplánovali do Ledče nad Sázavou. Cesta pěkně ubíhá, Vašek s Fanoušem to vede, naviguje mu Klára, aby si nemusela ničit záda ve dvěapůle. Jirka má neustále problém s dobíjením, jeho baterka zvolna slábne. Jídlo je velmi dobré, kdybychom nemuseli do Prahy, hned bychom si zdřímli. Pokračujeme přes Zruč dále. V Ratajích jsme se napojili na trasu jednoho týneckého ročníku a známou cestou pokračujeme směr Jesenice. Určitě stojí za zmínku náš kontakt s policií před Poříčím. První svítící Fanouš bez problémů projel. Já, když jsem uviděl zelený pruh na autě, instinktivně jsem otočil bošákem, ale "upírem" zdecimovaný Jirka už svítit nemohl, byl totiž rád, že vůbec jede. Příslušníci se nám začali věnovat. Chtěli, aby to Jirka vypnul, ale se zlou se potázali - vyhrkl na ně, že nedobíjí a že nemůže. Záhy zjistil, že při zastavování prošlápl spojkové lanko. Chladně posadil Zorku za volant, aby držela otáčky a za chodu motoru počal vniklou závadu odstraňovat. Policie žasla a nevěřila svým očím, pochopili, že se jim prostě Jirka věnovat nebude, jeden to úplně vzdal a ten druhý šel ke mně. Pochválil mě, že jsem to alespoň zapnul na poslední chvíli. Aniž bych ho pustil ke slovu, začal jsem na něj chrlit problematiku šestivoltové elektrosoustavy, kolik mi schází wattů atd. Zapomněl, že jsme nesvítili a začal se ptát na motor a tak dále. To už jsem viděl, že jsme vyhráli. Jirka opravil, příslušník, řekl, že to pro dnešek vyřešíme dohodou a jeli jsme dál. Vysmátá posádka Fanouše na nás čekala v Poříčí u kolejí. Do Prahy jsme frčeli rychle a hladce. Akci je třeba opět hodnotit jako podařenou. Později jsem se dozvěděl, že Erda s Petrem úplně hladce nejeli. Žluťasovi se uklepalo na třech nýtcích držící kolečko zapalování na statoru. Nýtky nevypadli úplně kluci to vrátili zpět a mezi destičku a rám zapřeli a zafixovali klacek, s čímž Petr v pohodě dojel.
NA ZPRACOVÁVÁNÍ FOTODOKUMENTACE SE PRÁVĚ PRACUJE
Další série fotografií ve VEDROVĚ GALERII.
K vidění také Alíškova FOTOGALERIE.
(c) Tomáš Jaroň, srpen 2006
ALPY DVĚSTĚPADESÁTKOU 18. - 26.7. 2006
Reportáž se vzhledem k svému rozsahu nachází samostatně
Je tu poslední ráno našeho expedičního a náročného týdne. Od deváté hodiny ranní začíná již patnáctý sraz velorexů v Blansku, který se také tradičně stal vyvrcholením tzv. Velorex čundru. Duchovním otcem obou zmiňovaných akcí je šéf Fun Clubu Velorex náš nejvyšší (207cm) kolega Ivoš Fajman. Ráno snídáme, babička je opět perfektně připravená - pečivo, salám, šunka, džem, pomazánka, káva, čaj, mléko...sklízí opět naši velkou pochvalu.
Pozvolna balíme a připravujeme se na odjezd na sraz. Valník tu budu nechávat, a tak se s Vaškem ještě vrátíme, ostatní pofrčí z Blanska rovnou ke svým domovům. Jízda do Blanska je plynulá, bez závad. Celá kolona je kompaktní, uzavírá ji jediný dvouválcový Luděk. Na parkoviště k Dukle přijíždíme mezi prvními. Nechybí hlavní pořadatel, ani jeho pravá ruka - agent Šustáček :-) Na místě se rovněž nachází jako vždy čiperný pan konstruktér Mojmír Stránský.
Zakládáme řadu na parkovišti. Postupně dojíždí další a další, je nás tu ve finále několik desítek. Setkání se nese v duchu přátelských debat mezi kolegy, děláme velikou kolonu a projíždíme celé město křížem krážem. Lidé nám mávají, obsadili jsme všechny hlavní komunikace. Následuje přesun na autobusové nádraží, kde fotíme společně všechny stroje přímo na nástupištích. Po tomto legračním úkonu, který se nesetkal s pochopením některých neinformovaných řidičů ČSAD se naše seskupení přesouvá takřka "stelviovským" stoupáním na Klepačov, kde máme dohodnutý oběd. Dávám si skvělý řízeček s bramborovým salátem. Čas běží, cesta domů je ještě dlouhá.
Loučíme se mezi kolegy a vyrážíme pozvolna všichni ke svým domovům. Valníka parkuji v černohorské garážičce a těším se, až s ním zas vyjedu. Cesta do Prahy ve Vaškové fabii byla hladká a bez poruch :-) . Jak jsem se dozvěděl, všichni kolegové v průběhu odpoledne hladce dorazili domů, i když někteří (například nejmenovaný kolega z Chuchle) prohlásili, že se hadrákem do týneckého srazu nesvezou. Já jim nevěřím, protože tak skvělý stroj nevydrží zůstat tak dlouho bez povšimnutí.
Další série fotografií ve VEDROVĚ GALERII.
(c) Tomáš Jaroň, srpen 2006
Konec září je tu a s ním i konec velorexářské sezóny. A to je již po sedmé doba, kdy pořádáme sraz v Posázaví. Letošní nosné téma souviselo s poruchami na našich nejrůznějších expedicích. Vymysleli jsme úkoly, které se alespoň názvem maličko týkaly nějaké poruchy, opravy a podobně. Trasu jsme chtěli udělat krátkou a pohodovou, aby vznikl správný prostor pro společenské vyžití v našem bukovanském areálu, který jsme mohli díky manželům Rilichovým znovu využít. Vzhledem k vytíženosti v týdnu jsme poprvé v historii našich srazů jeli trasu projet normálním autem. Dokonce jsme při tom zatměli, a tak úkoly do hledačky musely být nejspíš docela jednoduché, protože jsme vybírali jen z toho, co bylo nasvíceno bavoráckým reflektorem. Kolegové postupně potvrzují účast, vypadá to dobře jak s účastí tak i s předpovědí počasí.
Je pátek poledne, prchám z práce sedám do Anglána a mažu na místo. Je třeba se ještě zastavit na Konopišti, kde vyzvednu ceny od jednoho z našich sponzorů - pana inženýra Stibůrka. Od středy hledám příčinu nepravidelného vynechávání pravého válce, relativně pomohlo udělat obrovský odtrh, ale hadrák jede velmi zdechle, evidentně to špatně pálí. Zkusil jsem všechno, cívky, kabely, svíčky, kladívka, přemostění křížáku, nic. Musím dojet do Bukovan a kouknout na to ještě s někým. na místě jsem první, stavím stan a zařizuji si pořadatelské centrum. Postupně začínají přijíždět účastníci. Docela brzy dojeli Kotačkovi s Otíkem. Donesli jsme si s Ivanem pivo a začali hledat závadu v mém velorexu. Radil nám ještě Vláďa Mangl, který alespoň dojel na otočku na mašině, když už nemůže na celý víkend. Ponořili jsme se do angláního zapalování a po chvíli jsme na chybu přišli.probíjelo to na statoru ve svorkovnici 1b v tom pertinaxu! To mě předtím nenapadlo. Přijíždí další a další stroje, dojíždí i zbytek veleváženého pořadatelstva. Počasí je opravdu báječné. Jasno, teplo ani mráček. jen ten z velkým "M" , ale toho vidíme vždycky rádi, jelikož z něj nikdy nic nekáplo. Začíná být jasné, že tu letos máme rekordní účast. Hospůdka jede na plné obrátky, nechybí jídlo ani pivo, sedí se venku i vevnitř. Tábor pozvolna usíná a všichni jsou plni očekávání, co že jsme to na ně na zítřek nachytali.
Sobotní slunné ráno nikoho nepřekvapilo. Docela dost kamarádů účastníků dojíždí až dnes. Vše běží dle harmonogramu, obsluha stanovišť vyráží do terénu podle plánu. V Bukovanech se podobně jako loni pátrá po místě startu, znovu formou oblíbené křížovky. Musím dovést Ivana s Lenkou na start do Křečovic - slavné to střediskové vesničky. Anglán pak pokračuje na první stanoviště. Ivan s Lenkou vybírají kvízy a přidělují startovní materiály. Hned úvodní otázka rozhýbává dnešní soutěžní kolotoč. Soutěžící mají stanovit, kolika zahraničních expedic se zúčastnili členové VTPL. Jakmile mají zapsanou odpověď v propozicích, vyrážejí na trasu, která letos měří asi 60 km, kdy po celou dobu je nutno klasicky hledat čísla, nápisy apod. První stanoviště v Bříšejově se jmenuje Jaroňova Fuschka. Jde o to pokusit se od oka vystřihnout z plechovky pásek, který by se přesně jednou obtočil kolem ložiska 6305. Celé to je inspirováno opravou ložiska v bloku motoru, kdy jsme přes noc pracovali na naší první cestě v rakouské vesničce Fush. Ukázalo se, že ne všichni velorexáři mají dobré oko, ale docela to ušlo. Druhé stanoviště se nachází ve Vojkově a nese název Vlasto, kašli na Š1203 a obsluhuje ho Petr s Denisou. Je třeba v co nejlepším čase zasklít falešné okno do staršího těsnění. Vyšlo zřetelně najevo, že jsou hadroletáři, kteří okno nikdy nenasazovali. K tomu nás inspirovala famózní závada Vlasty Vávrů, když mu ve Francii u Albertville v plné rychlosti normálně vypadlo čelní sklo do kabiny! To těsnění tam měl snad opravdu z toho dvanáctsetrojkového valníka.Počasí je opravdu báječné, všichni si to moc užívají. S Klárou v Anglánu máme dávno odbaveno na "Fušce" a jedeme po trase jako inspekce a monitoring stanovišť. Nyní po těsnění je čas oběda, který jsme si dali přímo u zámečku ve Vojkově a kde jsme potkali nejednu posádku. Jedna paní se tu velice zajímala o velorexy, ještě z ní vylezlo, že má dnes narozeniny, tak jsem jí dal dárek - svezl jsem ji a byla dočista unesena. Pokračujeme dále po krásnou krajinou kolem mnoha vodních ploch, malými cestičkami tu horšími, tu pěknými. A máme tu Vrchotovy Janovice a s ním další záludnost Belmondovy zapečené kroužky. V perníku jsou zapečeny malé pérovky a posádky je v časovém intervalu separují, aby mohli zbytek pěkně zbaštit. Tento drobný spojmat se ovšem v těstu rozmělnil natolik nerovnoměrně, že celá disciplína je velmi, velmi o štěstí. Inspirací byly Petrovy zapečené pístní kroužky cestou do Norska. A frčíme si to dále po okruhu dnešního závodu a máme před sebou stanoviště rodiny Synovců v Nesvačilech pod názvem Synovče zkrať řetěz, kde jde o to, vyrobit a otestovat papírový řetěz tak, aby udržel co nejvíce vody, která se lije do kanistru - nápaditý to úkol, přesně odpovídající naturelu našeho technicky založeného Pepy. A musíme dál, odpoledne pozvolna spěje k podvečeru. Je tu malebná víska Soběšovice a s ní Erda a Pecka na svíčce - vtipný to úkol, typická erdovina. Musí se absolvovat malý slalom poslepu (jeden z posádky naviguje a na konci je třeba kartáčem smést z obyčejné svíčky pecku z meruňky. Autoru disciplíny ještě sekunduje Šárka. Dnešní cesta se zvolna uzavírá, dostáváme se do Chářovic, kde Mop, Marika a Čenda zadávají poslední úkol - Příliš hlučný výfuk. Na trombon je třeba vyloudit co nejdelší tón. Mohou tak zabodovat i opravdoví nemuzikanti, rozhodují plíce a nátisk. Cíl je v táboře, v Bukovanech. Využili jsme zdejšího nově vybudovaného hřiště pro poslední disciplínu - Velopetangue. O vše se stará Ivan s Lenkou. Malou kuličku ale supluje vačka a místo tří velkých koulí se hází písty! Ukázalo se, že trajektorie pístu po dopadu je oproti kouli značně nevyzpytatelná. Je konec, soutěžící odevzdávají papíry na vyhodnocení. Jako cílovou otázku jsme dali odhadnout počet vodních ploch, kolem kterých se jelo. a bylo jich přes čtyři desítky! Večer se každý baví po svém, počasí bylo opravdu výtečné a vypadá to, že i zítřek bude úžasný. Večer musíme spočítat výsledky, aby bylo co vyhlašovat. Velorexáři se baví a popíjejí dlouho do noci, nálada v táboře je celkově dobrá.
Nedělní ráno opět nemá chybu. Už je jasné, že letošní počasí bylo jednoznačně srazu nejpříznivější a že se bude jen těžko překonávat. Na podiu opět chystáme vyhlášení výsledků. To, jak jste si vedli, si můžete přečíst ve výsledkové listině. Cen máme opět dost, takřka na každého se dostalo. Nejvíce dostávají ti nejlepší, jako vždy. Velký dík patří pochopitelně našim sponzorům, jímž je věnována celá stránka. Po vyhlášení výsledků a sbalení tábora vyrážíme v koloně do Netvořic do muzea veteránů, kde se celý sraz ukončí. Cestu nám dělala skupina motorkářů (kamarádi Bleska), kteří perfektně zajistili hladký průběh křižovatkami. Nezklamal tradičně Blesk, který jak je jeho dobrým zvykem opravoval zadní kolo - praskl mu buben! Prohlédli jsme si motorky a vozidla ze sbírky pana ing. Stibůrka a poté jsme se rozjeli do svých domovů.
Srazu se i díky luxusnímu počasí zúčastnilo celkem 67 velorexů a několik motocyklů. Velký dík patří celému personálu v areálu výletní sokolské restaurace Stodola pod taktovkou paní Rilichové a všem účastníkům, kteří pomohli vytvořit skvělou atmosféru, jak se na poslední sraz v sezóně sluší. Tak kamarádi a za rok 21. září 2007 v Bukovanech při dalších vypečených disciplínách nashledanou!
(c) Tomáš Jaroň, červenec 2007
VÝJEZD NA ORLÍK 4.- 5.11. 2006
Sešli jsme se již tradičně v domovské stáji našeho bratrského týmu na hradě Orlík poté, co jsme absolvovali burzu v Chotusicích a oblíbený oběd v Čáslavi. Účast na Orlíku byla větší než obvykle, jelikož byli přizváni další kolegové nezávislí velorexáři a také kolegové z týmů Karlovy Vary - Ostrov a Zlatá Růže. Točilo se jak jinak, než černohorské pivko, které dovezl přímo Tomáš Kostík. Toto všechno bylo možné proto, protože v prostorách hradu vyrostla nová společenská místnost, což jsme všichni přivítali. Vše probíhalo perfektně, nálada byla dobrá. Jisté zpestření do této akce vnesl v noci alkoholem posilněný Eda B. , který upadl na pilu a bylo nutné zašít mu kus ruky... Je třeba poděkovat obětavému Bagrovi, který dokázal zraněného, ze kterého prýštila krev, bezpečně dopravit do nemocnice. Posezení na hradě Orlík se myslím opět velmi líbilo a jistě bude zopakováno i napřesrok.
(c) Tomáš Jaroň, červenec 2007
VIII.
VÝJEZDNÍ ZASEDÁNÍ
DOLNÍ VĚSTONICE 16.- 17.12. 2006
Akce pro tentokrát proběhla více v duchu vodáckém, nežli velorexářském, protože mnoho přizvaných kolegů ve finále nemohlo dorazit. Nicméně skalní základ našeho týmu nechyběl, za ostatní se zúčastnili Vašek Radimský, Kléma či Zdenda Říha. Za večer jsme navštívili dva sklepy, protože náš známý Jiřík Klanica byl zrovna marod, ale během sobotního večera se dokázal natolik vyléčit, že mu to nedalo a přizval nás kolem desáté večer přece jen do sklepa k sobě. A tam to teprve začalo jako vždy, z čehož měl Jirka určitě dobrý pocit. Bohužel pro letošní rok naprosto schází fotodokumentace.
(c) Tomáš Jaroň, červenec 2007
Akce podle roků 1998 | 1999 | 2000 | 2001 | 2002 | 2003 | 2004 | 2005 | 2006 | 2007 | 2008 | 2009 | 2010 | 2011 | 2012 |