Akce podle roků 1998 | 1999 | 2000 | 2001 | 2002 | 2003 | 2004 | 2005 | 2006 | 2007 | 2008 | 2009 | 2010 | 2011 | 2012 |
PRVNÍ TÝDEN V LEDNU JSEM ŘEŠIL OPRAVU MÉHO PLECHOVÉHO VOZU...
... A TAK MUSEL DO AKCE
FANOUŠ - A PODŽEL JAKO VŽDY!
SVATBA PEPY SYNOVCE
23.4. 2005
BOSKOVICE 29.4. - 1.5. 2005
KRUŠNOHORSKÉ VRŠKY 27.- 29.5. 2005
VÝJEZD DO MLÝNA
17. - 19.6. 2005
EXPEDICE NORSKO 2005
BEROUNŠTÍ
MEDVĚDI 15.-17.7. 2005
LIPNICE 29.- 31.7. 2005
BUKOVANY
23.-25.9. 2005
VÝJEZD NA ORLÍK
5.- 6.11. 2005
VI.VÝJEZD
D.VĚSTONICE 16.-17. 2005
SVATBA PEPY SYNOVCE 23.4. 2005
A máme tu jednu zásadní změnu stavu člena našeho Velorex týmu. Po Ivanovi Kotačkovi nám zdá se dobrovolně spadl do chomoutu Pepča Synovec. Svatba se konala v sobotu 23.dubna v kostele v Kyjích. Pepa pojal za choť svoji věrnou spolujezdkyni Věrku Pavelkovou (v tuto chvíli již Synovcovou). Na srazu s námi poprvé byla na Lipnici roku 2002... Bedlivě jsme sledovali předpověď počasí, protože ženich má jet na obřad jak jinak než hadrákem. Pepa projevil přání jet novým Anglánem, kterého jsem právě renovoval. S Erdou jsme na něm zuřivě finišovali, jednu noc jsem ani nespal.
Ale dobrá věc se podařila a čerstvě znovu zrenovovaný pravostraňák mohl vyrazit na svatbu. Já vezl nevěstu v naleštěném BMW a řidiče ženicha ztělesnil kolega Erda. Anglán vedl celou svatební kolonu. Měl jsem strach, co se stane, vždyť stroj je syrový, děsil jsem se rozhození odtrhů, pecky či posunu spojkového lana. Nic z toho se bohu dík nestalo a hadrák spolehlivě odvezl ženicha do kostela. Novomanželé si řekli své ANO a posléze začala nefalšovaná svatební zábava, která trvala až do neděle.
Členové Velorex Týmu Praha - Lysice přejí Věrce s Pepou všechno nej a věří, že Pepa v nové pozici neodloží svůj hadraplán někam do kouta a že s námi i na dále bude jezdit po srazech a dalších tříkolových výletech.
Tomáš Jaroň, duben 2005
BOSKOVICE
po IX. 29.4. - 1.5. 2005
A je to opět tady! Jarní sraz Velorexů v Boskovicích začíná! Hadraplánisté ze všech koutů světa ladí motory, případně zuřivě dokončují celé renovace svých nesmrtelných textilních vozítek. Organizátoři srazu dopilovávají všechny organizační záležitosti. Dokonce jsme ve středu večer s Tomem Kostíkem zjistili, že mi od podzimu v Praze zůstaly startovní čísla. Musel jsem proto využít možnosti kurýrní zásilkové služby PPL - ve čtvrtek ráno jsem jim to dal a v pátek po obědě už mohli b v Boskovicích rozdávat čísla!
Naše skupina odlétá z Kyjí nečekaně brzy - v 18 hodin. jedu nově poskládaným Anglánem, který má za sebou jen několik mil. Nakonec vyrážím sám, Klára zvolila víkend ve studijním duchu. Ludvík poveze Erdu se spolujezdkyní Jitkou a ani Fanouš nepřijde letos zkrátka, jelikož proveze stájového jezdce Bohouše s manželkou Zuzkou.
Za Úvaly se k nám přidává Vlasta s Kačkou. Jedou 250-tkou, a tak i přes skvělé vlastnosti i rychlost Vlastíkovy tříkolky zůstává především v kopcích pozadu. Jedeme směr Kolín, "syrový" Anglán se pozvolna zajíždí. Za Rostoklaty cítím, jak jde od motoru čím dál větší teplo a že hadrák znatelně vadne. Výkon klesá, myslím na jednu možnost, která by mohla následovat... a taky že ano! Kousnul jsem to, ale hned se to utrhlo. Zastavuji na krajnici, všichni kolegové dojeli asi o 200m dále. Pomalu k nim dojíždím. Zvednul jsem jehlu a obohatil směs. Můžeme pokračovat. Od této chvíle je zřetelně znát, že Anglán jede viditelně lépe. Na rozdíl od loňska projíždíme Havlíčkův Brod za světla. Bez jakýchkoli závad pokračujeme vpřed. Právě když jsme se blížili ke Žďáru nad Sázavou, volá Ivan, že dojeli s Lenkou do Boskovic.
Vzhledem k dobrému času tam i my jedeme ještě dnes, nikoli až ráno, jak tomu bývalo v létech minulých. Čekají tam na nás všichni: Kotačkovi, Luděk, Jirka i Jindra s Vlaďkou. Rychle se registrujeme u docela rozverných pořadatelů (vytrvale konzumují výrobky jednoho ze sponzorů) a přesouváme se do Lysic. Parkujeme na dvoře, ubytováváme se v rezidenci presidenta našeho Velorex Týmu. Následuje návštěva Lidového domu, kde splachujeme prach cest. Po půlnoci, po nezbytné dávce Ivanovy slivovičky, usínáme.
Vstáváme naprosto v klidu po osmé hodině. Počasí se rýsuje dobře, déšť zdá se nehrozí. Studujeme propozice k dnešní jízdě. Opět se začíná na několika různých místech, aby se více než 170 účastníků rozptýlilo na "hracím poli" blanenského okresu. Průběžně bude třeba sbírat razítka drobných živnostníků, což se také boduje. Aby to bylo vtipnější, ale i náročnější, dávalo se to jako souhlas s peticí za zvýšení daní drobných živnostníků. Naštěstí to všichni oslovení podnikatelé - až na vrchního z Liďáku v Lysicích - brali s humorem.
Pojedu společně s Luďkem, Jirkou a Kotačkovými na první stanoviště do Černé Hory, kde se koná disciplína na náměstí u pivovaru pod názvem Vrchní prchni. Je třeba naplnit naběračkou půlitrový pohárek, na tácu s ním absolvovat slalom mezi pivními sudy a na závěr vyexovat nápoj z láhve. Na výběr jsme měli 0,5l Greny anebo 0,3l Kvasara (určeno spolujezdcům). Snažil jsem se, šlo mi to myslím rychle, jen ta limonáda neuvěřitelně bublinkovala, z čehož jsem chytil slušnou říhající vlnu... Poté co jsme na náměstí získali pár dalších razítek, pokračujeme v cestě na další disciplínu do vesnice Pohora, kde se koná Inseminace klokana. Jeden si přichytí kbelík s vodou k pasu a druhý do něj z pětimetrové vzdálenosti hází pytlíky, také s vodou. Asi nemusím připomínat, že "samice" byla pěkně mokrá. Potkáváme se tu s kolegy, kteří začínali jinde. Blíží se čas k obědu, který jsme naplánovali do Letovic. Cestou nás ale ve Vanovicích zdržela nejmenovaná nadupaná 250-tka, která vyplivla kus těsnění pod hlavou. Majitele vozu to zaskočilo, neměl totiž rezervní. Naštěstí náhodou tento díl za 12 Kč sebou měl Jiřík a nepřipraveného Vlastimila zachránil.
Po smažáku v Letovicích jedeme směr Kunštát a ve vesničce Nýrsko provádíme další disciplínu Šuk a lípy, ve které se lukem (ráno vyrobeným v Lysicích) trefujeme do bizona. Nikdo z nás jej netrefil, šípy ale k terči alespoň doletěly. Odpoledne postupuje, není nač čekat, musíme dál do údolí řeky Svratky. Ve Štěpánově nás čeká Libunovo stanoviště I fuck e-mail, kde za pomoci bubínku musí jeden druhému sdělit pět znaků. To mi teda nešlo a nejen mě. Dostáváme od Libuny navigaci k další disciplíně. Vzhledem k tomu, že znám zdejší terén, je mi jasné , že nás čeká stoupání 20% na Chlébské. Naše stroje zvládají, jednička má ještě výkonovou rezervu. Největší smůlu měl Luděk, protože mu ve stoupání došel benzín a musel přepínat na rezervu. Neminul ho ani rozjezd. Předjížděli jsme tu Hobu Míry Staníka, sotva jel - má pár hodin po GO motoru, už po osmé to dnes kousnul. Nahoře na kopci se koná další asijská disciplína. Za pomoci hůlek z čínské restaurace se přemisťuje spojmat z jedné misky do druhé. Zvolili jsme revoluční metodu, kdy se do hůlek uchopila miska celá a přesypalo se vše najednou. - čas 4 sekundy.
Úkoly v terénu jsme tímto ukončili, zbývá poslední soutěž přímo na parkovišti u penzionu Zlatá Růže, a sice Rypouš sloní. Vše spočívá v tom, že se připraví hadrák, otevřou se mu dveře a svázaný pilot s rukama u těla bez možnosti dát nohy od sebe je povalen na matrace a musí na čas prolézt skrz interiér a na druhé straně políbit rybu. Velmi vtipné, pobavilo nás to. Na parkovišti jako vždy probíhají debaty na velorexí téma, panuje tu prostě ta jedinečná atmosféra jarního srazu. Nazrála doba a naše skupina se přesouvá do Lysic. Budeme narážet soudek a připraveno je také grilování. Sedíme na terase, zvolna si plníme žaludky. Únava z celého dne je znát, po chvíli klábosení uvnitř v teple jdeme spát.
Také nedělní ráno dává tušit, že ani dnes nebude potřeba střecha. Zvolna se připravujeme na ranní přesun na boskovické defilé. Naše mini kolona startuje a burácí na celé Lysice chvíli po deváté hodině. Průvod vede Ivan nejstarším týmovým pojízdným strojem z roku 1955. U Růže je pěkně živo, emise stoupají. Diváků přibývá, policie zastavuje dopravu ve městě, jednou za rok mají prostě hadroleti všude přednost. Po tradiční slavnostní jízdě následuje vyhlášení výsledků. Nejlépe z nás se z necelých 180ti závodníků shodně umístil na 21. místě Fanouš s Anglánem.
Libuna se s námi loučí a zve na jubilejní desátý sraz v roce 2006. Odjíždíme zpět do Lysic, budeme uklízet a nakládat stroje na cestu domů. Po rozloučení s presidentem VT P-L se přesouváme do Černé Hory zrevidovat naši velorexí stáj. U Korců obědváme ve po 14 hodině odlétáme směr Praha. Za Lesoňovicemi se obloha škaredě zatáhla, ani před námi to nevypadalo pěkně. A je to tu, vjeli jsme do výživné přeháňky. 600 metrů od benzínky v Bystřici je nesmysl nasazovat střechu musíme to dojet. Trochu mokří jsme zaparkovali pod střechou čerpadla. Je tu s námi ještě několik motorkářů. Nabrali jsme tedy benzín a počkali na konec přeháňky. Dočkali jsme se a jedeme dále.Jenže ve Žďáru to přišlo znovu. Nečekáme na nic dáváme střechy.
Vlhký vzduch dělá motorům dobře, jedeme svižně vpřed. Obloha se docela vymodřila, u Havlíčkova Brodu už zase měníme na kabrio. V posledně jmenovaném městě se oddělují Orlíčáci a do Prahy pokračuje už jen Fanouš, Anglán a Ludvík. V Čechách se na večer udělalo docela horko, v Kolíně si kupujeme zmrzlinu. Dojezd do hlavního města je hladký a bez potíží. Parkujeme stroje a těšíme se na další akci s hadrolety.
A na konec trochu hodnocení. Myslím, že se vše povedlo jak mělo, pořadatelé zvládli svou roli na jedničku, na stanovištích se nijak dlouho nečekalo, úkoly byly vtipné a zajímavé. Ani počasí nezklamalo. Nezbývá, než se těšit na výroční desáté setkání příští rok!
Další fotografie najdete v reportáži od Kačky Skorovávrů... a ve fotogalerii Luďka Brože.
Tomáš Jaroň, květen 2005
KRUŠNOHORSKÉ VRŠKY 27. - 29.5. 2005
Máme tu poslední květnový víkend a v německém pohraničí se koná 1.horský sraz Velorexů, který pořádá VT KV-Ostrov. Rozhodli jsme se, že se na tuto akci vypravíme, neboť to nebude jen něco nového a neznámého, ale i prostředí Krušných Hor by mělo stát za to. Do akce se od nás vydaly tyto posádky: Honza s Lenkou ve Fanoušovi, Pepa s Věrkou v Toníkovi, Erda svým Ludvíkem a moje maličkost v Anglánovi. Poslední jmenovaný stroj a Toník odlétají ze Zahradního města po sedmnácté hodině. S Honzou a Erdou máme sraz na Evropské u Shellu. Prokousáváme se hustým pátečním provozem.
Kolem Výstaviště na Letnou to docela jde, "Kulaťák" se rychle blíží. Erdovi se popojížděním v koloně hnulo spojkové lanko, musí to trošku doladit. Chvíli po devatenácté hodině se nám konečně podařilo opustit Prahu. Konvoj tříkolek vede Apač Jeník, hledá příjemnou cestu mimo hlavní silnici. Z karlovarského tahu uhýbáme na Unhošť. Počasí je stále pěkně teplé, frčíme na kabria. Přes Velkou Dobrou, Tuchlovice a Nové Strašecí přijíždíme do Rakovníka. Pomalu se začíná šeřit. Není nač čekat, musíme postupovat vpřed, čeká nás ještě dost kilometrů. Krajem chmelnic projíždíme Blšany a Pobořany. Hadrolety šlapou jako hodinky, nikdo nemá poruchu. Večerní ochlazení motorům svědčí. Již za tmy projíždíme Kadaň a Klášterec nad Ohří. Podél řeky pokračujeme do hor. Pustil jsem Anglánovi uzdu, jedu teď první. Na stroj se mi chytá neskutečné množství drobných mušek, je to docela síla. Noční jízda nemá chybu. Z Ostrova stoupáme do Jáchymova, kde doplňujeme nádrže. sem velmi mile překvapen, protože jsem Anglánovi naměřil spotřebu krásných 4,6 l/100km, což ve srovnání s Fanoušem nemá obdoby. Z Jáchymova valíme serpenýnami vzhůru do Abertam.
Od cíle nás dělí pouhé kilometry. Projíždíme vesničky Pernink a Horní Blatná. Dle šipečky "VELOREX" stoupáme na Blatenský vrch. Na silnici umístili pořadatelé vtipné nápisy. S jedním jsem musel velmi nesouhlasit. Nabádal mě zařadit za jedna a valit. Podobně jako třeba Erdovi nám to v pohodě vzala dvojka... Po třiadvacété hodině jsme dojeli do tábora na Blatenský vrch, položený v nadmořské výšce 1045 m.n.m. Velorexáři sedí kolem ohně a také v okolí místího improvizovaného baru U spáleného relátka. Me2d griluje kuřátka. Dokonce slyším známý hlas - mezi námi je pan Mojmír Stránský. Je tu náhodou v lázních, a tak jako vždy ve skvělé kondici a plný energie zavítal mezi nás. Registrujeme se u pořadatelů, je potřeba se také někam uložit. Double posádky staví stany, já s Erdou volíme širák na betonovém soklíku oskaří vykrývačky (jak stylové pro Erdu). Abychom neničili přírodu, každý Velorex fasuje plastový deklík "olejolap", který vítá především Pepa, jelikož jeho Toník momentálně dost ucmrndává. Na místě nechybí kolegové z boskovické Zlaté Růže, jsme zaparkovaní vedle nich. Vůbec nejhezčí pohled je na Libunu: ležív hadráku, spí navlečen ve svých třech spacácích z Makra a hlasitě chrápe...
Brzy ráno nás probouzí silné a teplé sluníčko. Vypadá to, že bude pěkné vedro. Snídáme, v 9:30 začne seznámení s trasou. Hlavní pořadatel Blesk vysvětlil vše, co nás čeká. Myslím, že budeme mít náročný akční den. Nejprve musíme najít start. Velmi originálně to pořadatelé pojali, neboť toto místo jsme si museli z blatenské rozhledny dalekohledem. Zvládli jsme to a vyrážíme na trasu. Abychom se nekupili, trasa má dva směry. Dostáváme kilometráž s nafocenými křižovatkami. Opravdu velmi dobře připraveno. Vyrážíme malebnými silničkami na putování Krušnými Horami. Hned na začátku jsme zkoulovali ve třiceti stupních na sněhovém poli. Jedeme pomalu, díváme se po všem kolem, absolvujeme totiž klasickou hledačku.
Stoupáme vzhůru na Plešivec, kde se koná první disciplína Vrchní prchni. Čichem a zrakem je třeba přiřadit nápoje ve třetinkách ke svým lahvím. Hladce šlo poznat benzín, kofolu, černé pivo i nealko pivo. Jediný problém vyvstal v rozpoznání desítky Gambrinusu a plzeňské dvanáctky. Ale zvládli jsme to správně. Projíždíme hraničním Božím Darem a po odbočení doprava zahajujeme stoupání na zdejší nejvyšší horu Klínovec (1244m.n.m.), kde probíhá disciplína Vřídlo. Je třeba ohřát vodu plynovým vařičem na 74 - 75 stupňů, což má symbolizovat teplotu třináctého pramenu. Pouhým odhadem musí dát každý pokyn k měření. Je to všechno o náhodě a o štěstí. Podle toho jak se komu dařilo, dostal buď frťánka becherovky anebo šaratice. Po trase hledáme další a další hesla a nápisy. O slovo se také hlásí naše žaludky. Je třeba dobře poobědvat, na tom se shodneme všichni. Musíme najít vhodný podnik s normálními cenami. Daří se,zachránila nás jedna hospoda se slunečníky, s milým vrchním a dobrou svíčkovou. Přijíždíme do malé vísky Kovářská, kde u zdejšího vojenského muzea probíhá disciplína Kolečko, která spočívá v rozložení a složení dvojdílného disku čtyřkoláka, pochopitelně na čas. Jsem v nevýhodě, chybí mi ruce spolujezdce. V místním muzeu jsme shlédli dokument o letecké bitvě v Krušných Horách, která proběhla 11.září 1944. Počasí je stabilní, neskutečně horké. Nejvíce náš Jenda během jízdy stále přemýšlí o koupeli.
Ani jsme nevyjeli z Kovářské, když se objevil moc pěkný rybník, který přímo lákal k osvěžující koupeli. Smočení těla opravdu přišlo vhod a naše organismy se tímto příjemně povzbudily. Na malé silničce mezi loukami nevěřím svým očím: staví nás příslušník VB jako vystřižený z doby minulé. Už je jasné, o čem bude disciplína Vzpomínka na minulost. Přísný nezkorumpovatelný "vébák" rozdává dopravní testy (10 otázek z autoškoly). Odpověděl jsem stoprocentně, to mě mile překvapilo. Následuje dýchání do balónku a technická kontrola vozu. Naše stroje jsou naprosto v pořádku. Prý mnoho hadroletů "vyhořelo" na brzdovém světle. Další naše pouť má výhodu v tom, že jedeme lesem, kde panuje příjemný chládek, ale též nevýhodu - cesta je neskutečně hrbolatá a naši hadráčci skáčou jako splašená kůzlátka. Když jsme opustili les, dílem náhody jsme potkali naše kamarády Martinu s Honzou, kteří se tu v tom vedru - blázni nerozumní - přesouvali z místa na místo na kolech.
Dojeli jsme do příhraniční vesnice Potůčky, která připomíná jedno velké tržiště šikmookých obchodníků. Ukázalo se, že tu probíhá předposlední disciplína s názvem Klondajk. Jde o to, že musíme v areálu vietnamské tržnice najít papírový model hadráčka. Dotyčný stánkař nám ho prý při vyřčení hesla VELOREX vydá. Vše je na čas. Ostře jsem vyrazil do tržnice. Všude visí spoustu barevných cetek, hader, kalhotek i kalhot. Jsem zvědav, ve kterém stánku to bude. Na kraji tržnice byl snad jediný český stánkař - prodával uzeniny - a ten to měl. Docílil jsem slušného času s porovnání s některými kolegy. Druhá část úkolu byla též zajímavá, z lázeňské oplatky jsme museli vykousat tvar Velorexu. Z hledačky nám chybějí asi tři věci, které jsme fakt nemohli nikde najít.
Pokračujeme dál, jedeme do finále, k poslední disciplíně. Čekám nějaký krátký Závod do vrchu, ale reálný úkol předčil moje očekávání. Do kopce to je slušně, ale pohon bude posádka a bude se tlačit tříkolka. Navzájem si pomáháme s Erdou a jelikož jsme dva chlapi, musí nám do vozu sednout dámská přítěž. Je to první závod do vrchu, kde má výhodu dvěstěpadesátka. V cíli na Blatenském vrchu pak odevzdáváme materiály, je po závodu. Zaparkoval jsem stroj a vyrazil k Spálenýmu relátku na točenou kofolu, abych spláchl prach z cesty. Je tu stále pan Stránský, dávám se s ním do hovoru. Pořadatelé mu zajistili vůz, který s ním také projížděl trasu, však si to také pan konstruktér náramně pochvaloval.
Sedíme pod vykrejvačkou budoucího Vodaphonu, Libuna našel v hadráku petku hruškovice, kterou měl s sebou v Maroku, dá se, tak sedíme a koštujeme a povídáme si. Začíná se stmívat, oheň plápolá. Me2d sehnal dokonce dva kamarády kytaristy, nálada je výborná. Od Bleska přichází informace, že za námi na sraz vyrazili Míla Tůma s Vlastou Vávrů a u Perštejna jim vypověděl motor. Chlapci byli odtaženi do Bleskovy garáže a přivezeni k táboráku. Muzika hraje, buřty pouští tuk, sliny se sbíhají. Začíná další teplá noc...
Vstávám ve 4:30. Mám nedělní program naplánovaný poněkud akčněji než ostatní. Chceme jet s Klárou na výlet na kole, aby se trochu odreagovala při předatestační přípravě. Odtlačil jsem Anglána až na kraj tábora, abych nerušil pokojně spící kolegy a ve 4:44 jsem se vydal na ranní let do Prahy. Silnice jsou prázdné, vzduch je ještě chladný, jede to pěkně. Profičel jsem ospalé Karlovy Vary a najel na velkou silnici směr hlavní město. Můj hadraplán jel jako drak. Jen jednou jsem potřeboval řadit dvojku - na železničním přejezdu u vesnice Krupá. Jinak to všechno brala čtyřka v kopcích podporované trojkou. Vzdálenost 174 kilometrů z Blatenského vrchu na Zahradní Město jsem zdolal za 2 hod 35 min čisté jízdy s průměrnou rychlostí 67,46 km/h (Praha mi průměr pokazila, ještě na okraji u Hostivic jsem mě 69,62 km/h. Veselou epizodu jsem zažil na Jižní spojce. Věděl jsem, že mám málo benzínu, že už je to dávno, co jsem přepínal na rezervu, ale říkal jsem si, že už to vyjde... Sto metrů za sjezdem na Vršovice začalo charakteristické pocukávání. Vyhodil jsem rychlost a setrvačností pokračoval bez motoru dál. Natlačil jsem se na kraj jízdního pruhu, ještě že provoz je minimální. Povedlo se mi za pomoci sytiče zmobilizovat poslední páry v nádrži a kapky v plovákové komoře, motor naskočil a já jel dál. Ne však dlouho, ale i tato malá vzdálenost pro mě byla dost důležitá. O dalších 150 metrů se totiž nachází čerpací stanice Shell! Vyskočil jsem ze stroje a začal co nejrychleji tlačit, včerejší závod do vrchu mě docela rozcvičil, volant napravo je pro ovládání výhodou. Po natankování jsem dojel domů a první moje cesta vedla do sprchy. Bude půl osmé, moje cesta ze srazu tímto končí, ale chronologicky vzato tábořiště velorexářů na Blatenském vrchu se právě probouzí. Reportáž v tuto chvíli pokračuje v podání mladé paní Věrky Synovcové:
V neděli jsem se probudili opět do slunečného dne. Posnídali, tentokrát už to nebyly buchtičky s kofolou (obojí už došlo), ale zásoby ještě byly. Vlastně přebývaly. Ještě v Praze jsem dostala za úkol koupit pro Erdu a Tomáše nějaké to jídlo, ale Erda si vystačil ještě s jídlem ze soboty a Tomáš odjel brzo ráno bez snídaně do Prahy. Bohužel zásoby tak dostaly v horkém dni dost zabrat a museli jsme je cestou vyhodit.Pod deváté hodině se začaly hadráci stavět do kolony, která kolem 9:30 vyrazila do Karlových Varů. No, bylo to ještě z Blatenského vrchu kus cesty, a v koloně trochu takového toho poskakování, ale podařilo se. Dojeli jsem na autobusové nádraží, kde se kolona ještě trochu víc srovnala a pak už jsem všichni společně vyrazili do centra města a na kolonádu. Byla to paráda projíždět kolem kaváren, kde zejména zahraniční hosté popíjeli svou ranní nedělní kávu, kolem drahých značkových butiků, kde personál čistil výlohy a všichni na nás mávali a cvakali foťáky.
Kolona vedla přes kolonádu podél řeky Teplé, kde bylo oproti září minimálně vody, o to však více ryb, zejména kaprů. Stupně vítězů byly umístěny na konci kolonády, před budovou pošty. Zde se i seřadily velorexy a každý se těšil, kdo se na tu bednu vlastně postaví. Ceny byly opravdu hodnotné a pestré a co víc, rozdávaly se už od 25. místa. Tedy i na ty relativně téměř poslední se dostaly např. kšiltovky, trička, plynové hořáky z Hudy nebo barvy Primalex na vymalování garáže. Když už jsme se dostali na vyhlašování prvních deset, říkali jsme si, že teď snad přijde řada i na nás. No, když už zbylo vyhlásit poslední čtyři, tak jsme začali váhat jestli opravdu jsme něco tak zásadně nepokazili, ale ta naděje, že se na bednu dostaneme v nás rostla. A tu to přišlo. Na třetí místo se dostal Tomáš Jaroň. Vyslali jsme tedy Lenku, aby převzala ocenění místo Toma. Každý kvitoval, jak Tomáš přes noc zkrásněl. Darů bylo tolik, že Lence přišel na pomoc i Honza Kučera a oba si tak stoupli společně na bednu - Erda fotil. Druzí se umístili berouňáci. A v tom to přišlo. Na prvním místě se umístila posádka č. 26 Pepa a Věrka Synovcovi. Pro mě to bylo první vítězství na takovémto srazu. Pepča si sice již jedno zažil předloni na Lipnici, ale myslím, že stát nejvýše na stupni vítězů na lázeňské kolonádě je přeci jenom něco nezapomenutelného. Obzvlášť, když nám přál a ceny předával přímo pan Mojmír Stránský. Ceny jsme sotva pobrali. Dostali jsme kromě jiného i putovní pohár-vyloženě umělecké dílo, a je tak jisté, že na tento sraz se vrátíme i příští rok. Sraz se opravdu vydařil. Ne jen, že pořadatelé zajistili skvělé počasí, ale příroda, kterou jsme měli možnost cestou vidět byla nádherná a úkoly, ty byly opravdu nápadité a moc jsme se u nich bavili!
Po společných fotografiích a reportážích, např. pro Radiožurnál Plzeň jsme se společně s Erdou a Honzou s Lenkou vydali někam na oběd. Honza doporučil restauraci pod Andělskou horou. Měli ještě zavřeno, ale jelikož jsme byli ujištěni, že otevřou cca za půl hodiny, řekli jsme si, že už dál nepojedeme a chvíli čekání si zpestříme procházkou po zřícenině hradu. Když ani po důkladném prohlédnutí zříceniny, několika fotografiích, více či méně kýčovitých, rozuměj romantické pózování, které Honzík narušuje svým tajtrtlikováním, hospoda vypadala zavřeně, rozhodli jsme se ve prospěch našich hladových žaludků jednat. Honza zabušil na okno restaurace, jestli jako dnes ještě budou vařit. Paní sice z okna vykoukla a dokonce se nás snažila nalákat na nějaké ty polotovary, které stačí odmrazit a osmažit ve friťáku, my se ale rozhodli jet dál. Dalším cílem byly Žlutice. Na náměstí, které jsme si párkrát objeli dokola, než jsme našli cestu, která by nebyla jednosměrná, byla výborná hospoda. Resp. jídlo bylo výborné a za skvělé ceny ho bylo spousta. Dobře jsme se najedli, a jelikož jsme zjistili, že hned ve Žluticích je přírodní koupaliště, dali jsme si i správnou siestu. Voda se některým z nás zdála přeci jenom studenější, i když pořád teplejší než ve včerejším rybníce, přesto jsme se v ní smočili všichni a hlavně jsme pak všichni na louce dokonale usnuli. Byla to pohodička! Přeci jenom jsme však chtěli stihnout floorball, resp. nás čekaly ještě jiné povinnosti a tak jsme se vydali směr Praha. Ještě jsem se cestou stavili na zmrzlině a na Křivoklátě na točené malinové limonádě, ale zdálo se, že do Prahy dorazíme rozumně. Přeci se nám však menší závada na přístroji nevyhnula. Toníkovi se rozpojila spojka na řetězu. Pepča se s Erdou vydali ji hledat a podařilo se. Nasadili, dotáhli řetěz a mohli jsme pokračovat. Do Prahy jsem pak už dojeli bez problémů. V Praze jsme se rozdělili a každý jel už svým směrem domů. Víkend to byl opravdu skvělý a myslím, že na něj budeme všichni moc rádi vzpomínat a už nyní se těšíme, co nám pořadatelé připraví na příští druhý ročník Krušnohorské vršky.
Děkuji Věrce za tyto řádky. Myslím, že 1.Horský sraz se více než vydařil, pořadatelé zvládli vše na výbornou, také počasí se vyznamenalo. Velorex tým Praha - Lysice věří, že se budeme moci všichni znovu sejít při druhém ročníku poslední květnový víkend roku 2006!
Fotofrafie které se nevešly do textu najdete v Garáži Velorexmaniaka.
Další fotografie v Pepově garáži.
Tomáš Jaroň, červen 2005
VÝJEZD DO MLÝNA 17. - 19.6. 2005
Jako každý rok, tak i letos v červnu pořádáme s kolegy vodáky opékání prasete ve mlýně. A jako vždy se na místo náš tým přesouvá pomocí nesmrtelných tříkolových oblíbenců. Naši skupinu tvoří nejúspěšnější posádka z Krušnohoří v podobě manželů Synovcových v čerstvě přetěsněném Toníkovi, dále nejstarší člen týmu Erda v Ludvíkovi poprvé na "panelkách", dále Jeník s Lenkou v podruhé a naposled pronajatém Fanoušovi (další akci už musí jet ve svém) a moje maličkost poprvé ve starém patinovém Standovi "původňákovi". Tento stroj chci pořádně vyzkoušet, jak šlape. V týdnu jsem ho přezul na nesteřelé gumy, vyměnil věkem mrtvé spojkové válečky a vůbec jsem provedl celkovou kontrolu stroje spojenou s jeho pojištěním a získáním STK. Po prvních kilometrech si začínám myslet, že Standa bude malé letadlo. Uvidíme.
Setkáváme se opět na Evropské u Shellu. Bohužel začíná pršet, snad to nebude nijak na dlouho. Na místě srazu jsem byl první, jel jsem totiž přímo z práce a šlo to docela rychle. Chvíli po šesté dojeli Pepa s Erdou, poslední se objevil Fanouš. Na první pohled zdálky vypadal nějak neobvykle. Honzík si totiž nahoru přicukoval bicykl! Celá konstrukce se jeví velmi akčně okolní motoristé nevychází z údivu. Přestává pršet. Z karlovarské silnice uhýbáme na Unhošť a pokračujeme na Křivoklát. Můj Standa jede jako ďábel. Je to hezky živá hydraulika. Slovy kolegy Vlastíka Vávrů - kdykoliv jsem "ťuknul" do plynu, mohl jsem předjíždět všechny týmové kolegy. Valíme pěknými silničkami podél Berounky. Cesta jde velmi svižně, nic neopravujeme ani se moc nečůrá. Budu muset zítra Standovi doladit stop spínač, seká se a pro okolí tak stále brzdím.
Ve mlýně pod Hlincemi jsme letos poprvé za světla. Přítomní kolegové vodáci si z nás v legraci utahují, jestli prý nás dotáhli anebo jsme nevyjeli náhodou včera. Nemohou nás ani naši techniku nijak urazit. Narazilo se pivečko sedíme u ohně a pečou se bramboráky. Za tmy jako poslední dojeli Petr s Denisou ve Žluťasovi, neboť měli v Praze ještě nějaké úkoly. Po půlnoci odcházíme spát s Erdou tradičně do stodoly. Ležení si rozbaluji v té nejlepší společnosti - mezi Fanoušem a Standou.
Celou sobotu relaxujeme v areálu mlýna ať už prací anebo odpočinkem. Chvílemi se věnuji Standovi - čistím koženku, ladím plachty apod. Erda je pasován na vrchního rožniče, jde mu to znamenitě a má naši plnou důvěru. Sedíme, pijeme a jíme, počasí nám přeje, je to paráda.
Nedělní ráno se tváří rovněž jasně, do růžova vyspaní se pouštíme do úklidu a další práce ve mlýně. Obědváme kuřata, koupeme se v Berounce nad jezem. Blíží se pátá, je čas myslet na odlet. Honza zůstává na místě, pojede odtud až ráno rovnou do Berouna k soudu, my ostatní musíme do Prahy. Zvíkovec se rychle blíží, Petr volí vlastí trasu kolem Karlštejna, my ostatní pojedeme přes Křivoklát. Stroje letí vpřed, můj Standa jede jak pila. Čas od času mu pustím otěže a v tu chvíli jsem nalepený Ludvíkovi na zádi a nezbývá, než jít před něj.pěkný pocit. Před Prahou je maličko fronta, kličkujeme všelijakými oklikami mimo hlavní cestu. Přeci jen jedna závadička přišla - vybral si to Pepa, spadla mu z hřídele uvolněná páčka řazení.
Večerním prosluněným velkoměstem dojíždíme domů, ožehnutí letním sluncem. Večer jsem ještě svezl Kláru ve Standovi okolo Zahradního Města. Žáby na Hamru kuňkaly, kachny se plavily se svými malými kačenkami a do toho se sýrově bílý opilý Ukrajinec koupal nahý. Inu, zase jedna romantická neděle je za námi.
Reportáž se vzhledem k svému
rozsahu nachází samostatně.
BEROUNŠTÍ MEDVĚDI 15. - 17.7. 2005
Po návratu z putování po řekách rakouských a slovinských mi do konce dovolené zbývá ještě víkend. A díky přesunu termínu se právě nyní koná druhý berounský sraz Velorexů. Moc dobře jsem to věděl a docela jsem se na něj těšil. V pátek v podvečer s Klárou vyrážíme. Jedeme zcela sami, všichni kolegové jsou někde jinde v terénu. Volíme mezi Standou, Anglánem a Fanoušem. Každý z těchto strojů je plně připraven vyrazit do akce. Naši důvěru nakonec dostává Anglán. Provoz je bohužel poněkud vyšší, hledáme hladký výjezd z Prahy, směr Beroun. Cestou se chceme zastavit na Točníku, kde probíhá hudební festival. Na místě jsme velmi dobře zaparkovali v zahradě u dobrých lidí, ale bohužel jsme dojeli poté, co dohrál Hradišťan a čekat na další program do třiadvacáté hodiny se nám nějak nechtělo, a tak jsme "kopli do vrtule" a vyrazili směr sraz. Je už skoro tma. Do Berouna jsem se rozhodl dojet přímo po dálnici - je to nejrychlejší. Cesta se ubírá mírně z kopce, Anglán se hezky rozjíždí. Když jsem předjížděl třetí kamion, už se ozvala Klára, že prý jestli chci vzlétnout, že už se trochu bojí.
Když můj palubní cyklocomp ukázal 101km/h, dal jsem nohu z plynu. Sjezd na Beroun se tímto tempem záhy objevil. Přesné místo kde sraz probíhá se jmenuje Zdejcina. Je to vesnička položená čtyři kilometry od Berouna a bydlí v ní snad všichni členové pořádajícího týmu. Cesta z města do Zdejciny trochu připomínala výjezd do nějakého horského sedla, vracečky a prudké stoupání. Před námi se blýská, temná obloha neskýtá nic dobrého. Ženu Anglána na plný plyn, rádi bychom stavěli stan ještě za sucha. Bezprostředně vedle hřiště se nachází výčep a zastřešené občerstvení. Padají první kapky, stan stojí, všechno je v pořádku. Ve chvíli kdy se spustil lijavec už sedíme v šenku. Jsou tu známí i méně známí kolegové, klábosíme, popíjíme. Místní trampsky založený kytarista, který určitě dobře pamatoval Vltavu bez přehrad s opravdovou láskou a citem interpretoval osvědčené pecky jako Rikatádo, Pampelišky, Bednu od whisky a další. Prostě těžká pohoda.
Probouzíme se do slunečného a horkého rána. Zdá se, že bude pořádný pařák. Ráno jen tak zevlujeme, prohlížíme si přijeté stroje. Přijel také jeden starší pán s vnukem ve dvaapůli a vyprávěl nám neskutečné věci, jakým způsobem havaroval s hadraplánem, v době, kdy my jsme si ještě hráli v uhláku na horníky. Povídal, jak do něj vrazil náklaďák a byl odhozen do příkopu tak, že se na délku!!! přetočil přes střechu a pak zas na kola. Prostě kaskadérský kousek. Po desáté hodině se účastníci hromadně přesunuli na start ke Koněpruským jeskyním. Nejprve probíhá jejich prohlídka, váže se k ní otázka na startu: Co je stalaktit, stalagnit a stalagnát. Odpověděli jsme dobře. Na trasu se vydáváme před polednem, za tropického vedra. Probíhá klasická hledačka, spojená s úkoly na stanovištích. Projíždíme kolem Karlštejna, za kterým jsme sjeli k vodě a v Berounce provedli mimořádně osvěžující koupel. Poté pokračujeme přes Mořinu na Ameriku, kde se koná první disciplína. Je potřeba dostat za dvě minuty na své místo obrazec trojúhelníku. Vše se děje ve vodě. Tady je vidět, jak ještě může posloužit stařičká dětská hračka. Postupujeme vpřed po trase. Záhy jsem prokouknul celou hledačku - všechno jsou to názvy hospod restaurací či vináren! Je čas poobědvat. Velmi dobře jsme pojedli v restauraci Obecná škola ve Svatém Janu po Skálou. V Loděnici probíhá další úkol, který spočívá v trefení se obručí do velkého plyšového medvěda. Házejí řidič i spolujezdec. V průběhu odpoledne tropy polevily, dá se jet docela dobře dál. Trasa není nijak dlouhá, pomalu se blížíme do finále. Předposlední úkol kousek od Berounky v zahrádce jedné restaurace, jestli se nepletu, bylo to v Hýskově. Na stole leží levý blok motoru a na čas je třeba nasadit řadící hřídel včetně čertíků a na to správně nasunout startovací segment s pružinou. Byl jsem druhý nejrychlejší (43 s), to se mi líbilo. Někteří borci se s tím opravdu prali a vůbec to nesložili.
Mimo soutěž si to zkusila i Klára a docílila času 1:15, čímž zastínila spoustu zasloužilých velopilotů. V Nižboru se od trasy odchylujeme a jedeme na Točník, neboť se tam moje spolujezdkyně zúčastní výše zmiňovaného festivalu. Zanechávám Kláru svému osudu, beru Žebráku benzín a vracím se do Nižboru na trať. Do cíle zbývá jen malý kousek. Malou silničkou podél řeky vjíždím do Zdejciny. Tato víska je pekelně dlouhá a její převýšení též není nezajímavé. Serpentinami stoupám vzhůru. Jak jsem se dočetl na značce, tato silnice se v zimě neudržuje, když nasněží, může to tu být velmi akční. Při odevzdávání výsledků na hřišti ještě probíhá úplně poslední disciplína. Je třeba co nejdéle hopsat na takovém zařízení na pérech a přitom nešlápnout na zem. Docela dlouho se držím, ale po chvíli padám a končím. Začíná volná zábava, sedíme a probíráme všechno možné. Jedu se ještě s jedním začínajícím kolegou z Berouna podívat na renovaci jeho stroje z roku 1959 a poradit mu co a jak. Když mě dovezl zpět zasedl jsem do osvěžovny k radegastímu Birellu a dal se do debaty s Honzou Matlem a Pepou Sukem. Večer se rychle přiblížil, začala padat tma. Na Točník pro Kláru vyrážím po půl jedenácté. Po prázdné noční dálnici to sviští, celý úsek 27 km dlouhý jsem prolétl za 26 minut. Před půlnocí jsme zpět ve Zdejcině. Většina lidí už chrní, dnešní horko unavilo. Honza s Pepou mě ale nezklamali, stíhám s nimi ještě dvě normální piva, než výčep odešel taky na kutě.
Vstáváme do nádherného slunného rána. Snídáme, balíme a kolem desáté vyjíždí kolona velorexů na spanilou jízdu do Berouna. Ještě před odjezdem jsem však dotáhnul matici na doutníku a přidal azbestový provázek. Všelijak křižujeme Beroun, velorexího hada obyvatelé nadšeně zdraví. Vyhlašují se výsledky. Obsadili jsme pěkné deváté místo. Sraz je tímto tradičním ceremoniálem u konce.
Prohlédli jsme si centrum Berouna a samozřejmě zajeli okouknout místní medvědy. Pak jsme naplánovali nepřímou cestu domů. Pojedeme napříč k Sázavě a cestou poobědváme. Krásnými silničkami jsme dojeli do Dobříše, pak přejeli Vltavu a přes Neveklov a Slapy dojeli k prvně zmiňované řece. Po občerstvovacích pauzách v Nespekách a Jesenici jsme bez nejmenší závady dojeli domů, do Prahy, do Podolí ne...
Tomáš
Jaroň, srpen 2005
Ach jo. Jak ten čas letí. skoro jako by to bylo včera mi připadá, když jsem jel poprvé na lipnický sraz. A ono je to zatím po šesté a tři stroje našeho týmu řídí zasloužilí ženáči (až na výjimku) plus mínus v Kristových létech! Ale dosti sentimentu. Chtěl jsem pouze reportáž zahájit nějak jinak, než obvykle.
Z Kyjí odlétáme po osmnácté hodině. Já v Anglánovi, Erda v Ludvíkovi se spolujezdkyní Bárou (kamarádka Věrky zvědavá na tříkolky) a Bohouš ve Fanoušovi. O kus dále v Újezdě nad Lesy nabíráme Pepu s Věrkou ve starém dobrém Toníkovi, dnes vybaveném stínidle Petr ve Žluťasovi vyrážel s Denisou chvíli po nás a jak se později ukázalo i jinou trasou. Větev týmu z Hluku již byla na místě ve chvíli, když jsem končil v práci. Cesta probíhá naprosto plynule a hladce. Vzpomínáme na místa, kde se kdy v minulosti něco přihodilo, uvolnilo a polámalo. A že je už za ty roky na co vzpomínat! Jedu první, trošku více šlapu Anglánovi na krk, testuji jak se chová při námaze v extrémním vedru. Jede docela dobře, jen z něj jde příliš mnoho tepla.Ale kdyby bylo něco špatně, už by se to muselo dávno kousnout.
O největší vzrušení za celou cestu se postaral Erda, když v samém závěru přejel odbočku na Lipnici. Zaregistrovali jsme se a vjeli do hradu. Parkujeme a tradičně se ubytováváme ve V.I.P. místnosti s pořadateli. Oproti původní informaci hradní šenk funguje a naše lahváče jsou zbytečné. Ale přesto jsme je vypili. Je tu přibližně 80 velorexů a přijedou další. Potkáváme staré známé tváře, zdravíme se a povídáme si. Během nejlepší zábavy přichází informace, že na hrad míří bratři Grosmanovi. Vyjeli sami svými stroji klasicky z Veltrub, jenže bez Jindry. Cestou bojují a opravují. Sedíme na nádvoří, bavíme se s Libunou. Na kutě odcházím kolem druhé a až za čtyřicet minut na to přijíždějí Dejv s Filipem.
Ráno se budím v půl sedmé víkend nevíkend. Petr byl ale vzhůru dříve, neboť odvezl Denisu k D1, odkud bude pokračovat na rodinnou návštěvu. Jdu ven, svítí slunce, ale v noci pršelo tak, že se odrazem zašpinila koženka našich hadroletů. Vzal jsem tedy hadr a cockpit spray Orange a začal jsem leštit a čistit. Blíží se devátá a mám už suchou střechu. Chystáme se vystartovat. Musíme si najít start. Je to tam co loni, pořadatelé si pěkně prověřili naši paměť. Koná se tu hned první disciplína pod názvem BATOLECÍ, kterou řídí Filip s Janou. Šlo o to vypít za daný čas co nejvíce vody z láhve s dudlíkem. Asi jsem to už odmala zapomněl, protože mi to nějak nešlo a dudlík jsem opakovaně zavzdušnil.
Dle slepé mapy s kilometry pokračujeme k další disciplíně pana Mraka - jmenuje se MAZLAVKA. V barelu se nachází sláma s jakousi hnědou vodou (působí to jako tekutý hnůj) a na dně se nachází sedm dlažebních kostek. Jen jedna z nich je však natřená nažluto a jde o to vytáhnout ji nejlépe na první pokus. Dle přidělené mapky pokračujeme dále po trase. U vodní nádrže Sedlice mají své stanoviště Jindra, Vlaďka a Jiřík. Disciplína nese název VODNÍ SLALOM. Do sedmi za sebou položených rour se vhodí ryba (hračka), čeká se na druhém konci jak vyplave a šup s ní do další díry. Měří se čas. Vzájemně jsme si vypomohli s Petrem a nevedli jsme si nijak zle. Další cestou se postupně dostáváme do Pelhřimova. Navštěvujeme zdejší muzeum kuriozit (našli jsme tu hned dvě odpovědi na otázky z trasy) a také jsme v tomto městě dobře pojedli.
S plnými žaludky jedeme dál. Přijíždíme na Křemešník do míst, kde se před sedmi lety ženil jeden náš kolega vodák. Probíhá tu další soutěžní disciplína s názvem TAHAČKA - obsluhují Dejv s Pavlou, při které se prověřila šikovnost a souhra při specifikovaném posunu kuličky do díry. Opět se nám v tandemu s Petrem docela daří. Jestli to někomu nešlo, tak to byl jeden nejmenovaný kolega z Boskovic. Ale po chvíli systematického rejpání a cílených narážkách začal být náš Libuna docela imunní. Po pěkných cestách lesem se pozvolna posouváme stále více k cíli. Počasí nám přeje, žádné velké vedro. Kdesi v lese se nalézá předposlední - Klémovo - stanoviště s příznačným názvem RYTÍŘSKÝ TURNAJ. Po lesní cestě se rozjede hadrák, spolujezdec stojí na sedačce oděn do rukavic a přilbice a kopím má za úkol trefit cíl, ke kterému se dojede. Je to poměrně legrační a myslím, že především kvůli legraci něco takového vzniklo. Před Humpolcem se nachází poslední stanoviště, stanoviště Vlastíkovo. Po loňském Chlastometru si připravil PŘEVODOVANOU. Šlo o to na čas složit na hřídele převodovku mechanikovou a hydraulikovou. A tady se už musím sám velmi pochválit - byl jsem nejlepší ze všech s časem 31 sekund! Finišujeme, blíží se konec.
V průběhu dne také neustále sbíráme malé cukříky do kávy, musíme do cíle přivézt co nejvíce druhů. Pročesáváme pro to na trase všechny restaurace, kavárny a cukrárny. Každý cukr může rozhodovat. V jisté vesnici kousek od Lipnice jsme v zahradě za plotem narazili na kostru třistapadesátky hydrauliky. Majitel se jí však zbavit nechtěl, prý se máme stavit za rok. Zajímalo by mě, zda pořadatelé na tento kus narazili při plánování trasy.Je tu hrad, je tu konec. Autobusem přijela Klára, za chvíli začne večerní program. Petr a Erda mají připravené povídání s fotografiemi o jejich červencové cestě do Norska. Promítá se na plátno v hradním sále. Během tohoto referátu se strhnul silný liják, bouře, blesky, kroupy. Hrad tak získal vynikající atmosféru. Po promítání jsme skončili v šenku, odkud jsme nikterak nepospíchali.
Nedělní ráno už je maličko zamračené a chladnější. Pozvolna vstáváme a nakládáme stroje na cestu domů. Luděk začíná vyhlašovat výsledky. Bohužel také začíná pršet. Nejlepší byl hlavní karlovarský pořadatel Blesk. O pouhé tři body za ním jsem se jakousi souhrou náhod umístil já. Vyhlašuje se a oceňuje se až do osmé příčky. Do tohoto limitu se ještě vešli Pepa s Věrkou, Petr a Erda s Bárou. Je to velký úspěch našeho týmu. Luděk průběžně zrychloval, neb déšť sílil. Je konec, kolegové se loučí a vyrážejí přímo či nepřímo domů.
Ivan jede se Zbyňou směr Morava, posádky Žluťase, Toníka a Ludvíka vyrážejí do Prahy přímo, Anglán to bude mít pestřejší. Namířili jsme si s Klárou do jihlavské ZOO. Mají tu opravdu pěknou zahradu, nijak velkou a pěkně řešenou. Dětský koutek tu zaujal i nás, velkému tobogánu jsme nedokázali odolat. Potom nabíráme směr jihozápad, kde je naším posledním cílem Telč. Prohlédli jsme centrum a povečeřeli.Ve čtvrt na sedm vyrážíme domů. "Pár" kilometrů to ještě máme. Všude jsou oschlé silnice, jedeme přes Kamenici nad Lipou, Vlkosovice a Černovice na sever. Silnice tu mají pořád nahoru a dolů, značí to i čtrnácti procenty. V Obratani doplňujeme palivo v "hodině dvanácté". Myslím, že k další pumpě do Pacova už bych to nedojel.
Cesta se klikatí, valíme převážně lesem. Už několik kilometrů slyším takový nepatřičný ostrý zvuk, vznikající především při sešlápnutí plynu. Tuším co to je, nedá mi to a zastavuji. Pravé výfukové koleno je volné a tak bud muset po dlouhé době na trase něco opravovat. Rozhodl jsem se pro důkladné dotažení, takže chlazení dolů a hasákem jdu na matku. Dorval jsem to co to šlo, přičemž jsem se pěkně spálil o koleno. Po necelé půlhodině jedeme dál vpřed už noční tmou. Hluk ve voze se znatelně snížil, Anglán ve vlhkém podnebí jede jako drak, předjíždím do kopce stodvacítku.
Přes Lukavec jsme dojeli do Čechtic a dále po silnici č.112 do Vlašimi a Benešova. Po dálnici nechci, pojedeme na Jesenici. Valím na plný kotel vpřed.později na světle jsem zjistil, že cyklotachometr ukázal 108,6 km/h. Je tu hlavní město, parkujeme, konec akce. Byl to zas jeden správný velorexí víkend. Luďkovi a teamu Orlík je třeba poděkovat za dobře provedený sraz a my musíme pomalu začít myslet na pořadatelské povinnosti, srazu našeho, srazu podzimního.
Další fotografie v PEPOVĚ GARÁŽI.
Tomáš Jaroň, srpen 2005
Rok se s rokem sešel, sezóna srazů vrcholí, což také znamená, že v kalendáři každého správného velorexáře nechybí na poslední zářijový víkend záznam "SRAZ", který se již po šesté koná v Posázaví. Letos poprvé ne v Týnci ale o dva kilometry vedle v Bukovanech. Tato změna nastala nečekaně 2.září, když jsem se v podstatě náhodou dozvěděl, že celé týnecké tábořiště je pronajato a že se tam koná jakýsi rockový festival. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Našli jsme totiž naprosto skvělý areál vedle v Bukovanech v prostorách výletní sokolské restaurace Stodola. Skvělé zázemí, výborný podnik s neskutečně milou a vstřícnou obsluhou. Mnoho kolegů velorexáků mě v průběhu víkendu oslovilo s tím, ať už se proboha nevracíme se srazem k té řece do kempu, že se to nedá vůbec srovnat. Musel jsem jim rád dát za pravdu. Myslím, že éra Týnce je u konce a začíná nové epocha ortotraxních Bukovan... Máme letos oslabený pořadatelský tým - Petr s Denisou jsou v Pakistánu a Honza s Lenkou v Rumunsku. Povolali jsme proto do našich řad kolegy vodáky Aleše se Šárkou, aby pomohli ošéfovat jedno stanoviště. I tak ale budeme muset s Klárou zvládnout první stanoviště a pak ještě cíl. Myslím, že to nebude problém a že to zdárně zvládneme.
Jako vždy vyrážím Anglánem sám na místo v pátek po obědě. Musím ještě do muzea motoveteránů na Konopiště vyzvednout ceny od pana Stibůrka a na příjezd do Bukovan umístit přehlednou navigaci. Polovina úspěchu každého srazu je ukryta v dobrém počasí. To nám letos přeje opravdu maximálně. Jasná slunečná obloha je totiž největší kamarád sundané střechy! První účastníci přijíždějí po šestnácté hodině a další je následují. Staví se stany a stroje systematicky parkujeme na ploše tak, aby se jich vešlo co nejvíce. Tentokráte autem přijíždějí pořadatelé z Hluku v plné sestavě (včetně Simči), ty následuje Erda ve svém giga spolehlivém Ludvíkovi, poté za už za tmy přijeli manželé Synovcovi s věrným Toníkem a jako poslední pořadatelé dojeli Aleš se Šárkou a s nimi se svezla Klára. Sedíme a klábosíme, jako poslední večerní přijetý kterého jsme zaregistrovali, byl Mira Staník z Brna. Skupina z Boskovic se šéfkuchařem Libunou grilují dobré klobásky, se kterými vypočítavě podmazávají pořadatele, kteří se nijak nebrání. Po půlnoci naše ležení upadá do nočního klidu, jen slunečnice se nad "vytuněným" hadrákem Míry Svobody jemně chvějí.
Probouzíme se sice do chladného podzimního rána, nicméně obloha a vycházející slunce dává tušit vidinu nekompromisního nádherného dne léta babího. Vstávám docela brzy, ale nejsem zdaleka první. Celým táborem otřásá charakteristické chlapské pochrupování. Zdrojem je náš milý Libuna, venku spící, ve svých třech spacácích z Tesca. Když se probral, tuze se divil, že ho všichni fotí a pozorují. Velký dík patří majitelům zdejší hospody, protože pro nás připravili perfektní snídani - párky, polévka, pečivo, káva, čaj. O tom jsme si mohli nechat v Týnci jen zdát. Dojíždějí poslední opozdilci včetně poněkud nesouměrné posádky Jindra & Kléma.
Chceme docílit stavu, aby se soutěžící nevraceli z terénu za tmy, a tudíž svoláváme úvodní brífink hned po snídani před devátou. Po Járovi Cimrmanovi, Rychlých Šípech a Julesi Verneovi je letošním styčným tématem major Zeman. Tentokráte jsme chtěli trasu zasadit do končin dosud neprojetých, protože okolí Týnce máme po pěti letech slušně prošpikováno, a proto letošní start bude v Pikovicích, kam si každý udělá rychlý přesun. Ale to místo si musí posádka vyluštit ve speciální křížovce. Je to součást úkolů a nese název MĚDIRYTINA. Anglán se scenicem ihned po brífinku vyrazili vpřed. Náhodou jsme potkali cestou přijíždějícího Roberta. Ukážu Ivanovi v Pikovicích u cukrárny místo startu a hned musíme s Klárou přejet před Bojanovice na stanoviště "nambr van". Ivan s Lenkou rozdávají přijetým propozice a zadávají úvodní otázku. Jde o to, vyjmenovat co nejvíce názvů dílů z třiceti případů. Posádky si seřadí podle mapy trasu a jede se. Plácek u Bojanovic je místo první nejbrutálnější disciplíny - SEKYRA STARÉHO BRŮNY. Jde o to dopravit sekyru kymácivým stylem "toho večera otce poněkud neklidného" co nejblíže k vlastnímu stroji. Ukázalo se, jaký má kdo vztah ke svému hadraplánu. Některé výkony byly opravdu brutální až drastické, nic takového jsem nečekal, ale stalo se a bylo třeba vymyslet jak rozdělit body. Přiznám se, že nikdy jsme neměli větší problém vymyslet bodovací systém. Když jsme odbavili posledního, vyrazili jsme po trase vpřed. Krásně na kabrio, počasí je opravdu nedostižné.
Na spoustu velorexů jsme narazili v Řiťce u hospody neboť byl čas oběda. Místí obsluha dokonale nezvládala. Tady bych se zmínil o nádherném úkolu najít dům jisté zpěvačky Heleny V. To se vcelku dařilo, nejodvážnější výkon předvedli Luděk s Dejvem, kteří i zazvonili a manžel a manažer paní Heleny, pověstný ranař Martin M. naše kamarády vonící po dvoutaktu nejen nevyhodil, ale naopak s pochopením přivítal a dal "do placu" několik fotografií své ženy. Opravdu hezké. V Zahořanech u Synovců probíhá druhá disciplína MIMIKRY. Úkolem je poznat pod mikroskopem součástku z velorexu. Ta je zakryta a nasvícená a vidět je pouze padesátkrát zvětšená. Někteří ten uhlík nepoznali, ale prý to docela šlo. Valíme dál předjíždíme kolegy soutěžící, kteří musí klasicky hledat. V Korkyni má své stanoviště Erda. Disciplína nese vtipný přesmyčkový název VRAK SE SKRÝVÁ V POLI. Erda zdejším zemědělcům jednoduše zanesl lán nejrůznějšími součástkami z hadráka a ty se pak hledaly dalekohledem od silnice. Vtipný a hezký úkol, troufám si tvrdit. Odtud už se nehledá po trase nic, aby se dojezd do cíle zásadně zrychlil. Je však nutno absolvovat čtvrté stanoviště v Netvořicích u muzea, kde Aleš se Šárkou řídí disciplínu MAJOR ZEMAN SE VRACÍ Z KONCETRÁKU. Jde o to sníst na čas celý rohlík a vězte, že jen tak na sucho to jde pekelně ztuha! A té legrace, co u toho bylo.
Anglán peláší dál, rychle do Bukovan, abychom ošetřili cíl. Koná se tu závěrečná disciplína KVADRATURA ŽENY, při které je nutno na čas složit třicetidílné puzzle s výjevem Ferda Mravenec a Brouk Pytlík na povozu nekontrolovaně se řítící po neupravené šotolině. Zcela nakonec přišla záludná otázečka, kde je v Praze restaurace U majora Zemana. Tím jsme ukončili celý soutěžní den, zítra tradičně proběhne vyhlášení. Už je tma, kamarádi od tří kol sedí v útulném podniku, klábosí a popíjejí to, na co právě mají chuť. Aleš se Šárkou odjeli domů do tepla a bohužel večer musel nakonec vyrazit na Moravu také Ivanova sestava. Celodenní únava je znát, docela se těším, až se natáhnu.
Když jsem v neděli ráno vyskočil ze stanu a podíval se na nebe, byl jsem neskutečně šťastný, že i tento den bude jako malovaný, tedy ideální pro jízdu v tak skvělém kabrioletu, jakým je vozítko značky Velorex. Někteří kolegové ještě tvrdě spí, jiní už klábosí před hospodou a čekají, až se objeví paní šéfová a začne se podávat voňavý čaj, aromatická káva, výživná polévka anebo teplé párky. Zvolna balíme, zdejší hřiště slouží jako sušárna stanů. V 10:00 se začínají vyhlašovat výsledky. Místí podium je ideální, celý ceremoniál tak dostane jakýsi slavnostnější nádech. Myslím, že nikdo nepřišel zkrátka, ceny jsou jako vždy hezké a hodnotné a vůbec celému průběhu vyhlašování nechyběl náboj a vtip (pochválit si to musím, nikdo jiný to za mě neudělá).
Po vyhlášení jsme dobalili a začali řadit kolonu, která vyrazí na povel vpřed. Někteří kolegové - obzvlášť ti z daleka - vyrazili přímo domů, tak jsme se s nimi alespoň pěkně rozloučili. Také Pepa s Věrkou museli odjet přímo, takže kolonu povede Anglán a na chvost bude spolehlivě jistit Ludvík. Chvíli po jedenácté máváme Bukovanům a vyrážíme zvolna a důstojně vpřed přes Týnec a Chrást do Lešan, kde navštívíme tamní vojenské muzeum. Kolona mává divákům, diváci mávají koloně, šťastná to symbióza! Před muzeem se řadíme na louce a půjdeme společně na prohlídku. Proces parkování nepřehlédnutelně obohatil Milan Kváča, který se nechal vyhecovat spolujezdcem znatelně "pod vlivem" a po třetím vykrouženém kolečku na plný rejd skončil na boku... Muzeum mě překvapilo svou rozlehlostí a množstvím exponátů, hlavně z dob minulých. Mohli jsme obdivovat válečného harleye, armádní kývačky a další skvělou techniku. V jednom pavilonu jsme zažili i tankovou bitvu, kterou způsobily správně rozložené rekvizity doprovázené světelnými a hlavně zvukovými efekty.
Po prohlídce muzea jsme ještě maličko pohovořili na louce mezi velorexy, rozloučili se a vyrazili domů. Tak je to zase za námi, doufám, že se sraz alespoň trochu líbil a že jsme se opět důstojně rozloučili se sezónou. V Bukovanech se v průběhu víkendu objevilo celkem 52 strojů, 32 posádek soutěžilo. Počasí skvělé a zázemí rovněž. Pevně věřím, že se sem zase za rok vrátíme a já už můžu slíbit, že víme, v jakém tématickém duchu se ponese setkání v roce 2006. Tak se těšte velorexáři!
FOTOGALERIE - Aleš Mátl * Míla Tůma * Jirka Ježek * Štěpán Němec *
Tomáš Jaroň, říjen 2005
VÝJEZD NA ORLÍK 5. - 6.11. 2005
Sezóna aktivních jízd na srazy uběhla jako voda a máme tu období, kdy se s kolegy scházíme na akcích jiných. První listopadová sobota je pro nás již tradičně spojena s burzou v Chotusicích a následným přesunem na hrad Orlík, kde s kolegy ze stejnojmenného Velorex teamu pořádáme výjezdní zasedání. Ráno vyrážím s Erdou za tmy z Prahy. Druhým autem jede s námi Jirka Dušek (nejrychlejší bukovanský rohlíkožrout), se kterým se dnes ještě trochu projedeme. Po sedmé za světla jsme na místě. Je tu lidí jako blech. Dokonce čekáme frontu na vstupenky. Jdeme ulicemi, čile obchodujeme, jak to má na správné burze být. Sem tam někoho lehce popíchneme, jak už to tak umíme. Byla tu ke koupi a k vidění zbědovaná kostra dvestěpadesátky z roku 1956 anebo dynamostartér, za který jeho majitel požadoval 3500 Kč a hned vedle zcela zarezlý křížák s cenou 1500 Kč. To nebyly pěkné ceny, stejně jako jistý pán nabízel hliníkový nápisek Velorex za rovných 500 Kč! Když jsme opouštěli areál, stále tam ležel, nabídnul jsem za něj 200 Kč, ale neuspěl jsem. Pro radost jsem si ale opět koupil palivovou nádrž do své sbírky. Kamarádi se jen usmívali, prý vůbec nepochybovali, že ji koupím... Chvíli po poledni opouštíme burzu a jedeme dále. Začíná pršet. Dojeli jsme přes Havlíčkův Brod až do Rozkoše k hradu, kde jsem zaparkoval BMW a přesedli jsme k Jirkovi a razíme do Blanska k Ivošovi Fajmanovi, u kterého Jirka kupuje kostru 16/250 z roku 1957.
Také se stavujeme u babičky v Černé Hoře na jídlo. V Blansku s Ivošem chvíli probíráme nově vznikající knihu a s kostrou na střeše pádíme po D1 směr Humpolec. V tamní Bille jsme nakoupili něco málo na gril a vzhůru do hradu. Večer probíhá jako vždy příjemně, jíme, popíjíme bavíme se o všem možném. Poprvé v historii našich orlických sedánků není přítomna ani jedna dáma. Piva i masa je dost, opravdu jsme se dosyta najedli i napili a šli spát. Dopoledne se rozjíždíme domů a těšíme se na další společnou akci. Byli u toho: Erda, Luděk, Jinda, Mrak, Kléma, Dejv, Jirka Ježek, Jirka Dušek a já.
Tomáš
Jaroň, listopad 2005
VI.
VÝJEZDNÍ ZASEDÁNÍ
DOLNÍ VĚSTONICE 16. - 17.12. 2005
Sezóna aktivních jízd na srazy uběhla jako voda a my podobně jako loni jsme v tomto předvánočním čase vyrazili na přátelské posezení k našemu kamarádovi, starostovi známé jihomoravské obce Jirkovi Klanicovi. Sjeli se kolegové z Prahy, Hluku, Blanska, Boskovic, Brťova, Břeclavi, Brna, od Třebíče a z Humpolce, aby společně poseděli, popili dobrého vínka a pojedli něco lahodných dobrot.
Přátelé z jednotlivých velorex týmů zbilancovali jak proběhlý rok na třech kolech, tak i někteří zbilancovali sebe - za pomoci bílého vína se to nejlépe povedlo Rostíkovi Staňkovi z Boskovic. Byl opravdu roztomilý. Hrálo se na kytaru a flétny, dobrá nálada přímo sálala sklepem. Samozřejmě jsme nafotili trochu fotodokumentace.
Nahlédněte také do Fotogalerie Brťov.
Tomáš Jaroň, prosinec 2005
Akce podle roků 1998 | 1999 | 2000 | 2001 | 2002 | 2003 | 2004 | 2005 | 2006 | 2007 | 2008 | 2009 | 2010 | 2011 | 2012 |